ECLI:CZ:US:2007:2.US.1557.07.1
sp. zn. II. ÚS 1557/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 9 To 252/2006-471, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2006, č. j. 4 T 49/2002-448, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 6. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 49/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl spolu s dalším obviněným R. D. uznán rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2006, č. j. 4 T 49/2002-448, vinným trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."), kterého se dopustil jako předseda představenstva společnosti Dova-Consulting, a.s., jednáním popsaným pod bodem 2. až 5. výroku o vině uvedeného rozsudku, když podepsal čtyři leasingové smlouvy, kdy předmětem byla osobní motorová vozidla, přičemž jednal s vědomím, že předměty leasingu budou po jejich převzetí v rozporu se smluvními podmínkami předány třetí osobě a splátky nebudou hrazeny. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků, za současného uložení dohledu a povinnosti nahradit ve zkušební době škodu, kterou způsobil trestnou činností.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 9 To 252/2006-471, odvolání stěžovatele podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), zamítl jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu I. stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Stěžovatel pak podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2007, č. j. 5 Tdo 308/2007-507, dovolání podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl shora uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně projednávanou ústavní stížností. Namítá, že v jeho věci nebyl nikdy prokázán převod vozidel nezákonným způsobem na třetí osobu, když tato vozidla byla zcela evidentně zcizena blíže neurčenou osobou z majetku leasingových společností, a to bez jakékoli účasti stěžovatele. Pochybení nebylo na jeho straně, ale na straně prodejců, neboť ti byli pravděpodobně někým přesvědčeni, aby předmětná vozidla vydali. Absentuje tak stránka subjektivního pojetí trestného činu a je nutno se zamyslet, zda někdo z prodejců, či všichni, se nedopustili trestného činu formou spolupachatelství. Ani jeden ze svědků neoznačil stěžovatele za osobu, která by se aktivně účastnila přebírání vozidel, či dávala nějaké pokyny v tomto duchu. V účetnictví společnosti stěžovatele nebyl zaznamenán jediný doklad o provedených splátkách předmětů leasingu. Policie ani soudy se nezabývaly tím, kdo a jak skutečně hradil předměty leasingu, resp. první splátku apod. Nebylo tedy prokázáno, že tak činil právě stěžovatel, když k tomu neměl žádných důvodů. Má za to, že činil pouze úkony ve smyslu obchodně právním, aby pro svoji společnost vytvořil zisk tím, že pomůže při založení nové obchodní společnosti zahraničním zájemcům. Stěžovatel podepsal leasingové smlouvy a dále nekonal. Dal dokonce zákaz vydávat předměty leasingu bez jeho účasti či dalšího zmocnění.
Stěžovatel je přesvědčen, že ze strany soudu I. stupně došlo k pochybení, když na počátku řízení byl předvolán jako svědek ve věci spoluobžalovaného a státní zástupkyně mu kladla dotazy jako k obžalovanému. To jistě mělo vliv na rozhodování ve věci samé, neboť po jeho výslechu došlo ke spojení věcí a řízení bylo dále vedeno vůči oběma spoluobžalovaným. Má za to, že pokud by zůstal v pozici svědka, byla by jeho výpověď řazena na vyšší vypovídací "schopnost", které by bylo nutno uvěřit.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti primárně vznáší námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 tr.ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr.ř. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 tr.ř.), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. Závěry, k nimž oba soudy po zhodnocení důkazů dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině. V tomto směru lze odkázat i na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se dovolací soud stejnými námitkami, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, zabýval a vysvětlil, proč je shledal neopodstatněnými. Jde zejména o námitku nesprávného vyhodnocení subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud se k ní podrobně vyjádřil (viz str. 4 rozhodnutí) a z jeho argumentace, stejně jako z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, je dostatečně zřejmé, že stěžovatelovo jednání bylo od počátku vedeno v podvodném úmyslu vůči leasingovým společnostem, přičemž při svém jednání musel být přinejmenším srozuměn s tím následkem, k němuž nakonec také došlo.
Co se týče údajného pochybení soudu I. stupně při výslechu stěžovatele jako svědka ve věci spoluobžalovaného R. D. na počátku řízení a následného spojení věcí, které podle stěžovatele mělo výrazný vliv na rozhodování ve věci, je třeba vyjít z obsahu spisu. Jak ústavní soud zjistil, stěžovatel byl skutečně nejdříve vyslýchán jako svědek ve věci R. D. Ovšem poté, co bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, byl po náležitém poučení vyslýchán jako obviněný a orgány činné v trestním řízení nadále při svém rozhodování vycházely pouze z těchto výpovědí. V postupu soudu tak Ústavní soud dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal. K tomu je třeba podotknout, že jakékoli úvahy ohledně váhy výpovědi stěžovatele v pozici svědka a v pozici obviněného při rozhodování soudu o vině a trestu jsou liché, pokud byla stěžovatelova tvrzení v průběhu řízení následně vyvrácena jinými provedenými důkazy.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiných jeho ústavně garantovaných práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu