ECLI:CZ:US:2007:2.US.512.07.1
sp. zn. II. ÚS 512/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. R., právně zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1496/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. 5 To 250/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 1 T 52/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi, jakož i v řízení jim předcházejícím, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka byla rozsudkem obvodního soudu uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona nedokonaným jako pokus dle §8 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 4 roky. Trestného činu se měla dopustit tím, že jako řidička motorového vozidla po slovní rozepři s poškozenou najela na ni osobním vozidlem a způsobila jí zranění. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 trestního zákona a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 3 let.
Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že důkazy shromážděné v průběhu trestního řízení neodůvodňovaly závěr o spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví, ani že pachatelkou tohoto jednání je stěžovatelka. Byla odsouzena na základě předpokladů a úvah, které neměly oporu v provedených důkazech, odborné otázky byly řešeny laickými úvahami soudců a doplněk znaleckého posudku byl odmítnut z důvodu procesní ekonomie.
Konkrétně stěžovatelka namítá, shodně jako v průběhu řízení před obecnými soudy, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že zranění poškozené dosáhlo takové intenzity, která by opravňovala považovat ho za ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 trestního zákona. Její jednání bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu, ačkoliv svůj čin dokončila a nic nenasvědčovalo, že by chtěla ve svém jednání pokračovat. Stěžovatelka zopakovala, že se trestného činu nedopustila, neboť na místě vůbec nebyla a podle jejího přesvědčení ji ani nemohla identifikovat poškozená, neboť rekognice se uskutečnila až 15 měsíců po činu. Z těchto důvodů navrhla stěžovatelka zrušit usnesení Nejvyššího soudu i jemu předcházející rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatelky a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.
Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Rovněž z odůvodnění usnesení soudu dovolacího je zřejmé, že se námitkami stran trestnosti jednání stěžovatelky a formy zavinění pečlivě zabýval a z jeho výkladu je zcela zřejmé, proč se s těmito námitkami neztotožnil.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu