ECLI:CZ:US:2007:2.US.1538.07.1
sp. zn. II. ÚS 1538/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem Advokátní kanceláře Lisko & Vala, se sídlem Pontassievská 918/1, Znojmo, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007, sp. zn. 8 To 197/2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. června 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007, sp. zn. 8 To 197/2007, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná ve věznici s dozorem trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně uložen trestním příkazem téhož soudu ze dne 22. října 2003 v téže věci. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel obecným soudům obou stupňů vytýká, že se vůbec nezabývaly povahou skutků, pro něž byl třikrát odsouzen, a že se tedy ani nezabývaly jeho námitkou zanedbatelnosti, resp. menší společenské nebezpečnosti této činnosti. Stejně tak se obecné soudy nezabývaly jeho aktuálními osobními poměry, na něž by měl výkon trestu špatný vliv. Soud druhého stupně rozhodl, aniž by mu dal možnost vyjádřit se před ním ústně, což se s ohledem na následek jeho rozhodnutí, tj. výkon trestu odnětí svobody, mělo stát. Má tedy zato, že obecnými soudy nebyl řádně zjištěn skutkový stav, ačkoliv se tak v tomto typu řízení mělo stát, jak vyplývá z právních názorů obsažených v nálezech sp. zn. IV. ÚS 130/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 22. N. 89. str. 245) a sp. zn. II. ÚS 222/07 (ze dne 26.dubna 2007 in http://www.judikatura.cz/, navštíveno 1. srpna 2007). Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je v ústavně vymezené pravomoci obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu, rozhodovat v případech porušení práv chráněných podústavními předpisy. Do této pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasahovat jen v případě, že rozhodnutí obecných soudů představuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nic takového Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Ústavní soud v minulosti při výkladu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky definoval obecné podmínky vyplývající z principů jimiž je ovládán ústavní pořádek a s přihlédnutím k rozhodovací činnosti Evropského soud pro lidská práva, které opodstatňují zákonem stanovené výjimky ze zásady veřejnosti soudního řízení (sp. zn. Pl. ÚS - st. 15/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 26. str. 375; sp. zn. Pl. ÚS 28/04 in č. 20/2006 Sb.; aj.). V posuzovaném případě je výjimka ze zásady veřejnosti soudního řízení pro rozhodování o stížnosti zakotvena v §240 trestního řádu ve spojení s §330 trestního řádu, podle nichž rozhoduje soud ve veřejném zasedání pouze v prvním stupni. Jedná se přitom o oblast vykonávacího řízení (hlava dvacátá první), kde lze s ohledem na podmínky vyvozené z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu konstatovat souladnost této výjimky s ústavním pořádkem. Pokud tedy soud druhého stupně v posuzovaném případě rozhodoval bez osobní účasti stěžovatele, postupoval ústavně souladným způsobem.
K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu s ohledem na argumentaci aktuálními osobními poměry a menší společenskou nebezpečností v mezidobí spáchané trestné činnosti, lze předeslat, že je vždy ošidné vyvozovat závěry z rozhodnutí Ústavního soudu pro jinou skutkovou a právní situaci než je ta, která byla předmětem rozhodování Ústavního soudu (srov. Repík, B.: K právu obviněného mlčet in BA 2004, 1: 36-39). Ve stěžovatelem uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 222/07 bylo s ohledem na princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí poukazováno na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, která rozlišuje případy, kdy se podmíněně odsouzený ve zkušební době dopustil úmyslného trestného činu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu, od případů, kdy byl odsouzený ve zkušební době odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Toto rozlišování má pak pochopitelně vliv na rozsah dalších okolností, které je pro rozhodnutí v prostředí fair procesu nutno znát.
Zatímco tedy v případě posuzovaném pod sp. zn. II. ÚS 222/07 šlo o situaci osoby, která byla v době podmíněně odloženého trestu odsouzena k dalšímu podmíněně odloženému trestu, a v případě posuzovaném pod sp. zn. IV. ÚS 130/01 šlo o situaci osoby, která ve zkušební době podmíněně odloženého trestu nebyla vůbec odsouzena, v nyní posuzovaném případě byl stěžovatel ve zkušební době podmíněně odloženého trestu uznán vinným ze spáchání trestného činu celkem třikrát. Poprvé mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců a trest zákazu činnosti na tři roky, podruhé bylo s ohledem na první odsouzení upuštěno od uložení trestu, a ve třetím případě byl stěžovatel odsouzen za maření výkonu prvého odsuzujícího rozhodnutí k peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti na pět let.
V nyní posuzovaném případě bylo tedy v souladu s ustálenou rozhodovací činností obecných soudů namístě rozhodnout o přeměně podmíněně uloženého trestu již po prvém následujícím odsuzujícím rozhodnutí, aniž by bylo z ústavněprávního pohledu nezbytné zabývat se důkladně poměřováním závažnosti jednotlivých skutků a aktuálními osobními poměry, jak stěžovatel namítal a namítá. Tyto pro stěžovatele méně procesně příznivé podmínky byly dále umocněny tím, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu v téže jednoroční zkušební době ještě dvakrát. Lze tedy považovat ještě za ústavně souladné, že se obecné soudy v posuzovaném případě nevypořádaly výslovně s argumentací stěžovatele, neboť v jejich závěru o nezbytnosti rozhodnout o tom, že trest vykoná, logicky převážila skutečnost, že stěžovatel řádný život ve zkušební době nevedl.
Konstatování stížnostního soudu, že stěžovatel podal "...ihned po jeho vyhlášení stížnost, aniž by ji blíže odůvodnil", lze považovat za konstatování nezdůvodnění stížnosti v okamžiku jejího podání. To odpovídá skutečnosti, neboť stížnost byla stěžovatelem podána dne 27. února 2007, a její písemné zdůvodnění bylo doručeno soudu prvého stupně až 30. dubna 2007, a poté bylo dne 9. května 2007 odfaxováno stížnostnímu soudu, kterému byl spis zaslán již dne 27. dubna 2007, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 231/2003. V každém případě se argumentace obsažená v písemném odůvodnění ve své podstatě a rozsahu shodovala s argumentací, obsaženou v závěrečném návrhu obhájce stěžovatele před vydáním rozhodnutí soudu prvého stupně. Již jen z toho důvodu byla proto stížnostnímu soudu tato argumentace známa. Ani případné ignorování zdůvodnění stížnosti proto nepředstavuje porušení základních práv stěžovatele ústavněprávní intenzity.
Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je tento návrh odmítnut samým odmítnutím vlastní ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu