ECLI:CZ:US:2007:2.US.1318.07.1
sp. zn. II. ÚS 1318/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Oldřichem Ševčíkem, advokátem se sídlem Brno, Olomoucká 164a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2006, č. j. 7 To 489/2005-333, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2005, č. j. 4 T 188/2004-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces, právo vyjádřit se ke své trestní věci a zásada rovnosti účastníků. Neústavnost postupu soudu prvního stupně spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k obvinění a soustavně vypovídat, takže nemohl objasnit všechny okolnosti případu. Další vadu spatřuje v tom, že soud neprovedl důkaz spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 54 D 401/2003, jak navrhovala obhajoba, čímž zvýhodnil státního zástupce. Nalézacímu soudu vytýká, že se nezabýval příčinou konfliktu mezi stěžovatelem a svědkem H. a osobami kolem něho, které chtěly získat nájemní smlouvu k bytu po zemřelé příbuzné poškozeného, jednoznačně uvěřil skupině svědků svědčících proti stěžovateli a jejich svědectví vzal za věrohodná, přestože v nich jsou rozpory. Nectil ani zásadu in dubio pro reo. Odkazuje na jedno z přirozených práv člověka, jímž je právo na důstojnost a dále na důstojnost pokojného setrvání ve svém obydlí a vyslovuje přesvědčení, že nikoli on se dostavil do cizího bytu, ale tři osoby se dostavily k bytu stěžovatele, aniž měly nějaký důvod. Věrohodnost těchto svědků přitom snižuje fakt, že se jim nepodařilo získat do nájmu byt v domě, kde bydlí stěžovatel.
Z obsahu vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 188/2004, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2005, č. j. 4 T 188/2004-241, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr.zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr.zák., jehož se dle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 24. 3. 2004 v době okolo 8.40 hod v Brně, na chodbě domu na Horáckém nám. č. 6 během slovní rozepře s T. H. držel v pravé ruce schované za zády krátkou střelnou zbraň a následně z ní po T. H. vystřelil tak, že střela pronikla do hloubky 10 cm krku s následnou nutností jejího chirurgického vyjmutí, když pouze v důsledku směru střely a mimořádné shody dalších okolností nedošlo k daleko závažnějším následkům, jako poranění velkých cév krku, dýchací trubice či páteře a míchy. Za to byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr.zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr.zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Nad stěžovatelem byl zároveň vysloven dohled. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr.zák. uložen trest propadnutí věci - revolveru zn. Kora ráže 6 mm ME Flobert černé barvy, výrobního čísla 621019. Konečně mu byla podle §228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost nahradit poškozenému škodu.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 3. 2006, č. j. 7 To 489/2005-333, jímž toto odvolání podle §256 tr.ř. zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 Tdo 92/2007-395, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. jako zjevně neopodstatněné.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy námitky směřují proti rozsahu ve věci provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel tím ve shodě s obsahem svých opravných prostředků polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů a nabízí vlastní verzi skutkového děje a úvahy o nevěrohodnosti důkazních prostředků, o které soudy své závěry o jeho vině opřely. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. K tomu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jinými slovy, pokud rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
S ohledem na námitky stěžovatele se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly s použitými důkazy a zda svůj důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily (§125 tr.ř.).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že soudy nedodržely normativní obsah zásad obsažených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z tohoto hlediska jim nelze vytknout takové pochybení, jež by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Tyto důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, když konkrétně poukázal na důkazy, které stěžovatele ze spáchání trestného jednání usvědčují. Jedná se nejenom o v podstatě shodné výpovědi poškozeného a svědků, přítomných incidentu, které stěžovatel označuje vzhledem k příbuzenskému poměru a jejich společnému zájmu získat nájem bytu v domě, kde stěžovatel bydlí, za nevěrohodné. Pravdivosti jejich výpovědí totiž nasvědčují i další provedené důkazy. Především posudek z odvětví soudního lékařství popisuje směr střelného kanálu, který odpovídá popisu skutku, jak jej uváděli tito svědkové, nikoli tomu, co tvrdil na svoji obhajobu stěžovatel, v jehož výpovědích soud navíc zjistil podstatné rozpory. Nelze proto soudům vytýkat, že neuvěřily obhajobě stěžovatele a vyšly z důkazů, jež tvoří ucelený řetězec, z něhož je možno učinit jednoznačný závěr o vině stěžovatele.
Samotná příčina vzniku sporu mezi stěžovatelem na straně jedné a poškozeným a svědky na straně druhé, nemá vzhledem k úmyslnému jednání stěžovatele, které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví (když k dokonání trestného činu nedošlo jen díky souhře okolností), a vzhledem ke způsobu jeho provedení žádný význam. Proto se i Ústavnímu soudu jeví provedení stěžovatelem požadovaného důkazu dědickým spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 54 D 401/2003, k objasnění příčiny vzniklého konfliktu nadbytečným. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, vycházející z ústavního principu nezávislosti soudů, z níž mj. vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší dokazování přehodnocovat. I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1988).
Pokud stěžovatel namítá, že mu nalézací soud nedal prostor, aby se ke své trestní věci vyjádřil a neumožnil mu soustavně vypovídat a objasnit tak okolnosti případu, z obsahu trestního spisu nelze důvodnost této námitky dovodit. Při jejím posouzení vyšel Ústavní soud z protokolů o hlavním líčení ze dne 11. 5. 2005 a 10. 6. 2005, proti jejichž správnosti stěžovatel nevznesl žádné námitky. Z nich vyplývá, že byl k věci podrobně vyslechnut, kdy nejdříve souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem jeho obvinění a poté mu byly kladeny doplňující otázky. Bylo mu rovněž umožněno vyjadřovat se k jednotlivým prováděným důkazům, činit návrhy a přednést závěrečnou řeč. Postupu nalézacího soudu proto nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu