ECLI:CZ:US:2007:2.US.423.06.1
sp. zn. II. ÚS 423/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, advokátem, se sídlem Lískovecká 2089, 738 01 Frýdek Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2006, č. j. 7 Ans 4/2005-70, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2005, č. j. 22 Ca 112/2004-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to konkrétně čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a navrhuje jejich zrušení. Současně žádá, aby Ústavní soud nařídil vedlejšímu účastníku řízení, Finančnímu ředitelství v Ostravě, aby neprodleně rozhodl o jeho návrhu na vyloučení pracovníků Finančního ředitelství v Ostravě a pracovníků finančních úřadů v obvodu jeho působnosti z daňových řízení, jejichž je účastníkem.
Ze spisu Finančního ředitelství v Ostravě, sp. zn. 7853/150/2003, a spisu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 2 Ans 4/2005, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel se podáním ze dne 18. 6. 2003 obrátil na vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Ostravě, mimo jiné s návrhem na vyloučení jeho pracovníků a pracovníků Finančního úřadu Ostrava II z daňového řízení podle §26 zákona o správě daní a poplatků (dále jen "ZSDP"). Výzvou vedlejšího účastníka ze dne 24. 7. 2003 byl vyzván, aby konkretizoval pracovníky, vůči nimž námitku podjatosti uplatňuje, a byl poučen, že pokud tak neučiní, nelze jeho návrh projednat. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval dopisem ze dne 24. 8. 2004, ve kterém uvedl, že jeho podání z 18. 6. 2003 má veškeré náležitosti, neboť z něho je patrné, že namítá podjatost všech pracovníků uvedených úřadů, a proto výzvu o takovém obsahu mu může adresovat pouze "negramotný a nevzdělaný státní úředník, t.j. boží hovádko" .
Finanční ředitelství s ohledem na poučení, které bylo obsahem výzvy, a s ohledem na to, že její obsah nebyl splněn, dále ve věci nekonalo. Poté stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud v Ostravě žalobu odmítl s poukazem, že se touto žalobou lze bránit proti nečinnosti jen tehdy, jde-li o nečinnost při vydání rozhodnutí ve věci samé nebo při vydání osvědčení. Rozhodnutí o námitce podjatosti takovým rozhodnutím ani osvědčením není, protože jím nemůže být zasaženo přímo do práv a povinností stěžovatele, a proto není splněna podmínka žalobní legitimace podle §65 s. ř. s. Z toho soud dovodil, že o žalobě stěžovatele nemůže meritorně rozhodnout.
Proti rozhodnutí soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten ji svým rozhodnutím ze dne 30. března 2006, č. j. 2 Ans 4/2005-70, zamítl. Z kasačních důvodů uplatněných stěžovatelem akceptoval pouze důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1, písm. e) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat proti nezákonnému rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, neboť bylo napadeno rozhodnutí o odmítnutí návrhu a v takovém případě jiný důvod uplatnit nelze. Dovodil přitom, a to i s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, že postup Krajského soudu v Ostravě byl správný a s jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí se ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že mu odepřely právní ochranu, a tím porušily čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Nesouhlasí s názorem, že nesprávnou aplikaci ustanovení §26 ZSDP lze napravit až žalobou, směřující proti meritornímu rozhodnutí správce daně o samotné daňové povinnosti. Podle jeho názoru ze zákona nevyplývá, že by rozhodnutí podle ustanovení §26 ZSDP mělo jinou povahu, než ostatní rozhodnutí. Nečinnost vedlejšího účastníka může vést ke vzniku situace, že daňové řízení s ním vedou a rozhodují o jeho právech a povinnostech pracovníci správce daně, ač by měli podle §26 odst. 5 ZSDP do doby rozhodnutí o podjatosti provádět jen nezbytné úkony.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud.
Krajský soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že jeho rozhodnutím došlo k porušení práva na soudní ochranu, i když nebylo o návrhu meritorně rozhodnuto. Opakuje svoji argumentaci vyjádřenou v napadeném rozhodnutí a zdůrazňuje, že se stěžovatel může domáhat ochrany svých práv podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve věci daňové povinnosti, kde může své námitky týkající se podjatosti znovu uplatnit.
Nejvyšší správní soud uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti se obsahově překrývá s argumentací dříve použitou v kasační stížnosti, a protože se s ní vypořádal ve svém rozhodnutí, odkazuje v plném rozsahu na jeho odůvodnění.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky. Z ústavněprávního hlediska je tato námitka irelevantní, neboť citované ustanovení nezakotvuje žádné ústavně zaručené základní právo, ale upravuje organizaci soudní moci v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud se však drží materiálního výkladu obsahu ústavní stížnosti, a proto vychází z toho, že stěžovatel se ve skutečnosti domáhá ochrany svého základního práva na soudní projednání věci, vyplývajícího z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z podkladů, které si Ústavní soud opatřil, vyplývá, že obecné soudy se procesními návrhy stěžovatele zabývaly a rozhodovaly o nich v souladu s právem. Jejich postupem nebyl stěžovateli znemožněn přístup k soudu, takže jeho základní právo na soudní přezkum zákonnosti správních rozhodnutí bylo zachováno.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výkladem zákonných ustanovení tak, jak byl proveden Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Ostravě. Ústavní soud netvoří součást systému obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jak správního rozhodnutí, tak rozsudků obecných soudů. Jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení napadených rozhodnutí ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, které mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou námitek stěžovatele je jeho nesouhlas se závěrem obecných soudů, že případné vady způsobené nesprávnou aplikací §26 ZSDP o podjatosti lze napadnout až žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí o daňové povinnosti. Ústavní soud nemá pochybnosti o správnosti názoru, vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 20/2003, jehož právní věta je citována v odůvodnění touto ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Závěr, že rozhodnutí o zamítnutí vyloučení určitého pracovníka správce daně, který se podílí na provádění daňového řízení, není meritorním rozhodnutím, kterým by se zasahovalo přímo do subjektivních práv daňového subjektu, a přezkum takového rozhodnutí je pouze výkonem dozorčího práva nad postupem správce daně v konkrétním daňovém řízení, je logicky zdůvodněn a nejde ani o přehnaně formalistický výklad práva. Námitka podjatosti nemůže sloužit jako nástroj k průtahům v řízení. Musí být respektováno základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. V situaci, kdy zákon umožňuje účastníkovi řízení, aby se s námitkou podjatosti znovu obrátil na soud v řízení o přezkum meritorního rozhodnutí, by bylo zbytečným průtahem řízení, pokud by se musel soud touto námitkou zabývat zcela samostatně.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi důsledně uplatňuje zásadu subsidiarity, ze které vyplývá, že cestou nápravy porušení základního práva je ústavní stížnost až tehdy, pokud již neexistuje jiná možnost nápravy. I z tohoto hlediska by proto v daném případě nebyl prostor pro vyhovění návrhu, a to i kdyby k porušení základního práva došlo, neboť nápravy by bylo možno dosáhnout v řízení před správními soudy při projednávání žaloby proti meritornímu rozhodnutí (týž závěr učinil Ústavní soud i v nepublikovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 546/99).
Z uvedeného tedy lze učinit závěr, že soudy v posuzovaném případu postupovaly v souladu s čl. 90 Ústavy, neboť se v plném rozsahu vypořádaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem v řízení před nimi, a plně respektovaly jeho práva účastníka řízení. Ve svém rozhodování vycházely z platného práva a jednaly tak i v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud se seznámil s obsahem soudního i správního spisu a neshledal, že by stěžovateli bylo upřeno nějaké jeho procesní právo. Základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny garantuje toliko právo na řádný proces, nikoliv úspěch v řízení.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Konečně tu část petitu ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel po Ústavním soudu domáhá, aby přikázal vedlejšímu účastníkovi rozhodnout o vyloučení pracovníků finančních úřadů v obvodu své působnosti z daňových řízení se stěžovatelem, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k takovému rozhodnutí není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky. Z ústavněprávního hlediska je tato námitka irelevantní, neboť citované ustanovení nezakotvuje žádné ústavně zaručené základní právo, ale upravuje organizaci soudní moci v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud se však drží materiálního výkladu obsahu ústavní stížnosti, a proto vychází z toho, že stěžovatel se ve skutečnosti domáhá ochrany svého základního práva na soudní projednání věci, vyplývajícího z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z podkladů, které si Ústavní soud opatřil, vyplývá, že obecné soudy se procesními návrhy stěžovatele zabývaly a rozhodovaly o nich v souladu s právem. Jejich postupem nebyl stěžovateli znemožněn přístup k soudu, takže jeho základní právo na soudní přezkum zákonnosti správních rozhodnutí bylo zachováno.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výkladem zákonných ustanovení tak, jak byl proveden Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Ostravě. Ústavní soud netvoří součást systému obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jak správního rozhodnutí, tak rozsudků obecných soudů. Jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení napadených rozhodnutí ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, které mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou námitek stěžovatele je jeho nesouhlas se závěrem obecných soudů, že případné vady způsobené nesprávnou aplikací §26 ZSDP o podjatosti lze napadnout až žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí o daňové povinnosti. Ústavní soud nemá pochybnosti o správnosti názoru, vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 20/2003, jehož právní věta je citována v odůvodnění touto ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Závěr, že rozhodnutí o zamítnutí vyloučení určitého pracovníka správce daně, který se podílí na provádění daňového řízení, není meritorním rozhodnutím, kterým by se zasahovalo přímo do subjektivních práv daňového subjektu, a přezkum takového rozhodnutí je pouze výkonem dozorčího práva nad postupem správce daně v konkrétním daňovém řízení, je logicky zdůvodněn a nejde ani o přehnaně formalistický výklad práva. Námitka podjatosti nemůže sloužit jako nástroj k průtahům v řízení. Musí být respektováno základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. V situaci, kdy zákon umožňuje účastníkovi řízení, aby se s námitkou podjatosti znovu obrátil na soud v řízení o přezkum meritorního rozhodnutí, by bylo zbytečným průtahem řízení, pokud by se musel soud touto námitkou zabývat zcela samostatně.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi důsledně uplatňuje zásadu subsidiarity, ze které vyplývá, že cestou nápravy porušení základního práva je ústavní stížnost až tehdy, pokud již neexistuje jiná možnost nápravy. I z tohoto hlediska by proto v daném případě nebyl prostor pro vyhovění návrhu, a to i kdyby k porušení základního práva došlo, neboť nápravy by bylo možno dosáhnout v řízení před správními soudy při projednávání žaloby proti meritornímu rozhodnutí (týž závěr učinil Ústavní soud i v nepublikovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 546/99).
Z uvedeného tedy lze učinit závěr, že soudy v posuzovaném případu postupovaly v souladu s čl. 90 Ústavy, neboť se v plném rozsahu vypořádaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem v řízení před nimi, a plně respektovaly jeho práva účastníka řízení. Ve svém rozhodování vycházely z platného práva a jednaly tak i v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud se seznámil s obsahem soudního i správního spisu a neshledal, že by stěžovateli bylo upřeno nějaké jeho procesní právo. Základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny garantuje toliko právo na řádný proces, nikoliv úspěch v řízení.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Konečně tu část petitu ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel po Ústavním soudu domáhá, aby přikázal vedlejšímu účastníkovi rozhodnout o vyloučení pracovníků finančních úřadů v obvodu své působnosti z daňových řízení se stěžovatelem, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k takovému rozhodnutí není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu