ECLI:CZ:US:2007:2.US.254.07.2
sp. zn. II. ÚS 254/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2006, čj. 2 Cmo 15/2006-137, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, čj. 25 Cm 117/2002-101, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2004, čj. 25 Cm 117/2002-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných (správních) soudů, neboť je toho názoru, že jimi byly porušeny jeho ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody.
Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem [viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, II. ÚS 82/05, I. ÚS 169/05, IV. ÚS 190/05 nebo III. ÚS 243/05 a další).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Vědomost o povinném zastoupení a důsledcích toho, že tato podmínka podání není splněna, dává stěžovatel ostatně (a bez pochybností) najevo i ve stížnosti posuzované (viz č. l. 4 spisu Ústavního soudu). Žádá-li současně, aby mu byly "ve věci poskytovány lhůty" ("nejméně 60-90 dnů"), připomíná se, že se tak fakticky stalo, jestliže ústavní stížnost podal dne 26. 1. 2007 a do dnešního dne nedostatek zastoupení advokátem odstraněn nebyl. Není žádného věcného důvodu, aby tyto "lhůty" byly stěžovateli poskytovány "od doručení následné výzvy", neboť ve smyslu výše řečeného takových výzev vůči stěžovateli netřeba.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 655/05, III. ÚS 5/06, III. ÚS 6/2006, III.ÚS 38/06, III. ÚS 59/06, III. ÚS 201/06 nebo III. ÚS 895/06) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 5. 2007
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj