ECLI:CZ:US:2007:2.US.1650.07.1
sp. zn. II. ÚS 1650/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 2 Ntd 12/2006, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. června 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 2 Ntd 12/2006, kterým byl Krajský soud v Hradci Králové určen jako příslušný k projednání věci stěžovatele, stíhaného pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona a další. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V posuzované věci byla dne 8. prosince 2005 podána ke Krajskému soudu v Hradci Králové proti stěžovateli obžaloba, v níž je stěžovateli kladeno za vinu spáchání jednak pod bodem A dvou dílčích útoků trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona, a ve zbývající části tohoto bodu pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona, trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona, a trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterých se měl dopustit vůči celkem 25 členkám sboru Bambini di Praga, a dále pod bodem B trestného činu útisku podle §237 trestního zákona, kterého se měl dopustit vůči celkem 26 členkám pěveckého sboru Bambini di Praga. Poté nebylo vyhověno návrhu uvedeného soudu na delegaci této věci podle §25 trestního řádu některému z krajských soudů v Praze, a bylo zrušeno jeho rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. května 2006, č. j. 1 T 11/2005-2535, byla z důvodu hospodárnosti a rychlosti vyplývajících z bydliště více než stovky svědků mimo obvod soudu vyloučena část obžaloby pod bodem A, týkající se pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona, trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 trestního zákona, a trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a pod bodem B týkající se trestného činu útisku podle §237 trestního zákona. Téhož dne byla usnesením téhož soudu pod sp. zn. 1 T 2/2006 takto vyloučená věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. října 2006, sp. zn. 42 T 73/2006, byla konečně postoupená věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné a místní příslušnosti, o níž bylo rozhodnuto usnesením napadeným ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Vrchnímu soudu v Praze nepříslušelo věcně přezkoumávat pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o vyloučení vytýkaných dílčích útoků, které jsou podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2002 samostatnými skutky. Řízení o dílčích útocích pokračujícího trestného činu musí být podle stěžovatele provedeno v prvním stupni před krajským soudem jen pokud existuje pravomocný odsuzující rozsudek, v jehož důsledku je nutno aplikovat §37a trestního zákona, jinak je nutné trestní věc, ke které je věcně příslušný okresní soud, u tohoto soudu také projednat, aniž by byl oprávněn předložit věc k rozhodnutí o příslušnosti. Stěžovatel má tedy zato, že k projednání vyloučené a postoupené věci byl příslušný v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu mají bydliště svědci a znalci, a advokáti sídlo. Dodržení podmínek zákonné příslušnosti soudu, podle konkrétní, stěžovatelem podrobně rozvedené judikatury Ústavního soudu, spadá do rámce práva na zákonného soudce, které je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu. Stěžovatel uzavírá, že Vrchní soud v Praze zasáhl do jeho práva na zákonného soudce, když zasáhl do v té době již vyřešené otázky zákonného soudce tím, že odmítl aprobovat autonomní projev vůle prorogující místní příslušnost podle §16, §18, a §23 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud se hlásí ke své ustálené judikatuře, na níž v ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc", tedy libovolné či účelové určení jednajícího soudu.
Ustanovení §17 odst. 2 trestního řádu, o které stěžovatel opírá svoji argumentaci, bylo do právního řádu vloženo v návaznosti na změnu ustanovení §11 odst. 2 a dalších trestního řádu, a jeho podstatou je řešení věcné příslušnosti pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu, k jejichž projednání by byl příslušný v prvním stupni okresní soud za situace, kdy např. pro jiné útoky téhož trestného činu přichází v úvahu rozhodnutí o vině trestným činem, k nimž jsou příslušny krajské soudy, za současného zrušení výroku o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu. Pokud tedy Vrchní soud v Praze konstatoval existenci formální možnosti postupu podle §37a trestního zákona a z toho plynoucí nemožnost vyloučit a postoupit část trestní věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jednalo se o závěr ústavně souladný. Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že by u dílčích útoků trestného činu byla dána příslušnost krajského soudu podle §17 odst. 2 trestního zákona, jen pokud by již v okamžiku podání obžaloby existoval pravomocný odsuzující rozsudek krajského soudu, ve vztahu k němuž je nutno aplikovat §37a trestního zákona, neboť nic takového ze zákona nevyplývá.
V posuzované věci ani Krajský soud v Hradci Králové, ani stěžovatel nijak nezpochybňují, že o nejzávažnějších dílčích útocích vytýkané trestné činnosti je příslušný rozhodnout právě Krajský soud v Hradci Králové. S ohledem na uvedené zákonné ustanovení byla tedy v posuzované věci již ryze formálně založena příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové, který tak byl jako jediný pro stěžovatele zákonným soudcem.
Hlavní argumentace Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí napadeném ústavní stížností spočívá ve výkladu a aplikaci ustanovení §20 odst. 1 trestního řádu, podle něhož při (mimo jiné subjektivní) souvislosti trestních věcí má o nich být zásadně konáno společné řízení. O tomto argumentu se stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje. Vrchní soud v Praze poukázal, že výjimky z této zásady jsou možné jen tehdy, pokud konání společného řízení brání důležité důvody. Přihlásil se přitom k úvaze Obvodního soudu pro Prahu 1, že vytržení dílčích útoků pokračujícího trestného činu ze společného řízení by mohlo vážně ohrozit zjištění skutkového stavu věci a dosažení účelu řízení s tím, že společné řízení je žádoucí zejména s ohledem na to, že v posuzované věci přímé svědectví poškozených v případech, jichž se týkají, bude často nepřímým důkazem v jiných případech a naopak. Tuto úvahu dále rozvedl a ve vztahu k hospodárnosti a rychlosti řízení uvedl i to, že oddělení projednávání vytýkané trestné činnosti by vedlo ke zbytečnému opakovanému vyslýchání týchž svědků ve dvou hlavních líčeních. Tento názor je ostatně v souladu i s názorem doktríny, podle níž ani u pokračování v trestném činu by nemělo být pravidlem oddělené projednávání dílčích útoků ve větším počtu řízení (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 179-180, bod 1). Příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové byla založena již v okamžiku podání obžaloby i v souladu s ustanoveními §18 odst. 1, §20 odst. 1 a §21 odst. 1 trestního řádu. I proto je tedy Krajský soud v Hradci Králové a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 1 zákonným soudcem pro trestní věc stěžovatele jako celek.
K tomuto rovněž ústavně souladnému právnímu závěru Vrchního soudu v Praze je možné dodat, že pokud nadřízený soud již dříve neshledal důležité důvody (v §20 odst. 1, §23 odst. 1 a §25 trestního řádu je totiž použit stejný neurčitý právní pojem) pro odnětí věci tomuto soudu a přikázání některému z krajských soudů v Praze (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2006, sp. zn. 10 Ntd 1/2006), nemohly být jak pro vazby plynoucí z instančnosti soudního systému, tak pro princip ne bis in idem následně shledány důležité důvody pro vyloučení části vytýkané trestné činnosti ze společného řízení ani k postoupení takto vyloučené věci jinému soudu.
Z postupu Krajského soudu v Hradci Králové je zcela patrná jeho snaha zbavit se svojí příslušnosti k rozhodnutí, která byla již v případě návrhu na delegaci z důvodu vhodnosti odmítnuta právě Vrchním soudem v Praze. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o vyloučení a postoupení věci je tedy nutno vidět jako postup contra legem, který, navzdory již vyslovenému závaznému právnímu názoru nadřízeného soudu, měl vést k účelovému založení příslušnosti soudu "ad hoc" a ve svých konečných důsledcích k odnětí věci zákonnému soudci.
Konečně je třeba uvést, že zkoumání podmínek řízení je jednou z prvních povinností soudu poté, co k němu jakákoliv věc napadne. Tuto povinnost nelze opomenout ani v případě, že o téže otázce pravomocně rozhodl jiný soud (viz §24 trestního řádu). Vykonatelnost posledně uvedeného rozhodnutí zde má totiž jen ten význam, že v okamžiku jejího nabytí může být takové rozhodnutí vykonáno soudem, jež je vydal. Obvodní soud pro Prahu 1 tedy postupoval ústavně souladným způsobem a svým postupem umožnil nápravu postupu Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl stěžovateli odňat zákonný soudce.
Argumentaci použitou v ústavní stížnosti tedy Ústavní soud považuje za pouhou polemiku s částí právního názoru soudu, která jednak sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481), a jednak jde proti materiálnímu pojetí základního práva, jehož porušení stěžovatel tvrdí.
Ústavní soud tedy neshledal v posuzovaném případě porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu