ECLI:CZ:US:2007:2.US.178.06.1
sp. zn. II. ÚS 178/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Dr. A. K., zastoupené JUDr. M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 20 Co 489/2004, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí obecného soudu uvedené v záhlaví. Tvrdí, že obecný soud porušil její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojené kopie rozhodnutí zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu financí ČR domáhala uložení povinnosti poskytnout jí finanční náhradu za specifikované nemovitosti, které údajně přešly na stát tak, že se právní předchůdce stěžovatelky vlastnického práva k nim prohlášením ze dne 8. 12. 1954 v tísni vzdal. Domnívala se tedy, že k přechodu na stát došlo způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Vzhledem k tomu, že byla zamítnuta její žaloba na vydání nemovitostí, žaluje nyní o poskytnutí finanční náhrady. Po výzvách soudu stěžovatelka upřesnila žalobní petit tak, že se domáhá přiznání finanční náhrady v částce 1.000.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 30 C 278/2001, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nabyla státní občanství České republiky až dne 5. 8. 1992, takže podmínku českého státní občanství ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (k 1. 4. 1991 a ani k 1. 10. 1991) při uplatnění svého nároku ve smyslu nálezu č. 165/1994 Sb. nesplňovala. Tento nedostatek pozdější nabytí státního občanství nemohlo zhojit. Soud dále dovodil, že stěžovatelka neučinila výzvu vůči povinné osobě v propadné lhůtě ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 20 Co 489/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2941/2005, odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje na to, že nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb. bylo rozhodnuto, že oprávněné osoby nadále nemusejí splňovat podmínku trvalého pobytu na území České republiky, když zároveň splnily podmínku státního občanství ve lhůtě zákonem stanovené. Podle názoru stěžovatelky aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích ve světle tohoto nálezu představuje nepřípustnou retroaktivitu. Pokud by stěžovatelka tušila, že podmínka trvalého pobytu bude zpětně zrušena, jistě by ona i mnozí další restituenti o státní občanství ve lhůtě požádali. Stěžovatelka však nemohla předvídat, jakým způsobem bude zákonodárce, resp. Ústavní soud, věc následně posuzovat. Dále se stěžovatelka domnívá, že pokud už Ústavní soud k uvedené změně přistoupil, měl současně zákonodárce vyzvat ke stanovení delších lhůt pro uplatnění nároku. Podmínka státního občanství podle názoru stěžovatelky nešetří její ústavně zaručená práva a považuje ji za špatnou. Porušuje i zásadu rovnosti všech potenciálních vlastníků.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Ohledně tvrzených pochybení při aplikaci hmotněprávních předpisů nelze jejich námitkám ani nyní přisvědčit. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je jasné, soudy se v jeho rámci srozumitelně vypořádaly se všemi námitkami v řízení uplatněnými, a to tak, jak jim ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu a principy zakotvené v hlavě páté Listiny. Na jimi užité aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení jak z hlediska práva procesního, tak z hlediska práva hmotného přitom neshledává Ústavní soud nic, co by věc posouvalo do ústavně právní roviny.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd, které byly spáchány v rozhodném období, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd. Z toho vyplynula zejména nezbytnost selekce oprávněných osob k restituci, přičemž jejich výběr je výrazem rozhodnutí českého (resp. československého) zákonodárce.
Nová lhůta se pro uplatnění restitučních nároků po účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. otevřela pouze pro ty osoby, které dříve nebyly oprávněnými osobami toliko proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, kterou uvedený nález zrušil. Pokud tedy stěžovatelka nabyla státní občanství až s účinností ke dni 5. 8. 1992, nebyla osobou oprávněnou a nestala se jí ani po uvedených změnách právní úpravy.
Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 24/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 15, C.H. Beck, roč. 1999-III. díl, nález č. 127), který řešil z ústavněprávního hlediska údajný rozpor mezi restitučními nároky osob, které nebyly oprávněnými osobami podle zákona o půdě pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a osob, které splnily podmínku státního občanství až po lhůtách k uplatnění nároků na restituci. Ústavní soud ČR k uvedené problematice konstatoval, že v daném případě nelze nahlížet na obě skupiny osob z pohledu principu absolutní rovnosti občanů, za situace, kdy je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině obyvatel poskytl méně výhod něž jiné. Takový postup je možný pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Veřejnou hodnotou v daném případě je bezesporu i princip právní jistoty, když zásahy do nově vzniklých právních vztahů by pokračujícími změnami signalizovaly i do budoucna stav trvající destabilizace. K další argumentaci stěžovatelky stran dotčení jejích vlastnických práv lze odkázat na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, který se věnoval této problematice k návrhu na zrušení podmínky státního občanství v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. K námitce týkající se nepřípustné retroaktivity Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb., kde se i touto otázkou Ústavní soud zabýval, a nyní nemá důvod se od svých závěrů tam uvedených jakkoli odchylovat.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právní závěry soudu jsou totiž výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu