ECLI:CZ:US:2007:2.US.23.06.1
sp. zn. II. ÚS 23/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti E. B., zastoupené JUDr. Evou Vyskočilovou, advokátkou se sídlem Louny, Beneše z Loun 50, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005 ve věci sp. zn. 6 To 425/2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 5. 2005 ve věci sp. zn. 2 T 637/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 ve spojení s čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a jako zvlášť nebezpečné recidivistce podle §41 odst. 1 trestního zákona jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 let. Rozsudkem odvolacího soudu byla potvrzena ta část rozsudku okresního soudu, v níž byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání výše uvedeného trestného činu. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež podala současně s posuzovanou ústavní stížností, jak následně zjistil Ústavní soud až z vyžádaného spisu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností (případně doplněním posuzované ústavní stížnosti) nenapadla. Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti proto v duchu zásady iudex ne eat ultra petita partium nemohl přikročit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, a to z následujících důvodů.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále vyjma návrhu na obnovu řízení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž vyplývá princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek ochrany práv, jež může být užit až tehdy, kdy stěžovatelka vyčerpala veškeré možnosti, které jí platný právní řád před podáním ústavní stížnosti poskytuje. Ústavní stížnost tak musí reálně přestavovat prostředek ultima ratio, jehož použití před vyčerpáním všech možných řádných i mimořádných opravných prostředků v rámci systému obecného soudnictví v zásadě nepřichází v úvahu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, nález č. 111, s. 79 a násl.).
Stěžovatelka sice všechny dostupné opravné prostředky využila, rozhodnutí o dovolání však ústavní stížností nenapadla. Ústavní soud již dříve konstatoval, že je-li v posuzovaném případě přípustný mimořádný opravný prostředek, nacházející se v dispozici stěžovatelky, řádně podán, je třeba, aby bylo taktéž rozhodnutí o tomto opravném prostředku ústavní stížností napadeno, pokud se příslušný orgán (Nejvyšší soud) námitkami stěžovatelky, jež nemusí nutně být shodné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, náležitě zabýval. Není přitom rozhodující, jakou formou procesního úkonu (zamítnutím či odmítnutím), respektive formou rozhodnutí (rozsudkem či usnesením) tak učinil (srov. usnesení Ústavního soudu ze den 12. 1. 2007 ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/06).
Ústavní soud musí konstatovat, že k případnému kasačnímu zásahu Ústavního soudu nemůže dojít za situace, kdy by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, v tomto případě rozhodnutí o dovolání stěžovatelky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, usnesení č. 13, str. 583 a násl.).
S ohledem na shora uvedené nemohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, a proto mu nezbylo než ji ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj