ECLI:CZ:US:2007:2.US.557.06
sp. zn. II. ÚS 557/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. N. a J. N., oba zastoupeni JUDr. Alicí Bártkovou, M.E.S. advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, U Plynárny 99, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006 č.j. 30 Co 473/2005-173, 30 Co 474/2005, a návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhají zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvého stupně, kterým bylo uloženo vyklidit a vyklizený, v žalobě specifikovaný pozemek, odevzdat žalobcům. Rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž ve výroku II. (ve znění doplňujícího rozsudku) nebylo vyhověno protinávrhu stěžovatelů na uložení povinnosti ke zřízení věcného břemene práva průchodu a průjezdu a návrhu na zřízení věcného břemene práva průchodu a průjezdu, bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatelé namítají, že krajský soud porušil princip dvojinstančnosti řízení, neboť ačkoliv nalézací soud neposuzoval stěžovateli vznesenou námitku týkající se rozporu jednání žalobců s dobrými mravy, posoudil tuto námitku sám. V této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 22/01. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují i v tom, že soud posuzoval návrh na vyklizení pozemku a návrh na zřízení věcného břemene samostatně, ačkoliv oba návrhy spolu souvisí, a ani nezohlednil okolnosti dotýkající se parcely č. 30/1, které je nezbytné brát v úvahu pro spravedlivé posouzení sporu. Dále uvádí, že i když není na nich, aby určovali, jaký povrch má mít příjezdová cesta vedoucí přes pozemek žalobců k jejich domu, považují požadavky žalobců za šikanózní výkon práva, který sleduje výlučně poškození stěžovatelů a nikoliv hospodářské využití.
Druhému stěžovateli (který měl v řízení postavení vedlejšího účastníka) navíc nebyl zaslán stejnopis rozhodnutí odvolacího soudu, ale bylo spoléháno na to, že když má stejné právní zastoupení jako jeho manželka, bude o výsledku sporu informován.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelé přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy rozhodnout. Z dokazování nesporně vyplynulo, že žalobci jsou vlastníky parcely č. 30/2 - zahrada v k.ú. Dobříš o výměře 72 m2, kterou stěžovatelé (v řízení u obecných soudů žalovaná a vedlejší účastník) užívají jako příjezdovou cestu (v rozsahu cca 12 m2) k rodinnému domku umístěném na parcele 29/1 a používají ji i k parkování 2 vozidel, přičemž na cestě byla bez souhlasu vlastníků zbudována zámková dlažba. Obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatelé nemají žádný právní důvod (věcné ani obligační právo), aby žalobce omezovali v jejich vlastnickém právu. Dostatečně zřejmě také odůvodnily, proč za právní titul k užívaní nemovitosti žalobců nelze považovat ani ujednání obsažené v kupní smlouvě ze dne 19. 7. 2001, uzavřené mezi žalobci a městem Dobříš, v němž se žalobci zavázali zřídit na vlastní náklady věcné břemeno průchodu a průjezdu k domu stěžovatelů (smlouva byla v tomto rozsahu neurčitá a především se netýkala parcely č. 30/2, která byla předmětem sporu). Krajský soud dále dospěl k závěru, že je třeba znovu a řádně posoudit protinávrh stěžovatelky s eventuálním žalobním petitem, a to i z hlediska možnosti aplikace ustanovení §50 obč. zák., výrok II. nalézacího soudu, ve znění doplňujícího rozsudku, proto zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal za opodstatněnou námitku týkající se porušení dvojinstančnosti řízení. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitka porušení dobrých mravů byla vznesena v řízení u soudu prvého stupně a opětovně v odvolání, žalobci se k ní vyjadřovali a v řízení u nalézacího soudu byly provedeny důkazy, na jejichž základě bylo možné otázku dobrých mravů posoudit. Krajský soud se pak otázkou možného porušení dobrých mravů podrobně a důkladně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmě uvedl, proč neshledal výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy. K potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně nedošlo z jiného důvodu než byl důvod pro vyhovění žaloby soudem prvostupňovým a odvolací soud se neodchýlil od právního hodnocení soudu prvního stupně. Nejednalo se tedy o překvapivé rozhodnutí, které by opravňovalo kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu IV ÚS 22/01 je nepřípadný, neboť uvedeným nálezem byla řešena zcela jiná právní situace, kdy se jednalo o střet dvou vlastnických práv - práva vlastníka pozemku a vlastníka stavby na něm se nacházející. Přičemž na rozdíl od projednávaného případu byla otázka dobrých mravů pominuta zcela. Krajský soud rovněž uvedl, z jakých důvodů se v dané věci nejedná o šikanózní výkon práva. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, na rozdíl od tvrzení uváděného stěžovateli, že obecné soudy se v souvislosti s posuzováním věci rovněž zabývaly argumentací stěžovatelů týkající se parcely č. 30/1 ve vlastnictví žalobců (přes niž rovněž vede zmiňovaná cesta), která však nebyla předmětem sporu.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci, jejímž předmětem byl typický občanskoprávní spor, jehož řešení spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, důkazy byly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, s námitkami stěžovatelů se obecné soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly a své právní závěry logicky zdůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, přičemž Ústavní soud zákonnost vydaných rozhodnutí neposuzuje. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a provedeném dokazovaní. Za situace, kdy je nesporné, že vlastníky parcely, jejíhož vyklizení se domáhají, jsou žalobci a stěžovatelům nesvědčí žádný právní titul k jejímu užívání, nelze považovat právní závěry soudů za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Ústavní soud dodává, že vzhledem k tomu, že otázka vlastnictví předmětné parcely je nesporná, je třeba veškeré námitky svědčící ve prospěch možnosti jejího částečného užívání ze strany stěžovatelů uplatnit v pokračujícím řízení, týkajícím se protinávrhu stěžovatelů. Za neústavní nelze ani považovat postup odvolacího soudu, který s ohledem na výsledky řízení a právní závěry zrušil pouze výrok nalézacího soudu týkající se protinávrhu stěžovatelky. Uvedený postup je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, je výrazem soudcovské nezávislosti a Ústavní soud není oprávněn do rozhodování soudu o dalším postupu řízení jakkoliv zasahovat.
K námitce druhého stěžovatele, že rozhodnutí soudu byla doručena pouze jeho právní zástupkyni, ale nikoli jemu osobně, Ústavní soud poukazuje na ust. §45c o.s.ř., dle nějž se v případě, že účastník řízení má zástupce s plnou procesní mocí, doručuje jen tomuto zástupci.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo možné vyhovět, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu