ECLI:CZ:US:2007:2.US.1971.07.1
sp. zn. II. ÚS 1971/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Z., zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 27. dubna 2007, č. j. 15 Co 234/2007-75, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jako účastníka řízení, a H. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, pod bodem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 1. 2007, č. j. 5 C 224/2006-60, ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, pod bodem III. nepřiznal žádnému z účastníků řízení náklady odvolacího řízení, a pod bodem II. rozhodl tak, že výrok o zamítnutí žaloby zůstává nedotčen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na prvém místě uvedl, že odvolací soud svým postupem porušil dispoziční princip, kterým je civilní řízení ovládáno, neboť k jeho odvolání, kterým brojil proti nepřiznání plné náhrady nákladů řízení soudem prvého stupně, ačkoliv byl v řízení před ním plně úspěšný, rozhodl tak, že změnil výrok soudu prvního stupně, jímž mu byla přiznána polovina nákladů řízení, tak, že se mu nepřiznává náhrada ani v této výši. Učinil tak přesto, že se vedlejší účastnice do tohoto výroku neodvolala. Toto jednání odvolacího soudu hodnotí stěžovatel jako svévolné. Dále shledává porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že mu odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a rozhodl bez nařízení jednání, čímž mu nedal možnost se k věci vyjádřit. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení ve výroku I. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a ve výroku II. (správně mělo být uvedeno III.) o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud, jak správně připomíná stěžovatel v ústavní stížnosti, přistupuje k posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružně, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (viz. nález sp. zn. III. ÚS 607/04). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Stěžovatel především namítá, že odvolací soud porušil dispoziční zásadu, která je pro civilní řízení zakotvena v ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), a pro odvolací řízení v ustanovení §212 o. s. ř. V této souvislosti zdůrazňuje především tu skutečnost, že se proti výroku o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně protistrana neodvolala.
Zásada ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vyjádřená pro řízení před soudem prvního stupně v §153 odst. 2 o. s. ř., se vztahuje pouze na návrhy ve věci samé, nikoli na rozhodování o nákladech řízení, kde naopak soud je podle ustanovení §142 odst.1 o. s. ř. povinen o nich rozhodnout i bez návrhu. V případě, kde je návrh podán, není jím vázán, ledaže by se oprávněný účastník náhrady nákladů řízení výslovně vzdal. V tomto směru je východisko stěžovatele ve zřejmém rozporu se zněním zákonné úpravy.
Pokud jde o odvolací řízení, je výše uvedená zásada vyjádřená v ustanovení §212 o. s. ř., ze kterého vyplývá, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, avšak s těmi výjimkami, že rozsahem není vázán ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, anebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Jestliže odvolací soud není vázán rozsahem odvolání ve věcech, které lze zahájit i bez návrhu, lze připustit výklad, že není vázán rozsahem odvolání, které se týká náhrady nákladů řízení, protože se jedná o řízení, které musí proběhnout, i když nikdo z účastníků jejich přiznání nenavrhl, neboť se jedná o zákonný nárok. To platí bez ohledu na stěžovatelem citovaná rozhodnutí obecných soudů, která vycházejí z opačného výkladu. Ústavní soud musí v této souvislosti opětovně zdůraznit, že není nadřízeným soudem nad obecnými soudy a že mu tudíž nepřísluší sjednocovat jejich rozhodovací praxi.
V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, v čem spatřoval okolnosti mimořádného zřetele hodné, pro které dospěl k závěru, že na straně druhého účastníka řízení, který spor vyvolal, byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Šlo zejména o to, že žalobkyně byla přinucena žalobu podat, neboť ji k tomu přinutil státní orgán v souvislosti s rozhodováním o poskytnutí sociální dávky, o kterou žádala, a její sociální poměry byly takové, že by placením náhrady nákladů řízení byla vystavena stavu sociální nouze. Tyto důvody jsou natolik pádné, že zcela ospravedlňují postup odvolacího soudu, pokud i přesto, že druhou stranou nebylo odvolání podáno, rozhodl o náhradě nákladů řízení v její prospěch. I když jde o postup výjimečný, Ústavní soud jej nepovažuje za protiústavní, neboť podústavní právo takový postup nevylučuje, a tudíž takovýto výklad nelze považovat za svévoli. Odvolací soud přitom své stanovisko podrobně zdůvodnil skutečnostmi zjištěnými v řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud rozhodl bez jednání a nedal mu tak možnost se k věci vyjádřit. Ústavní soud k tomu poznamenává, že z hlediska záruk ochrany základních práv katalogizovaných ať už v Listině, nebo v mezinárodních úmluvách, jimž je Česká republika vázána, neexistuje žádný ústavní imperativ zakotvit do právního řádu odvolání v občanskoprávních věcech. Jestliže ovšem zákonodárce institut odvolání v civilních věcech do právního řádu vtělil, nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces (obdobně Evropský soud pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie ze dne 17. 1. 1970, stížnost č. 2689/65, www.echr.coe.int/echr). V takovém případě to znamená ústavně konformním způsobem interpretovat tu část občanského soudního řádu, která se vztahuje k odvolání.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně odkázal na ustanovení §214 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ze kterého vyplývá, že jednání není třeba nařizovat, pokud se odvolání týká pouze nákladů řízení. Použití ustanovení §150 o. s. ř. totiž nemohlo být pro stěžovatele překvapivým, neboť bylo aplikováno i soudem prvního stupně, i když nebylo v odůvodnění jeho rozhodnutí výslovně zmíněno. Stěžovatel své stanovisko k výkladu ustanovení §150 o. s. ř. podrobně vyjádřil v odvolání a vyložil, i s odkazem na dostupnou judikaturu, proč podle jeho názoru bylo soudem prvního stupně chybně aplikováno, a proč ho v daném případě nelze použít vůbec. Nebyl tedy zkrácen v právu vyjádřit se k otázce, kterou se odvolací soud zabýval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu