ECLI:CZ:US:2007:2.US.1790.07.2
sp. zn. II. ÚS 1790/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. V. H., směřující proti opatřením komise pověřené představenstvem České advokátní komory, sp. zn. 02-7287/06, a sp. zn. 02-9954/07, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za účasti České advokátní komory, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. července 2007 se stěžovatel domáhá zrušení opatření komise pověřené představenstvem České advokátní komory, sp. zn. 02-7287/06, a sp. zn. 02-9954/07, kterými nebylo vyhověno jeho žádostem o prominutí členského příspěvku za rok 2007 ve výši 3.000 Kč. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 27 odst. 1 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl zrušení celého zákona o advokacii.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že Česká advokátní komora vykonává veřejnou správu na úseku advokacie, a proto se v daném případě jedná o opatření orgánu veřejné moci. Výši příspěvku považuje za "nehoráznou" s ohledem na to, že má pozastaven výkon advokacie a nepodílí se na aktivitách České advokátní komory, ani nečerpá výhody ze svého členství. Domnívá se, že by neměl platit příspěvek žádný i s ohledem na to, že příjmy z příspěvků činných advokátů dosahující desítek milionů Kč ročně, účast na vzdělávacích akcích je zpoplatněna stejně jako u akcí pořádaných soukromě, o Bulletin advokacie není valný zájem a s jeho obsahem je možné se seznámit na internetu. Považuje za "nehorázné" i to, že byl v souvislosti s uvedenými opatřeními vyzván k opuštění České advokátní komory s ohledem na to, že v advokacii působí již od roku 1983, má 53 let, o pozastavení požádal z důvodu zaneprázdnění veřejnou činností a nikoliv pro nedostatek příjmů, přičemž nový zápis do seznamu advokátů považuje za administrativně náročnější úkon, než je tomu v případě prostého oznámení advokáta o obnovení pozastavené činnosti. Současně považuje za protismyslné, aby prostředky, které mu byly poskytnuty orgány sociálního zabezpečení v hmotné nouzi pro zajištění základních životních podmínek, byly odnímány jiným orgánem veřejné moci pro značně pochybné účely. V tomto kontextu podle něj celý zákon o advokacii omezuje svobodnou volbu povolání a svobodu sdružování, neboť nutí ty, kteří chtějí vykonávat advokacii, plnit podmínky stanovené Českou advokátní komorou a platit její činnost.
Ústavní soud je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti předtím, než se může věcně zabývat návrhem věcně.
Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V této souvislosti se Ústavní soud v minulosti zabýval mimo jiné otázkou působení orgánů veřejné moci v situacích, kdy veřejná moc není uplatňována. Tedy o působení v situacích, kdy orgán veřejné moci nerozhoduje vrchnostensky o právech a povinnostech jiných osob, a je tudíž buďto v pozici osob legitimovaných v řízení o ústavní stížnosti aktivně (sp. II. ÚS 93/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 24. N. 141. str. 13), nebo pasivně (sp. zn. III. ÚS 380/97 in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 10. U. 27 str. 437). Ústavní soud se vyslovil, že stát (potažmo orgány veřejné moci) může vystupovat v soukromoprávních vztazích jako rovnoprávný subjekt, tj. nikoliv vrchnostensky. Na újmu takové úvahy nemůže být ani skutečnost, že i v takovém případě se jedná o rozhodnutí formalizované, neboť jinak nelze v daném případě projev vůle učinit. Z toho plyne, že pokud orgán veřejné moci učiní rozhodnutí jinak než vrchnostensky, tak se nejedná o rozhodnutí přezkoumatelné v řízení o ústavní stížnosti. Od tohoto zásadního náhledu se Ústavní soud nehodlá odchýlit ani nyní.
V posuzovaném případě napadá stěžovatel projev vůle České advokátní komory, kterým mu nebylo prominuto zaplacení příspěvku na činnost České advokátní komory. Povinnost platit tento příspěvek vyplývá z ustanovení §30 odst. 1 zákona o advokacii, přičemž zákon České advokátní komoře přiznává právo samostatně upravit výši tohoto příspěvku [§43 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii] a podrobnosti o provádění jeho platby [§53 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii]. Zákonodárce tedy České advokátní komoře přiznal právo upravit výši uvedeného příspěvku, termínu jeho splatnosti, způsobu jeho placení, a s tím úzce souvisejících otázek. Pokud Česká advokátní komora v čl. 4 usnesení představenstva č. 10/2006 Věstníku ČAK upravila možnost snížení, prominutí a prodloužení splatnosti, jde o reglementaci jejího soukromoprávního rozhodnutí vzdát se nároku, který má ze zákona. Nejedná se tedy o oblast, v níž by Česká advokátní komora byla oprávněna vrchnostensky rozhodovat, neboť by to bylo nad rámec zákonného zmocnění. Tomu také odpovídá znění čl. 4 odst. 4 citovaného usnesení, podle něhož na snížení, prominutí nebo prodloužení splatnosti není právní nárok. Nejedná se tudíž o případ, kdy by orgán veřejné moci na základě zákonem daných kritérií upouštěl od platební povinnosti stanovené zákonem, jako je tomu například v §65 zákona o správě daní a poplatků, v §138 občanského soudního řádu aj., ale spíše o analogii k institutu vzdání se práva, který má svůj základ v soukromém právu.
S ohledem na to, že stěžovatel nenapadá rozhodnutí či opatření týkající se vlastní platební povinnosti, které by Česká advokátní komora učinila coby orgán veřejné moci, nýbrž rozhodnutí nepřiznat prominutí platby, coby projev vůle soukromoprávního charakteru, jedná se o předmět ústavní stížnosti, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní stížnost stěžovatele je tedy věcně neprojednatelná.
Jestliže je samotná ústavní stížnosti věcně neprojednatelná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, protože nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (sp. zn. III. ÚS 101/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. U. 22. str. 351).
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a současně odmítl návrh na zrušení zákona o advokacii jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 2 písm. b) zákona ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona. Ústavní soud přitom nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady spočívající v absenci právního zastoupení, protože odstranění této vady by na rozhodnutí nemohlo mít žádný vliv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu