ECLI:CZ:US:2007:2.US.1230.07.1
sp. zn. II. ÚS 1230/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem, se sídlem Smetanova 17, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 335/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) M. K., 2) M. K., a 3) E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 15. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 335/2005, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že výše měsíčního příspěvku stěžovatele (dále jen "otec") na výživné pro vedlejší účastnici řízení 1) [dále jen "dcera")] byla z částky 1.200 Kč s účinností od 13. června 2000 stanovena na částku 5.000 Kč, s účinností od 1. září 2001 na částku 6.000 Kč, s účinností od 27. prosince 2003 na částku 3.500 Kč, s účinností od 1. ledna 2004 na částku 3.000 Kč, s účinností od 5. prosince 2006 na částku 4.000 Kč, a s účinností od 19. prosince 2006 na částku 6.000 Kč, výše měsíčního příspěvku stěžovatele na výživné pro vedlejšího účastníka řízení 2) [dále jen "syn"] byla z částky 800 Kč stanovena s účinností od 13. června 2000 na částku 4.000 Kč, s účinností od 1. ledna 2004 na částku 6.000 Kč, s účinností od 1. září 2005 na částku 6.500 Kč, pro období prosince 2006 na částku 606.500 Kč, a s účinností od 1. ledna 2007 na částku 6.500 Kč, bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že rozsudkem byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Konkrétně otec namítá, že byl rozsudek vydán v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a chybí v něm úvaha o rozčlenění stanovené výše příspěvku na výživné vzhledem k časovým obdobím, a stručné a jasné odůvodnění, proč nebyly provedeny jím navržené důkazy a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil. To se týká zejména jím navržených výslechů svědků (u ústních jednání konaných 9. ledna 2007 a 16. ledna 2007), důkazu kupní smlouvou mezi ním a obchodní společností MALAGELO ze dne 11. listopadu 1997 (co do příjmů), listin vztahujících se k závazku obchodní společnosti otce KLIENT SERVIS vůči obchodní společnosti Factoring České spořitelny (co do výdajů), a znaleckého posudku zpracovaného v řízení před soudem prvého stupně.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 244/03 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 53. str. 47) přiznal vyživovací povinnosti významné postavení v rámci majetkových institutů uplatňujících se mezi subjekty rodinného práva. Vyslovil názor, že výživné k dětem nelze určovat výhradně ani převážně na základě příjmů, které povinný dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň s tím, že je nutno přihlížet k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života.
Mimo jiné na shora uvedený nález odvolací soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností poukázal a z jeho logiky i vyšel. Obecné soudy obou stupňů byly totiž v řízení konfrontovány s takovou situací na straně příjmů stěžovatele z podnikání, která evidentně neumožňovala skutečné relevantní výdaje v posuzovaném období, tj. hrazení příspěvku na výživu syna a dcery v doposud stanovené výši, plnění poskytovaná synovi a dceři nad tento rámec, vybavení nové domácnosti otce, příspěvek na výživu jeho druhého syna, apod. Odvolací soud to výstižně popsal jako schopnost otce zvládat nejenom samotné podnikání (o čemž svědčí výše jeho ročních obratů), ale i oblast zabývající se daňovou evidencí a účetnictvím, zejména se zaměřením na co nejtěsnější přiblížení výše výdajů souvisejících s podnikáním k výši zdanitelných příjmů (str. 10 rozsudku). Obecné soudy přitom nijak nepochybovaly o zákonnosti takového postupu ze strany otce s tím, že na prokazování takového stavu věci ze strany otce evidentně pohlížely jako na řádnou součinnost k prokázání jeho příjmů ve smyslu §85a odst. 1 zákona o rodině.
Procesní taktika byla ze strany otce prohloubena v odvolacím řízení do té míry, že tvrdil a prokazoval dluhy a výdaje v řádu milionů Kč s tím, že tyto dluhy sloužily ke krytí jím hrazených nákladů na výživu syna a dcery. Tvrzené množství dluhů a výše dlužné částky při každém dalším soudním jednání přitom narůstaly. Navržené výslechy svědků (Mgr. H., R. J., L. H., L. L. a M. P.), které měly existenci, výši a případně i důvod dluhů prokázat, byly evidentně vedeny toutéž procesní taktikou otce, ke které byl otec nepochybně oprávněn, a za niž nesl v konečném důsledku odpovědnost.
Za této situace se jeví jako ústavně souladné rozhodnutí soudu nezabývat se dále příjmovými a výdajovými detaily podnikání otce, ale brát v úvahu jeho širší majetkové poměry a celkový životní styl (str. 11 rozsudku), a odmítnutí tvrzení otce o tom, že dosavadní plnění dceři a synovi odpovídá půjčkám v řádu milionů Kč. Je samozřejmé, že z toho důvodu nebyly prováděny výslechy svědků navržených otcem, přičemž závěry o věrohodnosti některých a účelovosti jiných půjček a plnění otce byly zřejmě nadbytečné. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že soud je jako dominus litis (pán pře), nadaný v tomto směru ústavněprávní pravomocí (čl. 90 Ústavy České republiky), oprávněn rozhodovat o směru vedení dokazování s ohledem na předmět sporu, resp. povahu věci, přičemž jeho postup musí být transparentní nejpozději z odůvodnění jeho meritorního rozhodnutí. Jak řečeno, těmto kritériím odvolací soud dostál.
Majetkovou situaci otce tedy odvolací soud konstatoval na základě prokázané koupě a následného prodeje různých osobních automobilů a nemovitostí, a to ať už na účet otce, jeho obchodní společnosti, nebo jeho družky. Dlužno dodat, že v převážné míře informace o těchto skutečnostech získal až z vlastní iniciativy odvolací soud v řízení o odvolání otce proti rozsudku soudu prvého stupně. Současně odvolací soud konstatoval podstupování majetkových rizik v souvislosti s jednou z tvrzených půjček s vysoce nadstandardním úrokem.
Ústavní soud nesouhlasí s námitkou otce, že z rozhodnutí odvolacího soudu není patrná úvaha, která jej vedla k rozčlenění příspěvků otce na výživné v čase. Naopak je z jeho rozhodnutí zcela zřejmé, že byl ve vztahu k dceři veden nárůstem jejích potřeb na základní škole od posledního rozhodnutí a následně nárůstem potřeb spojených s nástupem na střední školu, a po dosažení její zletilosti vycházel z jejího návrhu, resp. z pravomocného rozhodnutí soudu prvého stupně. Ve vztahu k synovi rozčlenil příspěvek otce na výživné na dobu, kdy byl syn na základní škole, dále na dobu kdy začal být soud vázán návrhy dcery na její výživné, a konečně na dobu, kdy syn započal se studiem střední školy s výjimkou měsíce prosince 2006, kdy pro tvorbu jeho úspor stanovil mimořádné výživné ve vztahu k tehdejšímu mimořádně vysokému příjmu otce z prodeje nemovitostí.
Je tedy zřejmé, že argumentace otce spočívá jen v polemice s právními závěry odvolacího soudu, logicky navazujícími na závěry soudu prvého stupně, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání, resp. procesními postoji v odvolacím řízení, se kterými se odvolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu