ECLI:CZ:US:2007:2.US.489.07.1
sp. zn. II. ÚS 489/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. U., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. V. S.,proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. září 2006, č. j. 12 Co 59/2006-28, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a 1. FAST FINANCE, s. r. o., a 2. J. J., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. února 2007 napadl stěžovatel shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž tento soud změnil usnesení okresního soudu tak, že (namísto oprávněnému) uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora - stěžovatele (ve výši 4.827,60 Kč) povinnému. Stěžovatel obšírně odůvodnil názor, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §87 odst. 3 a §89 exekučního řádu zejména v té situaci zastavení exekuce, kdy povinný "nemá žádný majetek"; tím, že pominul zvláštnosti zákonné úpravy postavení exekutora při exekuční činnosti, mu "fakticky odepřel nárok na úplatu", čímž "porušil (jeho) základní práva s svobody" zakotvené v čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak Ústavní soud zjistil z jeho kopie přiložené stěžovatelem k ústavní stížnosti, tento soud k odvolání oprávněného (FAST FINANCE, s. r. o.) výrokem I. změnil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. července 2005, č. j. Nc 3840/2003-13, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. února 2006, č. j. Nc 3840/2003-22, ve výroku o nákladech exekuce, tak, že náklady exekuce v částce 4.827,60 Kč je povinen soudnímu exekutorovi JUDr. M. U. zaplatit povinný (namísto oprávněného) do tří dnů od právní moci usnesení a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení částku 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení, a to k rukám JUDr. I. M. Výrokem II. pak soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a uložil povinnost k náhradě nákladů oprávněného v částce 450,- Kč povinnému.
Dle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Byť je stěžovatel účastníkem řízení, z nějž napadené rozhodnutí vzešlo, nelze jej považovat za osobu, jejíž práv by se mohla dotknout ta část I. výroku napadeného usnesení, jímž soud rozhodl o nákladech řízení mezi oprávněným a povinným, jakož i výrok II. usnesení, jímž soud uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení oprávněného povinnému. V této části je proto stížnost třeba považovat za návrh podaný osobou k tomu neoprávněnou, a z toho důvodu jej Ústavní soud dle ust. §43 odst. 1 písm c), odst. 2 písm. b) odmítl.
Ve vztahu k části výroku I. napadeného usnesení, jímž soud uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce stěžovatele v částce 4.827,60 Kč povinnému, , Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona o Ústavním soudu] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve vyslovil základní premisu, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá základní charakteristika postavení podnikatele coby "soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko." Exekutor jako podnikatel pak "má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce", přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. II. ÚS 150/04). Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983).
Ústavní soud dále uvádí, že v případě, kdy nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný, nejedná se o odpírání náhrady nákladů exekuce exekutorovi, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. §271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být nadále i později.
Výše citované závěry se ostatně opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kterým je druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Další argumenty, které uvádí ve své ústavní stížnosti stěžovatel, jsou proto argumenty de lege ferenda mířícími na zákonodárce, nikoliv argumenty ústavně právní relevance.
Vzhledem k výše uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu