ECLI:CZ:US:2007:2.US.428.06.1
sp. zn. II. ÚS 428/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005 č.j. 1 Co 87/2005-107 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, č.j 30 Cdo 981/2006-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o zamítnutí žaloby na ochranu osobnosti, jíž se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv - omluvy a náhrady nemateriální újmy v penězích. Stěžovatel požaduje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, dle nichž se není možné domáhat nároku na náhradu škody, která měla být způsobena zásahem do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, žalobou na ochranu osobnosti. Poukazuje na to, že při výkladu zastávaném soudy české právo neumožňuje satisfakci nemateriální újmy. Dle jeho názoru je za dané situace žaloba na ochranu osobnosti přiměřenou volbou odpovídající čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny. Stěžovatel se nedomáhal zásahu do probíhajícího řízení, ale odškodnění nemateriálních nároků v souvislosti s délkou řízení. Zákonodárce problém spočívající v neúměrné délce řízení již shledal a vyřešil jej novelou zákona 82/1998 Sb., která odškodnění nemateriální újmy umožňuje. Pokud soudy dospěly k závěru, že se nejedná o ochranu osobnosti, měly být vedeny zásadou bezformálnosti a věc postoupit běžnému občanskoprávnímu senátu, aby byla rozhodnuta podle obecných ustanovení občanského zákoníku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v postupu, kterým nebylo Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem ve stanovené lhůtě rozhodnuto o jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Žatci. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud, který se vzhledem k tomu, že v průběhu řízení před Ústavním soudem bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto, v nálezu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01, omezil pouze na konstatování, že finanční ředitelství porušilo právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Předmětem sporu v následně projednávané věci byl požadavek stěžovatele na kompenzaci nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout průtahy v řízení u odvolacího správního orgánu (stěžovatel požadoval jednak písemnou omluvu a jednak náhradu škody ve výši 100 000 Kč), jehož se domáhal prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti. Obecné soudy dospěly k závěru, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů nenáleží mezi osobnostní práva, neboť nemá ryze osobnostní povahu, není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jedná se výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu k státní suverenitě. Právem na ochranu osobnosti jsou přitom chráněny hodnoty ryze osobní povahy, které je možné uplatnit vůči každému subjektu, přičemž právo na projednání věci bez zbytečných průtahů uvedenou podmínku nesplňuje a k jeho ochraně slouží jiné právní prostředky.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty předkládané již v řízení před obecnými soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se námitkami stěžovatele patřičně zabývaly a své právní závěry srozumitelně a logicky odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud má zato, že v konkrétní projednávané věci nelze považovat právní názor obecných soudů, dle nějž průtahy v řízení před správním orgánem nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák., a nelze proto dovodit odpovědnost dle ust. §13 obč. zák., za závěry, které by vybočily z mezí ústavnosti a nepovažuje proto za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na nyní platnou právní úpravu, Ústavní soud podotýká, že možnost náhrady nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem, tedy i za průtahy v řízení, byla do právního řádu vnesena až novelou zák. č. 82/1998 Sb. provedenou s účinností od 27. 4. 2006 zákonem č. 160/2006 Sb. (Dle ustanovení §31a cit. zák. se přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a zadostiučinění se přitom poskytne v penězích jen tehdy, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.) Rozhodnutí obecných soudů tedy byla učiněna v souladu s obecným právem, účinným v době jejich rozhodování.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že pokud ve svých předchozích rozhodnutích, týkajících se možnosti náhrady škody za nemateriální újmu, jednak konstatoval nemožnost domáhat se náhrady za nemateriální škodu podle tehdy platných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody a jednak zcela nevyloučil možnost domáhat se náhrady nemateriální újmy i dle ustanovení §11 a násl. obč. zák., jednalo se zcela o jinou situaci (např. újma způsobená úmrtím blízké osoby, nezákonné trestní stíhání a omezení osobní svobody), kdy zásah byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele (např. sp. zn. Pl. ÚS 16/04). Vzhledem k tomu, že o obdobný případ se v projednávané věci nejedná, Ústavní soud ani neshledal, že by v řízení před obecnými došlo k porušení základních práv stěžovatele z důvodů nesprávného výkladu a aplikace předpisů jednoduchého práva vykazujícího znaky libovůle.
Z uvedených důvodů a s přihlédnutím k dispozičním oprávněním účastníka řízení, majícího plnou odpovědnost za ochranu svých práv, Ústavní soud ani nepovažuje za relevantní námitku stěžovatele, týkající se postoupení věci k rozhodnutí podle obecných ustanovení občanského zákoníku.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud se věcí zabýval z hlediska přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž své závěry, dle nichž se ve věci nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, řádně zdůvodnil. Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval. Ostatně v tomto smyslu stěžovatel ani námitky neuvádí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu