ECLI:CZ:US:2007:2.US.1608.07.1
sp. zn. II. ÚS 1608/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti postupu Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 2 To 14/2007, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. června 2007 se stěžovatel domáhá vyslovení, že postup Vrchního soudu v Praze při rozhodnutí a vyhlášení rozsudku sp. zn. 2 To 14/2007, dne 14. června 2007, byl protiústavní, a zrušení tohoto rozsudku, kterým byl k odvolání státního zástupce doplněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že stěžovateli byl uložen trest propadnutí konkrétně popsaných věcí. Tvrdí, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2006, sp. zn. 4 T 64/2005, uznán vinným ze spáchání návodu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona, a z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 a 2 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a peněžitý trest 1.000.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Proti tomuto rozsudku se odvolal a dne 14. června 2007 se zúčastnil veřejného vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Ve výrokové části rozsudku přitom nebylo vůbec uvedeno, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání. Obecný soud uvedl nejprve výrok, kterým u některých spoluobžalovaných částečně změnil rozsudek soudu prvého stupně, potom vyjmenoval spoluobžalované, jejichž odvolání zamítl, a nakonec uvedl výrok o doplnění trestu propadnutí věci, který mu k odvolání státního zástupce uložil. Poté se jeho obhájci domáhali slova k námitce absence výroku rozhodnutí o odvolání stěžovatele. Slovo jim však nebylo uděleno s tím, že bylo započato s odůvodněním, avšak ani po skončení odůvodnění nebylo obhájcům slovo uděleno. Na konci odůvodnění pak bylo soudem sděleno, že pokud bylo ve vztahu ke stěžovateli vyhověno státnímu zástupci, je logické, že odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Poté následovalo zákonné poučení. Z toho dovozuje, že nedošlo k řádnému rozhodnutí o jeho odvolání, a že tedy rozsudek soudu prvého stupně doposud nenabyl právní moci.
K ústavní stížnosti byla přiložena kopie podání obhájkyně stěžovatele ze dne 14. června 2007, jíž byla podávána námitka Vrchnímu soudu v Praze v posuzované věci, která je obsahově obdobná ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal protokol o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze v této věci a z něj zjistil, že dne 14. června 2007 byl za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájců vyhlášen rozsudek, kterým byl ve výroku A. zrušen rozsudek soudu prvého stupně ohledně šesti spoluobžalovaných stěžovatele a to k jejich odvolání, ve výroku B. bylo ohledně těchto spoluobžalovaných nově rozhodnuto o vině a trestu, ve výroku C. bylo rozhodnuto k odvolání státního zástupce o doplnění výroku o trestu ve vztahu ke stěžovateli, a ve výroku D. byla zamítnuta odvolání stěžovatele a čtyř spoluobžalovaných, odvolání státního zástupce ve vztahu ke dvěma spoluobžalovaným, a odvolání čtyř poškozených, byly uvedeny podstatné důvody spolu s poučením o opravných prostředcích. Tyto výroky jsou přitom totožné s výroky obsaženými v písemném vyhotovení rozsudku, který si Ústavní soud rovněž vyžádal, s tím, že odůvodnění zamítnutí odvolání stěžovatele se nachází ve dvou odstavcích na str. 22-23 rozsudku.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat podstatou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění zákonem stanovených formální náležitosti.
Jedním z principů, na nichž je založeno řízení o ústavní stížnosti, je princip subsidiarity. Podle tohoto principu může být pravomoc Ústavního soudu iniciováno zásadně toliko v situaci, kdy byly vyčerpány veškeré opravné prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Tento princip vychází mimo jiné z premisy, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky). Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ačkoliv tedy Ústavní soud nijak nemíní upírat ústavněprávní rozměr dané ústavní stížnosti, který však na rozdíl od stěžovatele spatřuje především v koncepci čl. 96 odst. 2 alinea secunda Ústavy České republiky, je třeba vidět že legislativa, rozhodovací činnost obecných soudů, i teorie vyvodily řešení stěžovatelem tvrzené situace na úrovni obecných soudů. Takto bylo jednak vyloženo, že vyhlášení rozsudku musí být podle poslední věty §128 odst. 2 trestního řádu v naprosté shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl odhlasován (rozh. č. 6 in Bulletin NS ČSR č. 2/1978). Oprava vyhlášení nepřichází v úvahu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 982 bod. 4; Růžička, M.: Komentář k trestnímu řádu. 1998. in systém Aspi). Možné pochybení spočívající v absenci určitého výroku bylo pak koncipováno jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je neúplný. Musí se jednat o vadu samotného rozhodnutí a musí tedy jít o případy, kdy takový výrok v rozhodnutí učiněn nebyl a tak v napadeném rozhodnutí úplně schází, a tím se stává výroková část rozhodnutí neúplná nebo takový výrok v rozhodnutí učiněn byl, ale není úplný (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 142/2006 in http://www.nsoud.cz navštíveno 5. prosince 2007). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, který se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků o nichž rozhodoval soud druhého stupně, v rozhodnutí napadeném dovoláním, např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2026-2027. bod 13; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 91/2002 in http://www.nsoud.cz navštíveno 5. prosince 2007).
Pokud tedy Ústavní soud vychází z tvrzení stěžovatele o tom, že nebyl vyhlášen výrok rozhodnutí o jeho odvolání (ačkoliv z protokolu o příslušném veřejném zasedání a z písemného vyhotovení rozsudku vyplývá opak), je posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele dovolání, jak bylo vyloženo výše. Ústavní stížnost je tedy věcně neprojednatelná pro nepřípustnost definovanou v §75 odst. 1 zákona.
Z takto vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady spočívající v dualitě petitu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj