ECLI:CZ:US:2007:2.US.548.06.1
sp. zn. II. ÚS 548/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Lorecká 465, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 4 Tz 16/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, přiložených listin, jakož i obsahu spisu, rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 3 T 195/2004, byli obviněný stěžovatel a P. S. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že při dopravní nehodě způsobené kolizí jimi řízených aut došlo k usmrcení dvou osob a k těžkému zranění dalších dvou osob. Za to byli oba obvinění odsouzeni k trestům odnětí svobody, a to stěžovatel v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, neboť dle ministra spravedlnosti okresní soud nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nesprávně hodnotil provedené důkazy a výrok o vině stěžovatele je v rozporu s presumpcí neviny. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově nebyl v neprospěch stěžovatele zákon porušen, proto předmětnou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti směřuje své námitky primárně proti vadám ve skutkovém stavu citovaného rozsudku okresního soudu (nicméně se většinou omezuje na obecné konstatování, které podkládá menším počtem konkrétních námitek - zejména námitka, že se okresní soud vyhnul hodnocení kvality vzájemně si odporujících znaleckých posudků). Nejvyšší soud dle stěžovatele nedostatky ve skutkových zjištěních neodstranil. V dodatku k ústavní stížnosti stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu nový znalecký posudek, který obdržel po podání.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jsou v ní opakovány stejné argumenty, se kterými se již v rámci trestního řízení vypořádal Okresní soud v Benešově a poté i Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V plném rozsahu odkázal na své napadené usnesení. Ústavní stížnost považuje za účelovou a neopodstatněnou, a jako takovou ji navrhuje odmítnout.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení, kterým Nejvyšší soud jako nedůvodnou zamítl stížnost pro porušení zákona, nikoli proti rozsudku o vině a trestu soudu prvního stupně. Jejím prostřednictvím lze proto vytýkat jen ty vady procesních postupů nebo právního posouzení věci, k nimž došlo ve stadiu projednání stížnosti pro porušení zákona, tj. v řízení podle §266 a násl. tr. řádu. Ačkoli je uznáváno, že trestní řízení představuje "celek", nelze přehlížet specifika jeho jednotlivých stadií, zde jmenovitě toho přezkumného stadia, jež vychází z institutu stížnosti pro porušení zákona (viz zejména §266 odst. 1, §267 odst. 3 tr. řádu). K tomu lze dodat, že i kdyby stěžovatel napadl rozsudek vydaný soudem prvního stupně v dané věci, ústavní stížnost proti němu by musela být odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, v daném případě odvolání.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je výlučně založena k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu jde tedy o to, zda řízení před Nejvyšším soudem respektovalo důsledně rámec, předznačený především ustanoveními §266 a násl. tr. řádu, resp. zda Nejvyšší soud dostál požadavkům přezkumu, jež jsou zde na něho kladeny, a zda procesní postupy a přijaté závěry (při hodnocení napadeného rozhodnutí nižšího soudu) jsou i konformní zásadám, jež plynou z ústavněprávního kontextu.
Ústavní soud se, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, především zabýval otázkou, jak Nejvyšší soud posuzoval stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející z hlediska náležité aplikace ustanovení trestního řádu a odpovídajících procesních zásad, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a zákonem stanovené způsoby provádění důkazů, rozsah dokazování a nakládání s důkazními návrhy (srov. tzv. opomenuté důkazy), proces hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), jakož i vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (z pohledu jejich vnitřní konzistence), a zda Nejvyšší soud důsledně hodnotil též úvahy okresního soudu, jimiž byla učiněná skutková zjištění promítnuta do právních závěrů, resp. zda jsou založena na zákonu odpovídající interpretaci hmotného práva.
Se zřetelem na výše vymezené hranice ústavněprávního přezkumu Ústavní soud v postupu a vyjádřených hodnotících úsudcích Nejvyššího soudu neshledal nedostatky.
Vzhledem k principům rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, které Nejvyšší soud konformně nazíráním praxe i doktríny vyložil (jakož i důsledkům §267 odst. 3 tr. řádu), je pro ústavněprávní hodnocení napadeného rozhodnutí rozhodující, že z obsahu jeho odůvodnění je zřejmé, že se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal s námitkami vznesenými ve stížnosti pro porušení zákona (ať již konkrétizačním způsobem ve smyslu explicitní reakce na konkrétní námitku, či způsobem zahrnujícím více námitek pod určitý okruh námitek stejného druhu, kupř. námitky procesního charakteru), v dostatečné míře dal najevo, jakými úvahami se řídil, a jeho závěry nepostrádají přesvědčivou a logicky konzistentní základnu. Procesnímu postupu nelze vytknout pochybení a právní názory, které byly uplatněny, nevybočují ze standardů, jež jsou v soudní praxi přijímány, a není tudíž zřejmého důvodu je hodnotit jako nepředvídatelné, excesivní či "svévolné". Absencí spravedlivého procesu tedy řízení před Nejvyšším soudem netrpí. Nejvyšší soud přitom přiléhavě poukázal na nelogičnost skutkové verze předkládané ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona (jakož i obhajobou stěžovatele v řízení před soudem prvního stupně).
Toliko nad rámec, stran konkrétních námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti, lze příklamo uvést, že k námitce o absenci hodnocení kvality vzájemně si odporujících znaleckých posudků lze odkázat již na stanovisko Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí, v němž poukázal na vysvětlení okresního soudu, proč považuje znalecké posudky vypracované Ústavem silniční a městské dopravy a.s. (DEKRA) a Doc. Ing. J. Š., CSc., za nerozporné, věrohodné a vysvětlující vznik a příčiny kolize obou předmětných automobilů. Předmětné zhodnocení znaleckých posudků je možné nalézt kupř. na str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně, kde je uváděno, že verzi znaleckého posudku znalce Ing. W. vylučuje z odborného technického hlediska revizní znalecký posudek ústavu DEKRA, se kterým je navíc v podstatě obsahově v souladu i znalecký posudek znalce Doc. Ing. Š., CSc., přičemž jejich závěrům odpovídají i výpovědi svědkyň N. a T. (o jejichž věrohodnosti nemá okresní soud minimální důvod pochybovat), jakož i obviněné S. a další provedené důkazy. Je namístě poukázat, že uvedení znalci byli rovněž navzájem konfrontováni v rámci výpovědí před okresním soudem a taktéž z takové konfrontace (nejen z obsahu znaleckých posudků) si okresní soud mohl učinit spolehlivý závěr o tom, kterážto rekonstrukce nehodového děje znalců odpovídá skutečném ději předmětné dopravní nehody.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadeným rozhodnutím porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu