ECLI:CZ:US:2007:2.US.2563.07.1
sp. zn. II. ÚS 2563/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. Z., zastoupeného JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Balbínova 3/224, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1980/2006-96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 22 Co 475/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 14 C 519/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou dne 1. 10. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal vyklizení bytu 4+1 s příslušenstvím umístěného v domě č. p. 961, ul. Černická 2, Praha - Strašnice. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek prvního stupně změněn tak, že byt, který je předmětem žaloby se nachází v domě č. p. 961 (výrok rozsudku obsahoval nesprávné označení č. p. domu), v ostatním byl rozsudek potvrzen. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl shledán jako rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, předmětný byt užívá žalovaný již devět let zdarma na základě právních úkonů, které mají všechny znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 2 tr. zákona, a jsou proto absolutně neplatné. Žalovaný měl zaplatil 300.000 Kč stěžovatelovým dlužníkům, společnostem Stachion, s. r. o. a Oyster, s. r. o. za to, že si na volné půdě domu č. p. 961 v Praze 10 - Strašnicích vybuduje pro své bezplatné, doživotní užívání byt o rozloze 140 m2. Na této půdě vázlo stěžovatelovo zástavní právo k úhradě dluhu ve výši 8.060.000 Kč, na který dosud nebylo ničeho zaplaceno. Tuto nezastavěnou půdu by bylo možno podle stěžovatele prodat za 2.100.000 Kč k úhradě jeho pohledávky. Po vestavbě bytu zatíženém věcným břemenem doživotního užívání se tato půda včetně vestavěného bytu stala neprodejnou a nebylo ji možno zpeněžit k úhradě stěžovatelovy pohledávky. Hodnota zástavy na předmětné půdě se tak podle stěžovatele snížila na nulu. K prokázání této skutečnosti navrhoval stěžovatel provedení důkazu znaleckým posudkem, což obecné soudy odmítly. Místo toho podle názoru stěžovatele spekulovaly, že vestavbou bytu byl dům zhodnocen. Stěžovatel proti tomu namítl, že však z toho nemá žádný prospěch, neboť dům je zatížen věcným břemenem a stěžovatel je povinen stavbu opravovat a udržovat a poskytovat žalovanému služby.
Obdobným způsobem měli stěžovatelovi dlužníci, výše uvedené obchodní společnosti, vybrat od všech uživatelů bytů v domě částku přes 10 mil. Kč, čímž zastavenou nemovitost dále znehodnotili, ale na pohledávce ničeho nezaplatili. Takto znehodnocený dům stěžovatel koupil dne 8. 10. 2001 za 4.300.000 Kč, což převyšovalo cenu stanovenou znalcem na 3.039.460 Kč.
Stěžovatel se domnívá, že žalovaný za posledních devět let získal majetkový prospěch v částce 2.160.000 Kč, což je podle stěžovatele hodnota za užívání bytu, neboť za srovnatelný byt v domě se vybírá nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy mu upřely právo na provedení všech navrhovaných důkazů, které by prokázaly, že uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene má všechny znaky trestného činu poškozování věřitele a že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a porušení či obcházení zákona. Podle názoru stěžovatele jsou obecné soudy oprávněny posoudit tyto otázky, i když o vině a trestu nerozhodl jiný, k tomu příslušný orgán.
Tímto postupem měly obecné soudy porušit stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, a to právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že v řízení před obecnými soudy byly zjištěny následující skutkové okolnosti. Původním vlastníkem domu byla společnost STANCHION, s. r. o., která uzavřela zástavní smlouvy s Bankou Bohemia, a. s., na základě kterých vázla na domě zástava pro pohledávky ve výši 8.060.000 Kč. Dne 14. 3. 1997 uzavřela tato obchodní společnost s žalovaným smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání půdních prostor, přičemž žalovaný za právo užívání zaplatil částku 300.000 Kč a za vybudování bytové jednotky o velikosti 4+1 částku 1.170.217,70 Kč. Společnost STANCHION, s. r. o. převedla kupní smlouvou ze dne 2. 4. 1998 vlastnictví k domu na společnost OYSTER, s. r. o., která uzavřela s žalovaným novou smlouvu o zřízení věcného břemene doživotního bydlení a užívání bytu s tím, že byt byl vystavěn na náklady oprávněného.
Pohledávky váznoucí za společností STANCHION, s. r.o., ve výši 3.600.000 Kč a 4.460.000 Kč, pro které vázla na celém domě zástava, získal stěžovatel smlouvou uzavřenou dne 8. 10. 2001 za úplatu ve výši 200.000 Kč. Kupní smlouvou ze dne 8. 10. 2001 pak stěžovatel dům koupil za cenu 4.300.000 Kč, přičemž ve smlouvě bylo uvedeno, že na domě vázne věcné břemeno ve prospěch žalovaného.
II.
Poté, co Ústavní soud konfrontoval námitky stěžovatele s obsahem odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, v němž jsou podrobně rekapitulovány též obsahy rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak uvedeno shora, stěžovatel v ústavní stížnosti brojil především proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, resp. proti neprovedení důkazů stran prokázání, že jednání blíže specifikovaných obchodních společností, resp. jejich statutárních zástupců, naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, což mělo být podle stěžovatele zohledněno též z hlediska občanskoprávního posouzení.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte zdůraznil, za jakých podmínek provádí přehodnocování skutkových zjištění provedených obecnými soudy. Ústavní soud přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů došlo ze strany obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, které měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že jak nalézací, tak odvolací soud se zabývaly všemi námitkami stěžovatele a předmětnou smlouvu o zřízení věcného břemene posoudily jak z hlediska toho, zda není úkonem, kterým byl obcházen zákon nebo který by se příčil dobrým mravům, zabývaly se otázkou, zda zřízení věcného břemene nebránila zástavní práva váznoucí na domě, a především konstatovaly, že stěžovatel o existenci věcného břemene váznoucího na domě ve prospěch žalovaného v době, kdy kupoval dům, věděl, a tomu odpovídala i kupní cena domu, kterou zaplatil. Obecné soudy se pak rovněž vypořádaly i s námitkou stěžovatele stran naplnění skutkové podstaty trestného činu a od toho odvíjely nadbytečnost provádění důkazů.
Ústavní soud tedy neshledal, že by se obecné soudy dopustily libovůle v rozhodování. Ostatně ke stejnému závěru již dospěl v usnesení ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 218/05, v němž stěžovatel brojil proti rozhodnutím obecných soudů ve skutkově a právně obdobné věci. Pokud nyní stěžovatel nově uplatnil námitku týkající se možné trestněprávní odpovědnosti zúčastněných osob, musí Ústavní soud konstatovat, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů. Obecné soudy se věcí zabývaly ze všech předestřených občanskoprávních hledisek a jejich použitím nedospěly k závěru, že by smlouva o zřízení věcného břemene byla neplatná a že by tedy žalovaný užíval byt bez právního důvodu. Obecné soudy v civilním řízení nejsou povolány k tomu, aby skutkové okolnosti posuzovaly primárně prizmatem trestního práva; pouze tam, kde již bylo o skutkových okolnostech pravomocně rozhodnuto v trestním řízení, jsou takovými rozhodnutími vázány. To však dokonce ještě samo o sobě neznamená, že by taková trestněprávní kvalifikace byla automaticky promítnuta do kvalifikace občanskoprávní (i v případě pravomocného odsouzení zástupců obchodních společností by bylo třeba zkoumat dobrou víru žalovaného, který za zřízení věcného břemene zaplatil a na své náklady původně půdní prostor přestavěl v bytovou jednotku).
Ústavní soud proto neshledal, že by obecné soudy vykročily z kautel týkajících se provádění důkazů a z mezí jejich hodnocení a že by napadenými rozhodnutími porušily základní práva stěžovatele, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítal.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud nicméně považuje za nutné reagovat na procesní postup právního zástupce stěžovatele, který i přes výslovnou výzvu k zaslání nově zpracované ústavní stížnosti (neboť původní ústavní stížnost sepsal stěžovatel bez právního zastoupení), reagoval tak, že na ex post přiloženou plnou moc pouze doplnil, že se s původním textem ústavní stížnosti ztotožňuje a přijímá ji jako vlastní podání.
Smyslem obligatorního právního zastoupení stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti, a to dokonce i v případě, je-li sám stěžovatel advokátem, je totiž nejenom zajištění kvalifikovanosti obsahu podání, ale též dosažení vyššího stupně objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (srov. stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 1/96). To je ostatně též důvodem požadavku, aby ústavní stížnost byla zpracována advokátem, nikoliv samotným stěžovatelem. V této souvislosti lze poukázat na publikované kárné rozhodnutí orgánu České advokátní komory (ze dne 21. 3. 2003, ve věci č. 12/03, in Bulletin advokacie č. 8/2003, str. 97), podle kterého takový postup - pokud by prokazatelně poškodil klienta - může dokonce založit i kárné provinění advokáta. V daném případě by nicméně i obsahově lépe zpracovaná ústavní stížnost, kterou by Ústavnímu soudu předložil v souladu s výzvou stěžovatelův právní zástupce, nemohla přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2007
Eliška Wagnerová
předsedkyně senátu