ECLI:CZ:US:2007:2.US.202.04
sp. zn. II. ÚS 202/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem Jiráskova 9, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2003 sp. zn. 6 To 49/2003, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 32 T 16/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou řádně a včas domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její trestní věci, přičemž na základě blíže rozvedených stížnostních bodů tvrdila, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 32 T 16/2000, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců ve věznici s ostrahou. Trestného činu se podle výrokové části rozsudku měla dopustit zkráceně tím, že požádala svého známého, obžalovaného J. V., aby za peněžní odměnu zařídil usmrcení jejího manžela J. K., a ten jej po dalších domluvách a upřesnění peněžní odměny skutečně usmrtil. Následně o činu informoval stěžovatelku a obdržel od ní nejméně 95 tis. Kč. Při rozhodování o vině stěžovatelky vycházel nalézací soud především z výpovědí obžalovaného J. V., z nichž prvá byla učiněna dne 24. 11. 1999 (výpověď obviněného) za přítomnosti jeho obhájkyně. V této výpovědi, v níž popsal způsob zavraždění J. K. třetí osobou jménem F., uvedl rovněž skutečnosti, které svědčily o tom, že stěžovatelka měla zájem na usmrcení svého manžela, souhlasila s jeho usmrcením a za tuto službu také zaplatila. V další výpovědi ze dne 25. 11. 1999, kdy byl vyslechnut soudkyní před vzetím do vazby, se odvolal na svou dřívější výpověď.
Dne 4. 1. 2000 J. V. svou výpověď změnil s tím, že byl zlomen policisty a verzi o F. si vymyslel ve snaze vyvinit sebe i M. K. V hlavním líčení podal výpověď shodnou jako v přípravném řízení počínaje dnem 4. 1. 2000.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že výpověď J. V. ze dne 24. 11. 1999 není ve vztahu k ní procesně použitelným důkazem, neboť podstatná část této výpovědi byla učiněna před tím, než jí bylo sděleno obvinění, a výslech J. V. nelze považovat ani za neodkladný úkon ve smyslu trestního řádu. Stěžovatelka v odvolání také tvrdila, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn skutkový stav věci tak, aby odůvodňoval závěr o její vině. Odvolací soud odvolání zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné s odůvodněním, že považuje výpověď J. V. ze dne 24. 11. 1999 za neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu. Podle názoru soudu sdělení obvinění stěžovatelce bezprostředně navazovalo na ukončení výslechu J. V., jehož výpověď obsahovala skutečnosti potřebné pro sdělení obvinění stěžovatelce. Výslech obviněného lze považovat za neodkladný úkon ve vztahu k dalším pozdějším obviněným za podmínky, že v rámci takového výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s těmito později spoluobviněnými. J. V. byl jak v průběhu přípravného řízení, tak i v rámci řízení před soudem znovu vyslechnut. K námitkám týkajícím se skutkového stavu věci odvolací soud uvedl, že nalézací soud důsledně vycházel při svém rozhodování z celé výpovědi J. V. a vypořádal se dostatečně i se všemi rozpory v jeho výpovědích.
Usnesení odvolacího soudu stěžovatelka napadla rovněž dovoláním, které opírala o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. d) a l) trestního řádu,. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 5/2004 odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka v petitu ústavní stížností nenapadla.
V ústavní stížnosti stěžovatelka jednak opakuje argumentaci, kterou použila i v dovolání, a s níž se dovolací soud vypořádal v jeho výše uvedeném usnesení, nad rámec této argumentace však v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že dospěly k závěru o její vině zejména na základě výpovědí obviněného J. V. ze dne 24. 11. a 25. 11. 1999. Výpověď z přípravného řízení ze dne 24. 11. 1999 byla v podstatné části provedena před tím, než bylo stěžovatelce sděleno obvinění v projednávané věci. Ve výpovědi ze dne 25. 11. 1999, která byla provedena v souvislosti s rozhodováním o vzetí obviněného J. V. do vazby, se v podstatném odvolával na svoji výpověď ze dne 24. 11. 1999. Ani u této výpovědi však nebyl přítomen obhájce stěžovatelky a o konání tohoto úkonu nebyl ani vyrozuměn. Tyto výpovědi obviněného J. V., o které oba obecné soudy opřely závěr o vině stěžovatelky, byly dle jejího názoru pořízeny neústavně. Obecné soudy nedostály zejména požadavku důsledného zhodnocení usvědčujícího důkazu - výpovědi J. V., neboť dalšími důkazy neprověřily pravdivost jeho výpovědi. Argumentace k otázce neodkladnosti úkonu - výslechu obviněného J. V. - a závěr, že se jedná neodkladný úkon, není relevantní k otázce, zda stěžovatelka trestný čin spáchala.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítá rovněž porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, což opírá o rozsáhlé citace z výpovědí svědků, z nichž podle jejího přesvědčení vyplývá, že obecné soudy dalšími důkazy neprověřily skutkový děj popisovaný ve výpovědích obviněného J. V.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřily oba obecné soudy coby účastníci řízení. Vrchní soud v Olomouci k námitce ohledně použití výpovědi J. V. ze dne 24. 11. 1999 zopakoval své stanovisko již vyjádřené v odůvodnění napadeného usnesení. Krajský soud v Ostravě uvedl, že stěžovatelce bylo sděleno obvinění po skončení výslechu J. V., tedy bezprostředně navázalo na tento výslech, v němž uvedl závažné skutečnosti, které se staly podkladem pro obvinění stěžovatelky, a proto jej bylo nutné považovat za neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a po prostudování vyžádaného trestního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů. Postavení Ústavního soudu je od postavení soudů obecných zcela odlišné, ačkoli stejně jako soudy obecné využívá při své činnosti rozhodovací metody vlastní soudnictví. Ústavní soud není soudům obecným instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo k jiné nesprávnosti, která svou podstatou spočívá pouze v rovině jednoduchého práva. Opačná situace ovšem nastává, jestliže postupem obecných soudů dochází k takovým procesním pochybením, která ve svém důsledku vedou i k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda napadenými rozhodnutími a řízeními jim předcházejícími byly dotčeny garance základních práv či svobod stěžovatelky.
Stěžejní námitka stěžovatelky spočívala v tvrzení, že použitím výslechu J. V., který byl uskutečněn před zahájením trestního stíhání její osoby bez přítomnosti jí samotné či jejího obhájce, byla zkrácena na svém právu na obhajobu. Protože J. V. svou výpověď po zahájení trestního stíhání změnil a orgány činné v trestním řízení neměly jiný usvědčující důkaz, měla být zproštěna obžaloby.
Ústavní soud poznamenává, že dle ustanovení §89 odst. 1 a §160 odst. 1, 2 a odst. 4 trestního řádu lze dokazování v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání. Jedinou výjimku z uvedené zásady představuje neodkladný nebo neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání, jehož obsahem je provedení důkazů. Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování pouze po zahájení trestního stíhání je zejména garance práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 376/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 174, str. 291 a násl.). Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka nebo spoluobviněného. Tento požadavek vyžaduje, aby bylo obviněnému nebo jeho obhájci umožněno zúčastnit se tohoto výslechu a klást vyslýchaným osobám otázky.
Inkriminovaná výpověď J. V. byla učiněna dne 24. 11. 1999 při jeho prvním výslechu jako obviněného, a to podle tehdy platného trestního řádu. Obecné soudy uvedenou výpověď hodnotily v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu a dospěly k závěru, že lze na jejím základě uznat stěžovatelku vinnou trestným činem podle obžaloby. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění Usnesení rovněž uvedl, z jakého důvodu lze na výpověď učiněnou před sdělením obvinění stěžovatelce nahlížet jako na úkon neodkladný. Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozh. 2 Tzn 9/96) vztahující se k této problematice vyplývá, že výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem z hlediska dokazování skutečností týkajících se trestné činnosti dalších osob (později spoluobviněných), jimž nebylo v době tohoto výslechu možno sdělit obvinění pro objektivní překážky (např. nebyly známy, byly na útěku), a to za podmínky, že jde o trestnou činnost spáchanou společně s obviněným, nebo je dána jiná bezprostřední souvislost této trestné činnosti s trestnou činností obviněného. V takovém případě totiž výpověď obviněného o trestné činnosti jiných osob tvoří neoddělitelnou součást jeho výpovědi o vlastní trestné činnosti. Vždy však je třeba, aby v průběhu dalšího řízení byl obviněný znovu vyslechnut i po sdělení obvinění ostatním spoluobviněným, a to nejpozději v hlavním líčení, neboť spoluobviněným musí být umožněno v rámci jejich obhajoby uplatnit případné námitky proti skutečnostem uváděným v takové výpovědi, provedené jako neodkladný úkon. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, neboť soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten který úkon je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným.
V projednávané věci se tak stalo. Obviněný J. V. byl znovu vyslechnut po sdělení obvinění stěžovatelce dne 4. 1. 2000 za přítomnosti obhájce obviněného i obhájkyně stěžovatelky, tento výslech pak pokračoval dne 5. 1. 2000 kladením otázek obviněnému obhájcem stěžovatelky, a to otázek vztahujících se k jeho výpovědi učiněné jak dne 4. 1. 2000, tak i k předchozí výpovědi ze dne 24. 11. 1999.
První hlavní líčení v dané věci bylo (původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 32 T 16/2000 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 2 To 179/2001) zahájeno dne 13. 3. 2001. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, po přednesení obžaloby státním zástupcem se obviněný J. V. vyjádřil tak, že vypovídat bude, a poté bylo přistoupeno k jeho výslechu. Hlavního líčení se účastnila rovněž stěžovatelka a její obhájkyně. Po skončení výpovědi obviněného byly přečteny rovněž jeho výpovědi ze dne 24. 11. 1999 (č. l. 354-360) a ze dne 25. 11. 1999 (výpověď před vzetím do vazby), k nimž se obviněný vyjádřil. Po skončení výslechu obviněného J. V. se ani stěžovatelka, ani její obhájkyně k obsahu jeho výpovědi, event. k rozporům mezi jednotlivými výpověďmi nevyjádřily, ačkoli tuto možnost měly.
I když byla první výpověď obviněného J. V. učiněna v přípravném řízení bez přítomnosti obhájkyně stěžovatelky, není možné jen v této skutečnosti spatřovat porušení ústavních kautel spravedlivého procesu. Stěžovatelka a její obhájkyně, jak již bylo výše uvedeno, byly přítomny hlavnímu líčení, v němž byl spoluobžalovaný vyslýchán a mohly mu klást otázky a vyjadřovat se k jeho věrohodnosti. Bylo tudíž respektováno ústavní právo zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, podle něhož "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Stejně tak bylo dodrženo ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, stanovící, že "každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě." Konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") interpretuje toto ustanovení tak, že postačí, jestliže obviněnému (resp. obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená příležitost klást svědkovi otázky a prověřovat jeho věrohodnost alespoň jednou v kterémkoli okamžiku řízení, nejlépe v řízení před soudem (srov. rozhodnutí ve věci Windisch proti Rakousku z 27. 9. 1990, Cour eur. D. H. no 184-A; rozhodnutí Kostowski proti Nizozemsku z 20. 11. 1989, Cour eur. D. H. no 166-A). Obecné soudy umožnily stěžovatelce a její obhájkyni využít tohoto práva v soudním řízení a s námitkami stěžovatelky proti výpovědím spoluobžalovaného se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 626/02).
Právní závěry ESLP týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, které vyplývají z jeho ustálené judikatury, jsou zcela jednoznačné. Podle ESLP jednotlivá ustanovení odstavce 3 článku 6 Úmluvy představují pouze zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces zaručeného v odstavci 1 tohoto článku, proto je třeba stížnost zkoumat z pohledu obou odstavců. Všechny důkazy by měly být prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného, ESLP nicméně připouští určité výjimky z tohoto pravidla, pokud není ohroženo právo na obhajobu. Obecným pravidlem je, že obviněnému musí být alespoň jedenkrát dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi nebo v pozdějším stadiu (viz např. rozsudek Van Mechelen a ostatní proti Nizozemí, 1997).). Za určitých okolností se může jevit nezbytné použít jako důkazy výpovědi svědků učiněné v přípravném řízení. Měl-li obviněný dostatečnou a přiměřenou příležitost zpochybnit tyto výpovědi, ať již v jejich průběhu nebo v pozdější fázi řízení, není jejich použití samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Z principu kontradiktorního řízení existují výjimky, opatření omezující práva obhajoby ovšem musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. Podle ESLP však výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být klíčovým důkazem viny, právo obviněného na obhajobu je omezeno v míře neslučitelné s citovanými články Úmluvy, jestliže "je výrok soudu o vině obviněného založen výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi osoby, kterou obviněný nebo jeho obhájce neměl možnost vyslýchat ani v přípravném řízení a ani v hlavním líčení" (viz např. rozsudek Sadak a ostatní proti Turecku, 2001; rozsudek Doorson proti Nizozemí, 1996; věc P.S. proti Německu, 2001).
V nyní projednávané věci se však o takový případ nejedná. Jak již bylo shora uvedeno, měla stěžovatelka i její obhájkyně možnost klást spoluobžalovanému J. V. otázky v průběhu hlavního líčení, kde on sám nevyužil svého práva nevypovídat a k věci se vyjadřoval. Skutečnost, že svého práva nevyužily, nemůže znamenat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle Úmluvy a Listiny, event. porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se hodnocení konkrétních provedených důkazů, z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitkami týkajícími se účasti stěžovatelky na veřejném zasedání k odvolání se nezabýval, neboť v této věci rozhodoval na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud, který se s těmito námitkami náležitě vypořádal, a jehož rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu