ECLI:CZ:US:2007:2.US.1299.07.1
sp. zn. II. ÚS 1299/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů J. T. a V. T., obou zastoupených JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábř. 57, 150 00 Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 27 Co 107/2007-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. V řízení o vyklizení nemovitosti bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 27 Co 107/2007-280, změněno usnesení soudu prvního stupně pouze ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaným (stěžovatelům) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 19.279,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně. Ve výroku III. bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že žalovaným byla stanovena povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Benešově - náklady řízení ve výši 9.044 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Krajský soud aplikoval na danou věc §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Konstatoval, že žalobkyně vzala žalobu na vyklizení nemovitosti zpět, neboť žalovaní v průběhu řízení nemovitost vyklidili. Odvolací soud dovodil, že žaloba byla podána důvodně a následně vzata zpět, a řízení bylo zastaveno pro chování žalovaných. Proto žalobkyni i státu ve vztahu k žalovaným přiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stručně objasňují průběh soudního řízení a polemizují především se závěrem odvolacího soudu o tom, že vyklizením nemovitosti, jímž v podstatě uplatnili své právo k výpovědi z nájmu bytu i nebytových prostor, zavinili zastavení soudního řízení. Vyjádřili přesvědčení, že nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, podle něhož žádný nájemce ani v případě několikaletého sporu nemůže bez povinnosti úhrady nákladů řízení využít své právo k výpovědi nájmu. Tím by důsledek průtahů v soudních sporech vždy jednostranně omezoval jen nájemce.
Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, přistupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Odvolací soud určitým způsobem vyložil §146 odst. 2 o. s. ř. a zdůvodnil, proč došel k závěru, že toto ustanovení lze na daný případ použít a jaké bude mít jeho použití důsledky pro účastníky řízení. Stěžovatelé s tímto výkladem citovaného ustanovení nesouhlasí. Přestože jde o výklad podústavního práva, do kterého si Ústavní soud neosobuje právo zasahovat, bylo posouzení aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem dle názoru Ústavního soudu v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů, dle níž je třeba otázku zavinění zastavení řízení posuzovat z hlediska procesního, a to v tomto konkrétním řízení, s ohledem na jeho stav a chování jeho účastníků. V dané věci žalobkyně podala žalobu na vyklizení nemovitosti, protože vycházela z přesvědčení, že nájemní smlouvy jsou neplatné. Pokud stěžovatelé v průběhu řízení nemovitosti skutečně vyklidili, lhostejno přitom, zda na základě jimi podané výpovědi, svým chováním zapříčinili z procesního hlediska, že žalobkyně vzala žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Podstatné je, že řízení nebylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí nikoliv pro chování na straně žalobkyně, nýbrž pro chování stěžovatelů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu