ECLI:CZ:US:2007:2.US.208.07.1
sp. zn. II. ÚS 208/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. U. a 2. H. V., obou zastoupených JUDr. P. Z., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. listopadu 2006, čj. 22 Cdo 2889/2006-428, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 12. února 2004, čj. 8 C 745/2003-288, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. března 2004, čj. 8 C 745/2003-288, poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 18. července 2001, čj. 8 C 248/98-201, bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2003, čj. 7 Co 1638/2003-264, zamítl žalobu o určení, že žalobci (J. J. a J. J.) jsou vlastníky budovy specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí (dále jen "předmětná nemovitost") a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně považoval kupní smlouvu, uzavřenou ohledně předmětné nemovitosti dne 1. srpna 1985 mezi žalobci a JZD (dále také "právní předchůdce žalobců"), za absolutně neplatnou a konstatoval, že žalobci vlastnické právo nevydrželi. Někteří pracovníci JZD totiž v předchozím soudním řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 1026/92 uvedli, že měli pochybnosti o tom, zda nemovitost od předchozího vlastníka JZD do svého vlastnictví vůbec získalo. JZD tedy nebylo objektivně v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, a žalobci si proto nemohli dobu, po kterou JZD nemovitost drželo, započítat do vydržecí lhůty.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, po předchozím zrušení jeho rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. října 2005, čj. 22 Cdo 1966/2005-380, a ze dne 10. května 2006, čj. 7 Co 301/2006-398, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 2004, čj. 8 C 745/2003-284, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 30. března 2004, čj. 8 C 745/2003-288, tak, že určil, že žalobci jsou společnými vlastníky předmětné nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení. K odstranění rozporů ve skutkových zjištěních doplnil dokazování výslechem předsedy a ekonoma JZD. Na tomto základě konstatoval, že soud prvního stupně posoudil nesprávně vydržení vlastnického práva předmětné nemovitosti žalobci z hlediska možnosti započíst pro účely vydržení i dobu, po kterou předmětnou nemovitost užíval jejich právní předchůdce. Ten nemovitost držel v dobré víře a o existenci drženého práva neměl pochybnosti. Žalobci zchátralou nemovitost, kterou upravili k trvalému bydlení, užívali od roku 1985. O tom, že nemovitost nabývají v souladu se zákonem, neměli žádnou pochybnost. Jako její vlastníci byli zapsáni v příslušné evidenci nemovitostí. I k těmto skutečnostem, při posuzování věci z hlediska čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odvolací soud přihlédl, jakkoliv uzavřel, že není pochyb o tom, že v minulosti byla zásadním způsobem porušena i práva žalovaných.
Následné dovolání žalovaných bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. listopadu 2006, čj. 22 Cdo 2889/2006-428, zamítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení otázky, zda v dané věci byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětná nemovitost patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V dané věci šlo od počátku o hraniční případ, kdy žalobci nepochybně v dobré víře a jako oprávnění držitelé nabyli předmětnou nemovitost (ve zchátralém stavu, poté ji rekonstruovali), a byla tu jen otázka, zda jejich právní předchůdce byl též oprávněným držitelem, a tudíž zda si žalobci mohli do vydržecí doby započítat též dobu jeho držby. Právě určité nejasnosti, ohledně nabytí držby právním předchůdcem žalobců, vedly dovolací soud k tomu, aby předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dovolací soud přitom nevyloučil možnost oprávněné držby právního předchůdce žalobců, požadoval jen odstranění některých nejasností. Odvolací soud pak po doplnění dokazování učinil skutkové zjištění, že i když sporná nemovitost nebyla v hospodářské smlouvě, na jejímž základě se JZD jako předchůdce žalobců chopilo držby nemovitosti, uvedena, byli funkcionáři družstva přesvědčeni, že jde o převod zemědělské usedlosti jako celku, tedy včetně její obytné části. Tuto dobrou víru posílila skutečnost, že od sporné budovy převzali od prodávajícího klíče a že JZD zaplatilo kupní cenu i za budovu; následně vzniklé pochybnosti pak byly řešeny nadřízeným orgánem, který vlastnictví JZD potvrdil. Souhrn těchto skutečností vedl k tomu, že odvolací soud kvalifikoval držbu JZD jako oprávněnou a dobu jejího trvání přičetl žalobcům k dobru. S ohledem na platnou judikaturu (R 35/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 724/2000; Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 340) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že funkcionáři družstva mohli být objektivně v dobré víře, že se zemědělskou usedlostí přebírají i její obytnou část, tj. předmětnou nemovitost, zejména když jim prodávající postoupil držbu této části. Zmíněné úvahy odvolacího soudu tedy nejsou zjevně nepřiměřené a nejsou tak dány podmínky pro to, aby je dovolací soud zpochybnil.
Stěžovatelé (v daném případě žalovaní) v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující právo na ochranu vlastnictví. Stěžovatelé nejprve stručně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a poté se věnovali vlastním námitkám ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Především namítali, že napadený rozsudek je v absolutním rozporu s rozsudky téhož soudu vydanými ve věci jí předcházející (ukončené rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1165/96). V tehdejší věci Nejvyšší soud konstatoval, že žalovaní (ve stávající věci žalobci, tj. J. J. a J. J.) nejsou a nemohou být vlastníky věci, kterou získali v roce 1985 od nevlastníka a vlastnické právo nemohli v daném případě nabýt ani vydržením. Závěr tedy byl, že po nevlastnících nelze požadovat vydání předmětné nemovitosti. Řízení, které pak následovalo, skončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, avšak se závěrem, že žalobcům naopak vlastnické právo svědčí. Z tohoto stěžovatelé dovozují, že v jednom z obou citovaných řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Napadenému rozsudku stěžovatelé dále vytýkají, že nerespektuje výsledky dokazování a že dovolací soud činí nesprávné závěry, týkající se výpovědí svědků, které byly učiněny po předchozím rozhodnutí (čj. 22 Cdo 1966/2005-380), jímž dovolací soud zrušil napadený rozsudek z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci. Žádné nové skutečnosti však nebyly následně v řízení před odvolacím soudem prokázány, takže není logické, aby tentýž soud prakticky za nezměněného stavu věci zaujal úplně opačný závěr (nové rozporné výpovědi svědků nelze v žádném případě brát za nové skutečnosti). Stěžovatelé konečně polemizovali i s aplikací judikatury provedené Nejvyšším soudem na jejich případ.
Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti zpochybňoval namítaný rozpor mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1165/96 a ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Zdůraznil, že předchozí věcí (2 Cdon 1165/96) se zabýval jen z hledisek vymezených v dovolání a vycházel z obsahu spisu. Zmínka o tom, že tehdejší žalovaní (J. J. a J. J.) nemohli předmětný pozemek vydržet, byla učiněna nadbytečně a vycházela z toho, že jejich držba započala v roce 1985, takže vydržecí doba nemohla před podáním žaloby v roce 1992 uplynout. Problematiku vydržení ani započítání držby předchůdců strany do řízení nevnesly, a proto se jí nemohl dovolací soud zabývat. Ve stávající ústavní stížností napadené věci byla pro posouzení naopak rozhodující otázka, zda právní předchůdce vedlejších účastníků byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, kterou převáděl, a zda si tak nabyvatelé mohou započíst i dobu, po kterou právní předchůdce předmětnou nemovitost držel. Dovolací soud se touto otázkou zabýval opětovně, a proto zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Ten po doplnění dokazování, odstranění některých nejasností a zhodnocení důkazů kvalifikoval držbu právního předchůdce žalobců jako oprávněnou a dobu jejího trvání jim přičetl k dobru. Nejvyšší soud zdůraznil, že každý případ dobré víry je třeba posuzovat individuálně a v jeho konkrétních souvislostech. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele pouze v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Dovolací soud tedy nerozhodoval přímo o tom, zda právní předchůdce byl v dobré víře či nikoliv, ale o tom, zda úvahy odvolacího soudu, ohledně této otázky, jsou zjevně nepřiměřené.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou argumentace stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, je jednak tvrzení o údajném rozporu mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1165/96 a 22 Cdo 2889/2006, a jednak tvrzení, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR nerespektuje výsledky dokazování, když činí nesprávné závěry, týkající se výpovědí svědků.
Ve vztahu k námitce ohledně rozporu mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR lze uvést, že předmětem každé z obou věcí byla jiná problematika. V první věci, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 1026/92 a zakončené rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1165/96, se tehdejší žalobci (nyní stěžovatelé) žalobou v řízení, v němž byli J. J. a J. J. žalovanými, domáhali, aby soud vyslovil, že na ně přešlo vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Soudy v této věci dospěly k závěru, že žalobci se nemohou domáhat přechodu vlastnického práva, neboť žalovaní nejsou vlastníky předmětné nemovitosti, protože ji sami získali od nevlastníka. Nad rámec tohoto konstatování byla v rozhodnutí uvedena poznámka, že vlastnické právo nemohli žalovaní nabýt ani vydržením. Je zjevné, že v tomto řízení nebyla primárně zkoumána otázka vydržení vlastnického práva, ale rozhodnutí byla postavena na závěru, že žalovaní nejsou pasivně legitimováni, protože nejsou vlastníky věci. Teprve v následujícím řízení (vedeném u Okresního soudu v Písku postupně pod sp. zn. 8 C 248/98 a 8 C 745/2003), jehož se týká i ústavní stížnost, a v němž se žalobci (J. J. a J. J.) domáhali určení, že jsou vlastníky předmětné nemovitosti, byla zkoumána otázka vydržení, která byla rozhodující. Navíc spornou byla otázka oprávněné držby právního předchůdce žalobců, která v předchozím případě nebyla vůbec řešena. Byť se závěry, vyplývající z obou rozhodnutí, na první pohled jeví jako protichůdné, je zapotřebí je zkoumat v kontextu celé věci a při takovém bližším pohledu nelze dospět k závěru o rozpornosti uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud si je stejně jako Nejvyšší soud vědom hraničnosti posouzení problému, ale o to více musí zdůraznit, co již bylo naznačeno výše, že není v jeho pravomoci jakkoliv zasahovat do rozhodovací kompetence obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší ani pravomoc posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, jakož i přezkoumávat skutková zjištění, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. To by mohlo nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Písku, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Obecné soudy všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Ještě jednou je třeba poukázat na to, že se jednalo o případ, kdy z učiněných skutkových zjištění mohl být učiněn závěr jak o existenci dobré víry, tak i závěr opačný. V tom, že se obecné soudy nakonec přiklonily k závěru o existenci dobré víry u právního předchůdce vedlejších účastníků, přičemž se jedná o závěr logický, který z provedených důkazů vyplývá a není s nimi v extrémním rozporu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Není pravdou, že by odvolací soud za nezměněného stavu dospěl k závěru zcela opačnému, oproti závěru učiněnému v předchozím rozhodnutí. Odvolací soud provedl opětovně upřesňující výslech svědků v intencích zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu a na základě takto nově získaných poznatků dospěl k závěru o oprávněnosti držby právního předchůdce. S ohledem na již zmíněnou hraničnost posouzení věci mohou i drobné nuance ve výpovědích svědků vést k závěru opačnému, aniž by však tento závěr byl v rozporu s provedeným dokazováním.
Jestliže stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud nerespektuje výsledky dokazování, resp. činí nesprávné závěry, týkající se výpovědí svědků, které byly učiněny v řízení před odvolacím soudem po předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu (čj. 22 Cdo 1966/2005-380), k tomu je třeba zdůraznit, že dovolací soud zásadně nepřezkoumává a nepřehodnocuje skutková zjištění učiněná soudy nižších instancí. Za určitých okolností je toliko oprávněn zkoumat, zda rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování (viz §241a odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že ale stěžovatelé v dovolání uplatnili dovolací důvod pouze podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, byl dovolací soud vázán takto uplatněným dovolacím důvodem. To se v jeho rozhodnutí projevilo zkoumáním, zda úvaha odvolacího soudu o tom, zda byli držitelé, resp. jejich právní předchůdce držitelem v dobré víře, není zjevně nepřiměřená. V tomto směru nelze závěrům Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska rovněž nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu