ECLI:CZ:US:2007:2.US.211.07
sp. zn. II. ÚS 211/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. března 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Moskevská 24a, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.11.2006, č. j. 1 To 730/2006-21, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 19.10.2006, sp. zn. 9 Nt 639/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 1. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka je stíhána pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, jehož se měla dopustit distribucí pervitinu v Havířově ve velkém rozsahu a většímu počtu osob od počátku roku 2005 do současné doby, a usnesením Okresního soudu ze dne 28.7.2006 sp. zn. 9 Nt 262/2006 byla vzata do vazby. V záhlaví citovaným usnesením okresní soud podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítl žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu, dále podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal slib stěžovatelky a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nestanovil nad obviněnou dohled probačního úředníka. K návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné rozhodl také podle §73b odst. 1 tr. řádu, že se stěžovatelka nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. b, c) tr. řádu, přičemž u důvodu vazby podle §67 písm. b) tr. řádu je splněna podmínka uvedená v §71 odst. 2 tr. řádu, části věty druhé za středníkem, a to po výslechu stěžovatelky před soudem dne 19.10.2006, který uvedenému usnesení předcházel.
Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl o stížnosti stěžovatelky proti napadenému usnesení okresního soudu tak, že jej podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení v její vazební věci, namítala, že napadená usnesení nejsou dostatečně přezkoumatelným způsobem odůvodněna. K vazebnímu důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu ve spojení s §71 odst. 2 tr. řádu namítá, že v současné době nejsou splněny podmínky stanovené zákonem, zejména okolnost, že měla působit na svědky v dané trestní věci prostřednictvím dopisů, v nichž je měla nabádat, aby nevypovídali. Jelikož byly tyto dopisy zadrženy, je působení na svědky z její strany vyloučené. Soudy si ustanovení §71 odst. 2 tr. řádu vyložily restriktivně. Navíc ani blíže neuvedly koho, kdy a jak měla ovlivňovat, odůvodnění tak zůstalo v obecné rovině a nepochybně odporuje §134 odst. 2 tr. řádu. Totéž platí i pro rozhodnutí o dalším trvání vazby z důvodu §67 písm. c) tr. řádu, kdy soudy pouze paušálně rozvedly důvody uvedené v zákoně, aniž by blížeji specifikovaly, z čeho usuzují, že bude nadále opakovat trestnou činnost. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 470/05 a sp. zn. IV. ÚS 269/05. Ze shora uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o naplnění podmínek pro její ponechání i nadále ve vazbě. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v §67 písm. b), c) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR).
K námitce stěžovatelky, že usnesení obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna a jsou tedy nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že dle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145). Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Zásah do práva stěžovatelky by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
Naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu spatřovaly obecné soudy ve skutečnosti, že jednání stěžovatelky, která v zadržené korespondenci adresované jak svému druhovi, kde jej nabádá, aby využil svého práva nevypovídat, tak svým známým pravděpodobně z okruhu konzumentů a distributorů pervitinu a jiných omamných a psychotropních látek, kde je v podstatě varuje s poukazem na to, že policejní orgány o jejich činnosti ví a jejich jména jsou vedena v okruhu podezřelých osob, lze považovat za nepřímé ovlivňování svědků a další trvání vazby je tak na místě. K těmto důvodům se měla stěžovatelka možnost vyjádřit již při výslechu u okresního soudu dne 19.10.2006, nicméně tak neučinila. Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu pak obecné soudy spatřovaly zejména ve skutečnosti, že stěžovatelka před svým vzetím do vazby neměla žádný legální zdroj příjmů, nebyla evidována na úřadu práce a nebyla ani příjemkyní sociálních dávek, navíc již v minulosti projevila sklon k páchání trestné činnosti s pohnutkou zištnosti, přičemž inkriminovaného jednání se měla dopouštět i ve zkušební době podmíněného odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 22/2006. Navíc stěžovatelka je sama poživatelkou drogy pervitin, což je spojeno i s vyššími finančními nároky na osobní potřebu, proto obava, že v případě propuštění z vazby na svobodu by mohla inkriminované jednání opakovat, je odůvodněnou.
Z uvedeného vyplývá, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatelky jsou v odůvodnění napadených usnesení obecnými soudy dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 ve spojení s §67 a §71 tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Trvání omezení osobní svobody stěžovatelky se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka.
Poukaz stěžovatelky na citované nálezy, kterými chtěla opřít důvodnost svých tvrzení o porušení svého základního práva, není případný, neboť jsou založeny na odlišných skutkových a právních podmínkách.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu