ECLI:CZ:US:2007:2.US.1219.07.1
sp. zn. II. ÚS 1219/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. V. B., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2584/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 85/2005 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 2. 2005, č. j. 7 C 31/2003-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal vyklizení jím vlastněných nezkolaudovaných obytných místností, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36, odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a "čl. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" [správně patrně mělo být čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; dále "Úmluva" a "Protokol k Úmluvě]. Stěžovatel bez další argumentace uvedl, že měly být porušeny i čl. 4, 90, 95 a 96 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"), a splňovala i ostatní podmínky a náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozsudky pokládá za "jsoucí v extrémně příkrém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny". Odvolací soud podle stěžovatele došel k právnímu závěru, že po stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby s vyklizením žalovaných posečkal do doby zajištění náhradního bytu, neboť stěžovatel v nemovitosti nebydlí. Přitom bylo zjištěno, že v předmětné obci žádný nájemní byt není, a o bytové náhradě tak soudy rozhodly s vědomím, že její zajištění není možné. Přitom když stěžovatel nabízel žalovaným bydlení v jiné obci, "nalézací soudy" údajně došly k závěru, že byt musí být v předmětné obci. "Soudy v rozporu se stavebním zákonem rozhodly, že "rozhodnutí o bytové náhradě v případě užívání nebytového prostoru bez právního důvodu a proti vůli majitele, za stavu, že jest ohrožováno zdraví a životy uživatelů, jest možné. Tímto svým rozhodnutím zákon porušil." Nejvyšší soud se údajně odchýlil od své ustálené judikatury ve věci bytové náhrady (sp. zn. 21 Cdo 741/2002, 26 Cdo 545/2003, 26 Cdo 1633/2003 a další).
Stěžovatel namítl, že Česká republika nemůže prostřednictvím soudní moci přenášet svou povinnost zajistit důstojné bydlení svých občanů na bedra jiného občana, zvlášť pokud tento stav sama způsobila. Soud nutnost zajistit bytovou náhradou zdůvodnil nemožností rozdělení rodiny a sociální situací nezaměstnaných uživatelů. To však je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 374/04, podle něhož nelze v případě bydlení bez právního důvodu konstituovat odkazem na rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku) dosud neexistující povinnost vlastníků. Obecné soudy však takto postupovaly a navíc při zjišťování výše místně obvyklého nájemného použily zprávy realitních kanceláří uvádějící státem regulované nájemné, tj. v případě dvou pokojů s příslušenstvím v rekreační oblasti uvedly výši měsíčního nájemného 700 Kč, ačkoli je notorietou (stěžovatel odkázal na ust. §121 o. s. ř.), že pod částku 4000 Kč v podobných místech a v daném místě nelze získat žádný byt k pronajmutí. Napadená rozhodnutí jsou výrazem ústavněprávně nepřijatelné svévole.
Z rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 2. 2005, č. j. 7 C 31/2003-102 Ústavní soud zjistil, že okresní soud vyhověl stěžovatelově žalobě, a uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15-ti dní po zajištění přiměřeného náhradního bytu "byt č. 5" v obci Vlachovice. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti a namítl, že soud rozhodl o něčem jiném, než o čem bylo jednáno, neboť se jedná o nedokončenou stavbu, ve které není žádný byt.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 85/2005 Ústavní soud zjistil, že krajský soud změnil výše uvedený rozsudek okresního soudu tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit "soubor místností sestávající z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím" do 15-ti dnů po zajištění "náhradního bytu". Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání (bylo přípustné ex lege), v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, č. j. 26 Cdo 2584/2005 (v podrobnostech srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php) Ústavní soud zjistil, že dovolací soud stěžovatelovo dovolání zamítl, neboť je považoval za nedůvodné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení řady ústavních norem, avšak obsahově namítal jen nesprávnou aplikaci podústavního práva ve vztahu k možnosti uložit povinnost zajistit bytovou náhradu.
Avšak ve vztahu k bytové náhradě stěžovatel neinterpretoval rozhodnutí obecných soudů správně. Již odvolací soud svým výrokem vypustil podmínku, aby náhradní bydlení bylo přiměřené. Nejvyšší soud ČR (srov. závěr napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR) konstatoval: "V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je zastáván názor, podle něhož užívá-li někdo byt bez právního důvodu ...nelze zásadně povinnost vyklidit byt vázat na zajištění bytové náhrady. Nepřiměřenou tvrdost, která by mohla vzniknout bezprostředním vyklizením bytu lze zmírnit aplikací §3 odst. 1 obč. zák., tedy omezením výkonu tohoto práva pro rozpor s dobrými mravy, a vyklizení lze vázat na delší lhůtu nebo na zajištění bytové náhrady a při úvaze, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze pominout okolnost, že vyklizovaný v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí titul k bydlení a nedostatek titulu k bydlení nezpůsobil (viz R 36/1996 a R 5/2001, popř. ... rozsudek...sp. zn. 30 Cdo 1096/2000). V posuzovaném případě...odvolací soud vycházel z toho, že žalovaní užívali byt bez právního důvodu, neplatnost nájemní smlouvy nezapříčinili, jde o rodinu s nezletilými dětmi, nájemné hradí ve vyšší částce, než byl průměr nájemného v dané oblasti, žalobce byt nepotřebuje pro sebe a pokud za této situace dospěl k závěru, že vyklizení předmětných místností je třeba vázat na zajištění náhradního bytu, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a hmotným právem, což platí i o druhu bytové náhrady. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení věci - ve vztahu k bytové náhradě - je správné." Tento závěr se neodchyluje od právních názorů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 741/2002, 26 Cdo 545/2003, 26 Cdo 1633/2003 (srov. tato rozhodnutí na www.nsoud.cz/rozhod.php).
Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku (srov. str. 3, uprostřed) konstatoval, že žalovaní se chovali tak, jak přísluší řádným nájemcům, a konstatoval rovněž (srov. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, str. 3 dole), že zákon neumožňuje uložit povinnost zajistit náhradní byt přiměřený, nýbrž (jen) byt náhradní, a dodal že vzhledem ke stavu užívaných prostor by mohla být podmínka přiměřenosti nesplnitelná. Okresní soud ve Ždáře nad Sázavou v napadeném rozsudku (in fine) konstatoval, že žalovaní bydlí v předmětné nemovitosti již 20 let. Ze stěžovatelem zaslané kopie usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 19 Co 317/2003 dále vyplývá (srov. str. 3 odst. 2), že po marném uplynutí lhůty, v němž měl majitel předmětné nemovitosti zjednat nápravu, byla dne 5. 4. 2004 pravomocně zamítnuta stěžovatelova žádost o kolaudaci stavby bytového domu.
Nelze přehlédnout, že stěžovatel dobrovolně vstoupil do právního stavu a právních vztahů panujících ohledně předmětné nemovitosti (srov. podobnou situaci řešenou ve vztahu ke stěžovateli v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 251/06). Pokud žalovaní obývají nemovitost, která není bytem, činí tak na vlastní nebezpečí, a stvrdily-li orgány veřejné moci tento stav, nenese stěžovatel žádnou odpovědnost, za toto potenciálně nebezpečné chování žalovaných.
Namítal-li stěžovatel, že se náhradní bydlení zajistit nepodaří, pak jde o hypotetickou budoucí událost, kterou se nyní Ústavní soud zabývat nemohl. Stát na stěžovatele své povinnosti přenášet nesmí, avšak v projednávané věci nemohl Ústavní soud ČR dospět k závěru, že se tak stalo. Proto nebylo možno uzavřít, že by stěžovateli byla výrokem soudu konstituována dříve neexistující právní povinnost (srov. stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 374/04 na www.judikatura.cz).
Blíže doloženo nebylo tvrzení stěžovatele o nepřiměřeně (nízké) výši nájmu, s níž soudy pracovaly, neboť i toto tvrzení soudů měl stěžovatel vyvracet standardními procesními prostředky, a nikoli spoléhat na to, že jde (z hlediska stěžovatele) o notorietu.
Ústavní soud na okraj, vzhledem k argumentaci stěžovatele poznamenává, že náhradní byt nepochybně nemusí být zajištěn přímo v předmětné obci, nýbrž přichází v úvahu i blízké okolí, neboť nelze přehlédnout, že možnost zajistit náhradní bydlení je jiná ve městě (a ve velkém městě) a je jiná v malé obci. Tento fakt, tj. přihlížení k typovým místním odlišnostem musí být v aktech aplikace práva zohledněn. Soudy rovněž musí povinnost zajistit náhradu formulovat tak, aby její splnění bylo možné, a aby na povinného nebyly neakceptovatelně přenášeny povinnosti státu.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. května 2007
Jiří Nykodým,
předseda senátu