ECLI:CZ:US:2007:2.US.2151.07.1
sp. zn. II. ÚS 2151/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. P., právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 3 T 145/2002, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 5 To 268/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v tom, že obecné soudy nesprávně zhodnotily důvody pro upuštění od výkonu trestu odnětí svobody a v důsledku toho o návrhu stěžovatele nesprávně rozhodly.
Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců ve věznici s dohledem. Dne 21. 12. 2006 požádal o odklad a o upuštění od výkonu trestu, neboť se domníval, že by okamžitý výkon trestu mohl ohrozit jeho zdraví či dokonce život. Od konce roku 2002 v důsledku dopravní nehody, za kterou byl odsouzen, trpí vážnými zdravotními problémy a je uživatelem plného invalidního důchodu. Okresní soud žádost stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro upuštění od výkonu trestu, a to zejména s přihlédnutím k vyjádření Ústřední lékařské komise Vězeňské služby ČR a k vyžádaným lékařským zprávám ošetřujících lékařů stěžovatele. Z nich vyplynulo, že stěžovatel nedodržuje léčebný režim, neužívá předepsané léky, je neukázněný, v důsledku čehož se jeho zdravotní stav zhoršuje, přičemž ve výkonu trestu je možnost zajistit stěžovateli potřebnou lékařskou péči, včetně péče odborné. O stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně rozhodl stížnostní soud tak, že ji zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jedinou podmínkou pro upuštění od výkonu trestu je onemocnění nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní, což stěžovatel splňuje. Naopak takovou podmínkou není, že by se odsouzený musel na svobodě dobrovolně podrobovat léčbě. Stěžovatel je přesvědčen, že nástroje trestního práva by se měly používat jen v případech, když jiná právní odvětví neposkytují jiné dostatečně účinné mechanismy. V jeho případě mohly soudy nařídit léčení ve zdravotnickém ústavu v rámci občanskoprávního řízení. Stěžovatel současně poukazuje na skutečnost, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, z čehož je patrné, že není ani schopen správně vnímat účel uloženého trestu. (Dopisem ze dne 11. 10. 2007 sdělil advokát Ústavnímu soudu, že stěžovatel není zbaven způsobilosti k právním úkonům, jeho způsobilost není ani omezena).
Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody ( nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V důsledku aplikace uvedeného zásadního postoje Ústavního soudu je nutno mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Rozhodnutí soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter a posouzení podmínek tohoto institutu náleží plně do pravomoci obecných soudů. Ty musí vzít v úvahu závažnost nemoci, její stádium a průběh, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči, jakož i délku nevykonaného trestu. Obecné soudy na základě řádně provedených důkazů, k nimž se měl stěžovatel možnost vyjádřit, vyhodnotily ústavně souladným způsobem stav stěžovatele a zákonem předpokládaným způsobem rozhodly o jeho návrhu. Ústavní soud v jejich rozhodování neshledal žádné prvky libovůle, rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a Ústavní soud proto neměl žádného důvodu do jejich rozhodování zasahovat.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu