ECLI:CZ:US:2007:2.US.1874.07.1
sp. zn. II. ÚS 1874/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. K. a Dr. M. K., obou zastoupených JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem Václavské nám. 18, 110 00 Praha 1, směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007, č. j. 30 Co 28/2007, 30 Co 29/2007-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení výroku o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 30 Co 28/2007, 30 Co 29/2007-212, potvrdil Městský soud v Praze ve věci samé v řízení o vydání věci (obrazu) zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 7 C 97/2004-163, doplněný usnesením téhož ze dne 1. prosince 2006, č. j. 7 C 97/2004-168. Ve výroku o nákladech státu rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ohledně jejich výše, jinak jej potvrdil ve znění, že žalobci (stěžovatelé) jsou povinni tyto náklady státu zaplatit. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně opět pouze ohledně jejich výše; v části výroku o uložení povinnosti žalobců uhradit žalovaným náklady řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konečně stanovil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 13.923 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce. Ohledně nákladů řízení odvolací soud vyšel z procesního neúspěchu žalobců, a proto jim uložil povinnost k náhradě nákladů řízení jak vůči státu, tak i ve vztahu k žalovaným. Odvolací soud zároveň neshledal důvody pro aplikaci §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Žalobci totiž byli žalovanými bezodkladně upozorněni na to, že obraz je neprodejný a že došlo k omylu. Současně jim byla vrácena i záloha, kterou při uzavření kupní smlouvy uhradili. Pokud se přesto rozhodli podat žalobu, musí nést následky svého neúspěchu v řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé stručně popisují skutkový stav a na jeho základě dospívají k závěru, že není spravedlivé, aby jim byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jestliže jejich procesní neúspěch byl způsoben výlučně tím, že žalovaná strana porušila nějakou svoji povinnost (v daném případě žalovaný neměl nabízet k prodeji obraz, o němž věděl, že prodejný není), a tato skutečnost byla prokázána až v soudním řízení. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že byly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř.
Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu předmětu řízení před obecnými soudy podružné, přistupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
V dané věci jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně vyšly z procesního úspěchu, resp. neúspěchu žalobců ve věci. Tento neúspěch byl jednoznačně dán tím, že jejich žaloba na vydání věci byla zamítnuta jako nedůvodná. Odvolací soud rovněž neshledal podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. a tento svůj názor sice stručně, ale přesvědčivě odůvodnil. V jeho rozhodnutí tedy nelze spatřovat znaky libovůle, či extrémního vybočení z pravidel soudního procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo naznačeno výše, přezkoumávání závěrů o procesním úspěchu či neúspěchu ve věci, resp. zkoumání podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. To je výlučně záležitostí obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r,.
předsedkyně senátu