ECLI:CZ:US:2007:2.US.269.07
sp. zn. II. ÚS 269/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Znojmo, Pontassievská 918/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 20. 6. 2006, č. j. 4 To 229/2006-767, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 1. 2007 a i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 17 T 392/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud ve Znojmě uznal rozsudkem ze dne 13. 3. 2006, č. j. 17 T 392/2003-742, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.z., kterého se dopustil jednak jako fyzická osoba oprávněná k podnikání, podnikající na základě živnostenského oprávnění s místem podnikání Znojmo a dále jako jednatel obchodní společnosti Rychtecký, s.r.o., kdy přestože věděl, že zboží nebude moci zaplatit, odebíral v době od 30. 4. 1998 do 20. 10. 1998 na faktury způsobem popsaným ve výroku rozsudku zboží, které neuhradil a způsobil tak celkovou škodu 1.977.972,20 Kč. Dále ho uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr.z., kdy jako fyzická osoba oprávněná k podnikání na základě živnostenského oprávnění odebral dne 20. 5. 1999 a 27. 5. 1999 na faktury zboží, přestože věděl, že je nebude moci zaplatit, čímž způsobil celkovou škodu 94.054,30 Kč. Za to mu byl uložen podle §250 odst. 3 tr.z. za použití §35 odst. 1 tr.z. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 6. 2006, č.j. 4 To 229/2006-767, jímž podle §256 tr.ř. toto odvolání zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2006, č. j. 6 Tdo 1292/2006-789, podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl usnesení soudu II. stupně projednávanou ústavní stížností. Porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje v tom, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami, které v rámci svého odvolání vznesl. K jeho námitce se měl zabývat tím, zda by nebylo namístě aplikovat ust. §16 odst. 1 tr.z. a jeho jednání posoudit jako trestný čin předlužení. Nevypořádal se ani s námitkou, že poškozeným nemohla vzniknout žádná škoda, když mezi poškozenými a stěžovatelem došlo k uzavření účinných kupních smluv. Nezabýval se ani tím, že nalézacím soudem učiněné skutkové závěry nevyplývají z provedeného dokazování, zejména pokud jde o posouzení způsobu fungování společnosti Rychtecký, s.r.o. Dospěl k nesprávnému závěru, že není třeba vypracovávat znalecký posudek z oboru řízení podniku, přestože soudy nemají dostatek zkušeností v této oblasti, které by je opravňovaly k tomu, aby v tomto směru činily jakékoli závěry. Soudy obou stupňů také dospěly k nesprávnému závěru, že při objednávání zboží stěžovatel zamlčel podstatné skutečnosti o své hospodářské situaci, neboť dokazováním vyšlo najevo, že opak byl pravdou. Navíc vůbec nehodnotily skutečnost, že se následně snažil své závazky plnit. Porušení zásady rovnosti spatřuje v tom, že přes obecně známou situaci v podnikatelském prostředí, kdy podnikatelé platí běžně své závazky po lhůtách splatnosti, byl na rozdíl od jiných dlužníků, trestně postižen. Došlo tak ke zneužití trestního soudnictví za účelem soukromoprávního vymožení pohledávky. Stěžovatel také namítá, že s ohledem na dobu 8 let, která měla od údajného spáchání trestného činu uběhnout, a s ohledem na jeho chování po tuto dobu, klesla společenská nebezpečnost jeho jednání pod úroveň požadovanou zákonem pro naplnění materiální stránky konkrétní skutkové podstaty. Postupem soudů tak došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva).
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel primárně vznáší námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 tr.ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr.ř. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožnil. Závěry, k nimž tyto soudy po zhodnocení důkazů dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině. V tomto směru lze odkázat i na ústavně konformní odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, které sice stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadá, ale v němž se dovolací soud některými námitkami, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, zabýval a velmi podrobně vysvětlil, proč je shledal neopodstatněnými.
Ústavní soud nezkoumá jednotlivá ve věci vydaná rozhodnutí z pohledu případných vad izolovaně, ale posuzuje spravedlnost řízení jako celku. Pokud se tedy odvolací soud opomněl k námitce stěžovatele zabývat případnou aplikací §16 odst. 1 tr.z. a nevysvětlil, proč nebyl skutek posouzen spíše jako trestný čin předlužení, s touto námitkou se podrobně a dostatečně vypořádal v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud a postačí, když Ústavní soud odkáže na jeho rozhodnutí (viz str. 7 až 10 usnesení o odmítnutí dovolání), aniž by bylo nutné v tomto směru ústavně konformní argumentaci dovolacího soudu opakovat či doplňovat.
Tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval další jeho námitkou, že poškozeným nemohla žádná škoda vzniknout, nelze přisvědčit. Odvolací soud vysvětlil, v čem spatřuje škodu a proč považuje okolnost, zda v budoucnu dojde k vymáhání pohledávek či nikoli, za otázku druhotnou. Zabýval se i další námitkou stran způsobu fungování společnosti Rychtecký, s.r.o. (viz poslední odstavec na str. 2 usnesení odvolacího soudu). Zde také vysvětlil, proč neshledal důvody, pro které by měl vypracovat znalecký posudek z oboru řízení podniku. Je pouze věcí soudu, jakými důkazními prostředky bude skutkový děj zjišťovat. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány. Soud je však vždy povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Jak je uvedeno výše, této povinnosti odvolací soud dostál.
Stěžovatel se nemůže zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že ho nelze trestně postihnout, neboť se nedopustil ničeho, co by se dalo považovat za jednání vybočující z normálu. Je na rozhodnutí zákonodárce, aby určitý druh jednání kvalifikoval jako trestný čin, což je především projevem trestněprávní politiky státu (srov. čl. 39 Listiny). Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Za pojmový znak trestného činu se považuje i jeho materiální stránka, jež spočívá v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Aby se jednalo o trestný čin, musí být oba uvedené znaky naplněny. Jak vyplývá z odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí, soudy obou stupňů i soud dovolací přes důkladné zvážení občanskoprávní stránky věci dospěly k závěru o trestní odpovědnosti stěžovatele, s tím, že ve všech směrech, tj. po stránce formální i materiální, naplnil znaky skutkové podstaty žalovaných trestných činů. Za situace, kdy nebyl mezi jejich právním závěrem a skutkovými zjištěními, vyvozenými z provedeného dokazování, zjištěn extrémní nesoulad ani projevy libovůle, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se nezohlednění nepřiměřené délky řízení. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. nález I. ÚS 554/04) je možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily i prostředky spadající do rámce trestního práva. Tyto úvahy se opírají o závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Eckle v. SRN, 1982), podle níž je možné ke zjištěným průtahům přihlížet při úvahách o výši trestu. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že soud judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva respektoval. Nevyhověl sice návrhu stěžovatele na zastavení trestního stíhání, když zdůraznil, že doba vedení trestního řízení není okolností pro zastavení trestního stíhání ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, po vyhodnocení stupně společenské nebezpečnosti a po zvážení poměru přitěžujících a polehčujících okolností zohlednil skutečnost, že ke spáchání skutku došlo před více než sedmi lety. S ohledem na tuto okolnost i na dosavadní bezúhonnost stěžovatele dospěl i přes zjištění o poměrně vysoké škodě (která významně převyšuje výši škody, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu), k závěru, že uložení nepodmíněného trestu by nesplnilo svůj účel a že postačí trest podmíněný, stanovený ve spodní hranici zákonné trestní sazby. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Obecné soudy tedy při úvahách o druhu a výši trestu dostatečně zohlednily dobu, která od spáchání trestného činu uplynula, a ani v tomto směru jim nelze nic vytknout.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelem namítaného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiných jeho ústavních práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu