ECLI:CZ:US:2007:2.US.2044.07.1
sp. zn. II. ÚS 2044/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti BAK, a. s., se sídlem v Trutnově, Vodní 177, právně zastoupené JUDr. Josefem Matyášem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hořická 974, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 32 Odo 1433/2006-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností osobně podanou dne 7. 8. 2007 domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, jímž dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka tvrdila, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající jakoukoli ústavněprávní argumentaci) uvedla, že dosud nevyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv, konstruovala přípustnost ústavní stížnosti z ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), konkrétně tvrdila, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její zájmy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je zmatečné, svévolné, ústavně nesouladné a pro stěžovatelku nepřijatelné, neboť věc byla vytržena z kontextu, a Nejvyšší soud neodpověděl na otázku, která mu byla v dovolání (podaném protistranou) položena. Podstatný přesah měl spočívat v hrozbě, že díky autoritě Nejvyššího soudu může řízení pokračovat v "dosavadní rovině", a dojde k průtahům.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. A to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost může být zcela výjimečně připuštěna, i když stěžovatel nevyčerpal prostředky k ochraně svých práv. Musí však jít o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo (§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jen taková situace umožní průlom do zásady subsidiarity a zásady vigilantibus iura. (Varianta uvedená v ust. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu zase umožňuje podat ústavní stížnost, pokud v řízení o posledním podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.)
Stěžovatelka podala ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Za této situace je ústavní stížnost předčasná, a její přípustnosti se zásadně nelze domáhat poukazem na ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tam uvedená eventualita se především týká situace, kdy věc skončila tak, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud sice připouští, že by ve zcela výjimečných situacích bylo možno podat ústavní stížnost jen proti pravomocnému kasačnímu rozhodnutí, avšak tato výjimečnost spočívající především v neefektivnosti dalších procesních prostředků nebyla stěžovatelem namítána a Ústavní soud sám ji nemůže předjímat (viz přiměřeně nález sp.zn. IV. ÚS 215/94).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost a odvíjela přesah svých vlastních zájmů toliko od významu Nejvyššího soudu, avšak s touto argumentací uspět nemohla, neboť ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze interpretovat ve vztahu k výši soudní instance (zde Nejvyšší soud), nýbrž jen ve vztahu k otázce, kterou obecné soudy řešily (tj. např. jak četně se vyskytuje apod.) a v tomto směru stěžovatelka neuvedla žádnou argumentaci. Pokud by Ústavní soud na názor stěžovatelky přistoupil, pak by mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to je jistě absurdní, neboť tímto způsobem by bylo zcela zlikvidováno uplatňování principu subsidiarity ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. srpna 2007
Eliška Wagnerová
soudkyně zpravodajka