ECLI:CZ:US:2007:2.US.1342.07.1
sp. zn. II. ÚS 1342/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem Špitálka 23b, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2007, č. j. 7 Cmo 51/2007-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Usnesením ze dne 22. února 2007, č. j. 7 Cmo 51/2007-25, změnil Vrchní soud v Olomouci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2006, č. j. 42 Sm 205/2006-15, ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále odmítl odvolání žalované (stěžovatelky) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že řízení před soudem prvního stupně bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, přičemž zavinění na zastavení řízení je třeba nepochybně spatřovat na straně žalobce. Žalované lze ovšem přiznat pouze náhradu nákladů, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Založení plné moci advokáta do spisu ve stádiu, kdy žaloba již byla vzata zpět, a vyjádření se k důvodu zpětvzetí žaloby nebylo podle názoru odvolacího soudu možno posoudit jako účelně vynaložené náklady. Stanovisko žalovaného k důvodu zpětvzetí žaloby nemá žádný procesní význam, tj. nemohlo nikterak ovlivnit postavení žalované ve sporu, ani rozhodnutí soudu. Pokud je právní zástupce žalované učinil, ač mu byl stav řízení znám, pak tak učinil výhradně o své vůli.
Stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítá, že Vrchní soud v Olomouci porušil její ústavně zaručené právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jeho rozhodnutí je "překvapivé" a v rozporu ústavněprávními pravidly. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky pochybil, když nezohlednil to, že právní zástupce stěžovatelky za situace, kdy nevěděla o zpětvzetí žaloby, poskytl stěžovatelce právní pomoc v podobě převzetí a přípravy zastoupení. Vyhláška upravující náhradu nákladů řízení vychází z paušálního principu a ne z reálně vynaložených nákladů, popřípadě z nákladů vynaložených na jednotlivé úkony právní pomoci. Stěžovatelce tak vznikl nárok na minimálně polovinu paušálně stanovené částky náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za vadné a nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud nezmínil žádným způsobem existenci prvního jmenovaného úkonu právní pomoci, a nevyslovil svůj názor na jeho vliv na povinnost žalobce hradit náhradu nákladů řízení. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatelce nemohou být hrazeny náklady na právní pomoc, ve svém důsledku znamená omezení při rozhodování, zda sjednat právní pomoc či nikoliv, a tím porušení práva na právní pomoc. Právo na právní pomoc je součástí principu spravedlivého procesu, a proto situace, kdy stěžovatelka byla plně procesně úspěšná ve věci, ale nebylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, je situací, kdy byla napadeným rozhodnutím nejen porušena pravidla daná občanským soudním řádem, ale kdy bylo porušeno i právo na spravedlivý proces, protože rozhodnutí o nákladech řízení neodráží výsledek řízení. Stěžovatelka rovněž namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť napadené rozhodnutí změnilo v její neprospěch situaci, aniž by se proti tomuto rozhodnutí mohla jakkoliv bránit.
Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu předmětu řízení před obecnými soudy podružné, přistupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
V dané věci odvolací soud, přestože jednoznačně konstatoval, že procesní zavinění za zastavení řízení je na straně žalobce, nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle jeho názoru se nejednalo o náklady účelně vynaložené. Tento svůj závěr pak řádně a poměrně podrobně odůvodnil. V jeho rozhodnutí tedy nelze spatřovat znaky libovůle, či extrémního vybočení z pravidel soudního procesu. Ústavní soud si ze spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Sm 205/2006, do něhož měl možnost nahlédnout, ověřil, že žaloba žalobce byla doručena Krajskému soudu v Brně dne 25. srpna 2006. Následně dne 5. září 2006 vzal žalobce žalobu zpět. Dne 19. října 2006 nahlédl do spisu právní zástupce stěžovatelky, který do něj založil plnou moc a vyjádřil se k důvodům zpětvzetí. Ústavní soud zjistil, že tomuto kroku právního zástupce stěžovatelky nepředcházela žádná výzva k vyjádření, či jiný úkon ze strany soudu, na základě něhož by stěžovatelka byla nucena vyvíjet jakoukoliv procesní aktivitu. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce tedy jednal zcela z vlastní iniciativy. Za situace, kdy nebyla doručována žaloba účastníkům řízení a v okamžiku, kdy právní zástupce stěžovatelky nahlížel do spisu, již bylo ve spise založeno zpětvzetí žaloby, které je nevratným úkonem, je vyjádření právního zástupce stěžovatelky k důvodům zpětvzetí žaloby zjevně neúčelným krokem. Ve světle uvedených skutečností potom nemá Ústavní soud proti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ústavněprávního žádné výhrady.
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nelze považovat za překvapivé rozhodnutí. Skutečnost, že odvolací soud určitou otázku (v daném případě otázku účelnosti vynaložených nákladů) odlišně právně hodnotil, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Pod ústavně zaručené právo na spravedlivý proces totiž nespadá povinnost zajistit v každém případě dvouinstanční přezkum.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu