ECLI:CZ:US:2007:2.US.405.06.1
sp. zn. II. ÚS 405/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2006, č. j. 26 Cdo 1424/2005-78, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2005, č. j. 12 Co 612/2004-61, za účasti Nejvyššího soudu ČR, a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení a A. H., zastoupeného Mgr. Ing. L. J., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností v záhlaví označená rozhodnutí a navrhuje, aby je Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 (v návrhu chybně uveden odst. 2) písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zrušil.
V odůvodnění své ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv a svobod, a to konkrétně čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy ČR“), čl. 2 odst. 2, odst. 3, a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Stěžovatelka se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi, podanou u Okresního soudu v Klatovech, domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu a vyklizení bytu v domě č. p. 266 v obci Š., který je v jejím vlastnictví. Uplatňovala výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Tvrdila, že s bytem je třeba ve veřejném zájmu naložit tak, že jej nelze užívat, neboť má být o tyto prostory rozšířeno obvodní oddělení Policie České republiky ve Š. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku dovolání, které Nejvyšší soud ČR zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy. Vytýká odvolacímu a dovolacímu soudu, že i když uznaly, že je dán veřejný zájem na rozšíření prostor pro obvodní oddělení policie, žalobě nevyhověly proto, že výpověď byla dána předčasně, neboť v době jejího podání nebylo vydáno stavební povolení k přestavbě předmětného bytu na rozšíření policejní služebny. Oba soudy vyšly z ustálené judikatury, která dovodila, že k naplnění tohoto výpovědního důvodu je třeba tuto podmínku splnit ještě před podáním výpovědi. Stěžovatelka poukazuje na specifické podmínky financování takovýchto akcí z prostředků státního rozpočtu. Aby přestavbu bylo možné realizovat, je třeba nejprve vypracovat investiční záměr, jehož nezbytnou podmínkou je přesný časový harmonogram přípravy a realizace přestavby, který však nelze stanovit, pokud byt není uvolněn. Teprve pak následuje další procedura směřující k podání žádosti o vydání stavebního povolení. Pokud by stěžovatelka nepostupovala v souladu s předpisy, porušila by rozpočtovou kázeň. Z toho dovozuje, že na ní nelze požadovat splnění podmínky vydání stavebního povolení před podáním výpovědi z nájmu bytu. Namítá, že se soudy s touto její argumentací nijak nevypořádaly, a tím zasáhly do jejích ústavních práv, neboť jí neposkytly soudní ochranu, nutí ji, aby činila něco, co jí zákon neukládá a neposkytly jí ochranu jejího vlastnického práva.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda stěžovatelka je subjektem oprávněným podat ústavní stížnost. V usnesení, sp. zn. IV. ÚS 458/97, ze dne 8. dubna 1998, Ústavní soud konstatoval, že těmito oprávněnými osobami mohou být jen fyzické a právnické osoby, nikoli orgány státu. Podle §21 občanského zákoníku, pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. V řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, vystupovala stěžovatelka jako účastník občanskoprávního vztahu, tedy v postavení právnické osoby a nikoli jako reprezentant státní moci. Ústavní soud proto konstatuje, že předmětná ústavní stížnost po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem návrhu a spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 6 C 187/2004, dospěl k závěru, že je nutno ji odmítnout, a to aniž by bylo potřeba činit ve věci další procesní úkony.
Stěžovatelka se co do povahy uplatněných námitek pohybuje pouze v rovině podústavního práva a její podání není ničím jiným než polemikou s právními závěry obecných soudů, konkrétně s výkladem a aplikací ustanovení §711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, ve znění platném v době rozhodování obecných soudů. Navíc co do kvality i kvantity předkládá shodné námitky, s nimiž se tyto soudy podrobně vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.
Závěry obecných soudů jsou správné a zcela v souladu se soudní praxí. Není žádný důvod, proč by stěžovatelka, která si navíc sama stanovuje pravidla pro čerpání prostředků z rozpočtu, měla být ve výhodě proti jiným žalobcům, u nichž na základě ustálené judikatury splnění shora zmiňované podmínky pro naplnění uvedeného výpovědního důvodu bylo vyžadováno. Odlišný přístup ze strany obecných soudů by naopak zakládal nerovnost mezi účastníky občanskoprávního vztahu. Výklad předmětného ustanovení občanského zákoníku není v rozporu s jeho zněním, je logický a vystihuje smysl tohoto výpovědního důvodu. Nelze ho považovat ani za příliš formalistický.
Stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejími argumenty uplatněnými v dovolání. Tato námitka však není oprávněná. Stačí poukázat na znění odůvodnění rozsudku dovolacího soudu na straně 4 a 5.
Ústavní soud tedy neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy ČR) jí bylo zachováno, neboť jí bylo umožněno aby realizovala všechna procesní práva. K porušení tohoto práva nemůže dojít jen proto, že obecné soudy rozhodly v rozporu s jejím právním názorem. Nebylo zasaženo ani do jejího ústavního práva zakotveného v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Je věcí obecných soudů, aby vyložily naplnění skutkové podstaty uplatněného výpovědního důvodu z nájmu bytu. V tom, že dovodily, že je třeba, aby pronajimatel, který uplatňoval výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, v tehdy platném znění, doložil vydání stavebního povolení na stavební úpravy, které jsou důvodem výpovědi, nelze spatřovat vynucování si činnosti, kterou zákon neukládá. Představa, že lze vyžadovat splnění jen takových povinností, které jsou explicitně v zákoně uvedeny a že výkladem zákonného textu nelze k uložení povinnosti dospět, je zjednodušeným pohledem na aplikaci práva, se kterým se Ústavní soud neztotožňuje. Za oprávněnou nelze považovat ani námitku, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Ze samotné okolnosti, že soudy zamítly žalobu proto, že poskytly ochranu oprávněných zájmů nájemce proti domnělým nárokům pronajimatele, nelze spatřovat nepřípustný zásah do vlastnického práva, neboť nešlo o spor o vlastnictví, ale o spor vyplývající ze závazkového právního vztahu, kterým vlastnické právo již omezeno bylo.
S ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu