ECLI:CZ:US:2007:2.US.288.07.1
sp. zn. II. ÚS 288/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. K., právně zastoupeného Mgr. Vladimírou Píchovou, advokátkou se sídlem Brno, Masarykova 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 7 Tdo 237/2007, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 5 To 90/2006, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. 31 T 6/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 31. 1. 2007 napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě a usnesení Vrchního soudu v Olomouci pro porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 40 odst. 2, a čl. 38 odst. 2 této Listiny. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2007 stěžovatel ústavní stížnost doplnil s tím, že navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu o dovolání.
Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 3 písm. c) trestního zákona a odsouzen (i za sbíhající se trestné činy) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let ve věznici s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání 6 let a povinnost nahradit škodu dvěma poškozeným. Trestného činu se stěžovatel dle skutkové věty rozsudku měl dopustit tím, že jako jednatel a jeden ze společníků firmy DONATI, s. r. o., přebíral od zájemců zálohy na budoucí výstavbu bytů, které však užil nikoli při přípravě těchto bytů, ale k výstavbě bytů jiných. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud jako nedůvodné zamítl. Dovolání podal stěžovatel z důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, dovolací soud je však odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a konstatoval, že stěžovatel namítal primárně nesprávnost skutkových zjištění.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě byl porušen princip presumpce neviny, neboť odvolací soud při přezkoumání důvodů odvolání dospěl k závěru, že rozsah dokazování, které bylo ve věci provedeno soudem I. stupně, je dostačující k objasnění věci v nezbytném rozsahu, i když v odůvodnění uvedl, že užitou právní kvalifikaci nepovažuje za správnou, protože jednání stěžovatele mělo být posouzeno jako pokračující trestný čin podvodu. Stěžovatel dále namítá, že trestní stíhání jeho osoby trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž nejpodstatnější a neodůvodněné průtahy spatřuje stěžovatel v tom, že od podání obžaloby do 1. jednání soudu uplynuly více jak 4 roky. Stěžovatel je také přesvědčen, že byla porušena jeho sociální a rodičovská práva, neboť společně s manželkou vychovává dvě nezletilé děti, které jsou po dobu 10 let svědky potíží a stresů spojených se soudním procesem. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, aniž by však vůči němu uvedl konkrétní námitky.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, Vrchní soud konstatoval, že námitky stěžovatele se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Těmito námitkami se oba soudy dostatečně zabývaly, vypořádaly se i s návrhy na doplnění dokazování a následně při úvaze o výši trestu zohlednily rovněž časový odstup od spáchání trestného činu. K délce trestního řízení vrchní soud podotýká, že se jednalo o poměrně komplikované řízení vztahující se k více trestným činům a vůči poměrně velkému množství poškozených. Trest byl stěžovateli uložen v polovině příslušné trestní sazby, ač se jednalo o trest ukládaný za rozsáhlou trestnou činnost, kde výše způsobené škody převýšila 7 milionů Kč. Vrchní soud má za to, že napadená rozhodnutí neporušují sociální práva stěžovatele, neboť důsledky, kterým byli nejbližší příbuzní vystaveni, nemají příčinu v samotném trestním řízení, ale ve skutečnosti jsou důsledkem toho, že se odsouzený dopustil rozsáhlé trestné činnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatele a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů, jejichž význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudců o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.
Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Rovněž námitka průtahů v řízení a nezohlednění doby trvání trestního řízení do výše trestu není důvodná, neboť soud I. stupně se v odůvodnění rozsudku touto skutečností zabýval a podrobně rozvedl, proč se i délka řízení promítla do výše trestu, který byl stanoven v polovině trestní sazby.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a vůči němuž stěžovatel nesměřoval žádné konkrétní námitky, je, stejně jako předchozí rozhodnutí, řádně odůvodněno a z odůvodnění je dostatečně patrné, proč bylo dovolacím soudem odmítnuto.
K návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že pro odklad vykonatelnosti neshledal žádný relevantní důvod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatele a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů, jejichž význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudců o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.
Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Rovněž námitka průtahů v řízení a nezohlednění doby trvání trestního řízení do výše trestu není důvodná, neboť soud I. stupně se v odůvodnění rozsudku touto skutečností zabýval a podrobně rozvedl, proč se i délka řízení promítla do výše trestu, který byl stanoven v polovině trestní sazby.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a vůči němuž stěžovatel nesměřoval žádné konkrétní námitky, je, stejně jako předchozí rozhodnutí, řádně odůvodněno a z odůvodnění je dostatečně patrné, proč bylo dovolacím soudem odmítnuto.
K návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že pro odklad vykonatelnosti neshledal žádný relevantní důvod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu