ECLI:CZ:US:2007:2.US.544.07.1
sp. zn. II. ÚS 544/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. F., zastoupené Mgr. L. Š., směřující proti rozhodnutí státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 20. prosince 2006, č. j. 1 ZN 246/2006-12, a usnesení policejního orgánu ze dne 27. září 2006, ČTS: ORIII-1066/SKPV-2006, za účasti 1) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. března 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení policejního orgánu ze dne 27. září 2006, ČTS: ORIII-1066/SKPV-2006, kterým bylo odloženo její trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit M. B. jako ošetřovatel na Gerontologickém oddělení č. 13 Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, v noci ze dne 26. na 27. března 2006 na stěžovatelce a na další osobě, které byly v té době na uvedeném místě pacientkami, a rozhodnutí státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 20. prosince 2006, č. j. 1 ZN 246/2006-12, kterým byl přezkoumán postup policejního orgánu. Tvrdí, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K porušení práv mělo podle stěžovatelky s ohledem na citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dojít tím, že vyšetřování jejího znásilnění prováděly státní orgány neefektivně. Nebyla vyslechnuta další znásilněná pacientka, nebyla zajištěna dokumentace této pacientky či zpráva ošetřujícího lékaře, nebyl vyžádán zápis z knihy hlášení, kde měl podezřelý deklarovat stěžovatelkou tvrzené znásilnění, nebyla provedena konfrontace mezi stěžovatelkou a podezřelým apod. Základní procesní práva byla porušena tím, že podávala vysvětlení, aniž by o tom byl informován její zmocněnec, nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům, a věc byla odložena aniž by jí policejní orgán doručil usnesení s poučením o možnosti podat stížnost (byla doručena jen zpráva o odložení věci ad acta), a státní zástupce její námitky uvedených porušení neshledal důvodnými. Jejímu tvrzení o znásilnění nebyla věnována téměř žádná pozornost s ohledem na to, že je osobou duševně nemocnou. Současně stěžovatelka požádala s ohledem na citlivost svého případu o zachování své anonymity.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov. sp. zn. Pl. ÚS 19/03 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 1. str. 1 - č. 14/1994 Sb.). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 80 Ústavy lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 14. U. 29. str. 291). Na tomto zásadním právním náhledu nehodlá Ústavní soud nic měnit ani v nyní posuzovaném případě.
Lze souhlasit s tím, že pozice stěžovatelky v době, kdy se poprvé domáhala zásahu policejních orgánů, byla s ohledem na její tehdejší pobyt v psychiatrické léčebně obtížnější oproti situaci oznamovatelů, kteří takto omezeni nejsou. Stejně tak lze souhlasit i s tím, že i po propuštění z léčebny byla stěžovatelka ve svých postupech vůči státním orgánům omezena s ohledem na své duševní onemocnění. Nelze však souhlasit s tím, že by orgány veřejné žaloby této situace zneužily ke zcela svévolnému nakládání s jejím trestním oznámením, a že by stěžovatelka byla ve své situaci zcela bezmocná. Je třeba zdůraznit, že byla zastoupena zmocněncem, a z její argumentace nevyplývá, že by policejní orgán aktivně zabránil přítomnosti tohoto zmocněnce, když stěžovatelka podávala vysvětlení (srov. sp. zn. II. ÚS 386/04 in Sbírka nálezů a usnesení Sv.35. N. 153. str.133). Z listin předložených stěžovatelkou je zcela zřejmé, že policejní orgán vytěžoval určité (nikoliv malé) množství osob, zejména z okruhu dotčené psychiatrické léčebny, za účelem objasnění sledu událostí, stavu stěžovatelky, a reakcí personálu na její požadavky. Uvedené vytěžování co do formy a rozsahu evidentně odpovídalo předprocesní fázi přípravného řízení, a lze je považovat za zcela standardní, bez zjevných prvků svévole či diskriminace stěžovatelky. Byl to přitom policejní orgán za dozoru státního zástupce, kdo výlučně rozhodoval o rozsahu a formě zjištěných skutečností a potřebná zjištění prováděl. Nemusel nutně konat stěžovatelkou navrhované úkony, aniž by byl povinen jí svůj postup odůvodnit.
Formální vyústění činnosti policejního orgánu bylo zřejmě vedeno závěrem, že pokud se podle jeho názoru skutek nestal, nemůže v něm figurovat poškozený, a stěžovatelce tak přísluší pouze právo oznamovatele být vyrozuměn. I pokud by tento postup byl Ústavní soud oprávněn shledat nezákonným (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123), je podstatné, že se stěžovatelka přezkumu postupu policejního orgánu a jeho rozhodnutí státním zástupcem domohla. Z přípisu státního zástupce jasně vyplývá, že se z jejího podnětu zabýval zjištěným skutkovým stavem a důkazy, z nichž byl vyvozen, a učinil závěr shodný se závěrem policejního orgánu. I postup státního zástupce lze tedy považovat za zcela standardní, nevykazující prvky diskriminace či svévole. Ani jinak tedy nelze shledat, že by postup orgánů veřejné žaloby odůvodňoval závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Dlužno dodat, že stěžovatelka i přes závěry orgánů veřejné žaloby nadále disponuje oprávněním domáhat se ochrany svých soukromých práv u soudu, přičemž její názor o absenci šancí na úspěch je hypotetický a předčasný.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud přitom neshledal prostor ani důvod k zachování anonymity stěžovatelky s ohledem na to, že účastníky řízení jsou orgány veřejné žaloby, kterým je identita stěžovatelky známá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu