ECLI:CZ:US:2007:2.US.583.05.1
sp. zn. II. ÚS 583/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) B. M. a 2) M. M., zastoupených JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2005, č. j. 1 To 52/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, č. j. 1 To 52/2004, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, č. j. 43 T 11/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2005, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 T 11/2002, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 43 T 11/2002, prvního stěžovatele vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem 2) výroku o vině přípravou k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., podle §7 odst. 1 tr.zák., a druhého stěžovatele vinným pod bodem 3) výroku o vině přípravou k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1 tr.zák. k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to jako pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c) tr.zák. Za to prvního stěžovatele odsoudil podle §187 odst. 2 tr.zák. za použití §35 odst. 1 tr.zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a druhého stěžovatele podle §187 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařadil oba stěžovatele pro výkon trestů do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr.zák. uložil prvnímu stěžovateli trest propadnutí věci, a to peněžité částky 21.000,- švýcarských franků. Jednalo se v pořadí o druhý odsuzující rozsudek tohoto soudu, když předcházející rozsudek ze dne 4. 12. 2003 byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 1 To 11/2004, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
O odvolání stěžovatelů a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně v neprospěch stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr.ř. částečně zrušil u obou stěžovatelů ve výrocích o vině pod body 2) a 3) a ve výrocích o trestu. Podle §259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, že každého ze stěžovatelů uznal vinným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr.zák. Prvního stěžovatele za tento trestný čin, jakož i za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který odvoláním zůstal nezměněn, odsoudil podle §187 odst. 3 tr.zák., za použití §35 odst. 1 tr.zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu dle §53 odst. 1 tr.zák. uložil peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč a pro případ, že nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Uložil mu též trest propadnutí věci - peněžité částky 21.000,- švýcarských franků, a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Druhého stěžovatele odsoudil podle §187 odst. 3 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Dle skutkových zjištění spáchal první stěžovatel trestný čin pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tím, že neoprávněně prodával R. S. a R. H. omamnou látku kokain, která je zařazena v příloze č. 1 v zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, když od přesně nezjištěné doby v roce 1998 do přesně nezjištěné doby roku 2000 takto prodal R. S. kokain v minimálním množství 600 gramů při ceně 1.500,- Kč za 1 gram, a od přesně nezjištěné doby od počátku roku 1999 do konce září 2001 prodal R. H. minimálně 300 gramů kokainu s kupní cenou 1.450,- Kč za 1 gram, přičemž za prodaný kokain získal od R. S. nejméně 900.000,- Kč a od R. H. nejméně 435.000,- Kč.
Oba stěžovatelé pak podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004 spáchali v něm uvedený skutek tím, že od konce listopadu 2001 do počátku prosince 2001 v Brně, v kanceláři policisty, který vystupoval při plnění svých služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku - použití agenta podle §34b zák. č. 283/1991 Sb., pod krycím jménem "Laďa", v prostorách restaurace Arcadia Piano Bar na ulici Rašínova 2 v Brně, při osobním jednání a rovněž telefonicky domlouvali nákup omamné látky kokain v množství 1 kg od policistů, kteří vystupovali při plnění svých služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku - použití agenta podle §34b zák. č. 283/1991 Sb., pod krycími jmény "Laďa" a "Manfred", když o dodání kokainu požádal první stěžovatel "Manfreda", který měl kokain do České republiky přivést z Holandska v co možná největší čistotě a zde měl být předán osobou "Laďa", přičemž bylo dohodnuto, že "Manfred" dodá 1 kg kokainu, když cenu za půl kilogramu kokainu uhradí "Manfred" a cenu za půl kilogramu uhradí první stěžovatel, a takto dodaný kokain měl pak první stěžovatel naředit v závislosti na jeho čistotě a prodat a o zisk se pak s "Manfredem" rozdělit; na zakoupení kokainu dne 6. 12. 2001 ve večerních hodinách v restauraci Arcadia Piano Bar první stěžovatel v přítomnosti druhého stěžovatele (svého syna) a v přítomnosti osoby jménem "Laďa" předal "Manfredovi" částku 21.000,- švýcarských franků, což představuje 470.631,- Kč; dne 10. 12. 2001 kolem 13.00 hod pak přijeli oba stěžovatelé do restaurace U Svobodů v obci Troubsko - Veselka, okr. Brno-venkov, kterou určil první stěžovatel jako místo předání drogy, zde policista vystupující pod jménem "Laďa" přisunul k prvnímu stěžovateli černý pánský kufřík, který měl podle předchozí domluvy obsahovat 1 kg kokainu v co nejčistší kvalitě, přičemž kokain je omamnou látkou, zařazenou v příloze č. 1 zák. č. 167/1997 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a ve 13.10 hod. byli oba stěžovatelé zadrženi policií; druhý stěžovatel působil při sjednávání dovozu a koupě kokainu jako tlumočník, když první stěžovatel hovoří špatně anglicky, tedy jazykem, v němž probíhala konverzace s "Manfredem"; z takto dodaného množství kokainu by pak první stěžovatel naředěním vyrobil nejméně 2000 gramů kokainu, který v té době prodával osobám uvedeným v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně za částku nejméně 1.450,- Kč za 1 gram, a tím by získal finanční prospěch ve výši nejméně 1.900.000,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 52/2004, podali stěžovatelé dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g),h) a l) tr.ř., o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 389/2005, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr.ř. zrušil v napadeném rozsudku výroky o trestech uložených stěžovatelům, podle §265k odst. 2 tr.ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené části uvedeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr.ř. vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že u obou stěžovatelů bylo shledáno naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr.ř., jen pokud jde o uložení trestu vyhoštění. V ostatním ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Vrchní soud v Olomouci následně provedl dokazování stran podmínek pro uložení trestu vyhoštění a poté rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 1 To 47/2005, uložil za trestné činy, jimiž byli stěžovatelé pravomocně uznáni vinnými, stejné tresty, vyjma toho, že prvnímu stěžovateli neuložil původně stanovený trest vyhoštění.
Stěžovatelé napadli rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2005 a ze dne 21. 10. 2004, a jim přecházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004 obsahově velmi rozsáhlou ústavní stížností. V rámci konkrétních námitek v ní zejména zpochybnili závěry obecných soudů, k nimž dospěly údajně jednostranným hodnocením důkazů v rozporu s ust. §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. tr.ř
Ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 6. 2004 první stěžovatel v podstatě namítá, že byl obviněn z páchání trestného činu na základě zmanipulovaných a nepřesvědčivých výpovědí svědků R. S. a R. H. Tyto osoby považuje za součást účelové, promyšlené, avšak nepřesvědčivé policejní akce. Nalézací soud nepostihl všechny zdeformované důkazy a do svého rozhodnutí nevzal v úvahu všechny aspekty výpovědí uvedených svědků. Jejich výpovědi z přípravného řízení stěžovatel označuje za lživé. Dle jeho názoru soud prvního stupně nemohl z výpovědí těchto svědků, učiněných u hlavního líčení, dospět k závěru, že jejich výpovědi z přípravného řízení uznal za pravdivé a výpovědi před soudem za účelové. Závěry inspekce MV o v tomto směru bezúhonném jednání policistů ÚOOZ jednoznačně odmítá s odkazem na své vlastní zkušenosti. Za nepřesvědčivý tak považuje závěr soudů, že prodal svědkům 900 gramů kokainu, což považuje vzhledem k množství i ceně a vzhledem k vypočítané spotřebě i finančním možnostem svědků za nemožné. Nalézací soud také pochybil, když porovnával výpovědi svědků s důkazy, kterým přisvědčil větší podíl věrohodnosti než jim náležel (důkazy záznamem odposlechnutých telefonních hovorů, kdy vícevýznamy těchto rozhovorů byly podřazeny jen k jeho usvědčení). Za nepřípustnou manipulaci s důkazy označuje přehrání odposlechů u hlavního líčení jen v rozsahu požadavku státního zástupce. Stran protokolu o provedení domovní prohlídky považuje první stěžovatel jeho hodnocení za přepjaté, má za to, že tento důkaz mu nemůže být podsouván z hlediska zjištěných biologických a chemických stop k tíži, což platí i o digitální váze, kdy nebyl opatřen jediný důkaz o tom, že je její vlastník. Znalecké posudky z odvětví psychiatrie považuje za absolutně neplatný důkaz, neboť šablonovité klišé přizpůsobené policejnímu zadání nemá pro jeho osobu žádnou hodnotu a obsahově jej uráží a ponižuje. Pokud by byl proveden revizní znalecký posudek zpracovaný profesionálně, pak by nemohl mít tak triviální závěry. Dle něj skutečné vyšetření jeho osoby bylo provedeno znalkyní Telcovou, jejíž znalecký posudek soud neuznal.
Skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je dle stěžovatelů postaven jen na policejní provokaci a výpovědích utajovaných svědků - policejních agentů. V souvislosti s nevyváženým postavením obhajoby poukazují na postup nalézacího soudu, který zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, čímž zkrátil jejich právo na obhajobu. Především soud odvolací dle stěžovatele hodnotil důkazy pouze podle svého vlastního přesvědčení. Apelují na nedodržení zásad spravedlnosti řízení, kdy výpovědi svědků "Manfreda a Ladi", na nichž bylo založeno odsouzení, nebyly provedeny kontradiktorně. Nebylo jim umožněno vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout jejich předvolání.
V souvislosti s povolením použití agentů policie stěžovatelé poukazují na to, že policie od svého podezření a konání (od července 1998) až do zadržení stěžovatelů neměla proti nim mimo zmíněnou policejní provokaci, kterou považují za zmanipulovanou, žádný konkrétní důkaz. Pokud vzal nalézací soud za prokázané, že první stěžovatel požádal agenta "Manfreda" o zakoupení 1 kg kokainu, tento stěžovatel popírá, že by z jeho strany došlo k nějaké žádosti, neboť jeho zájmem byl nákup starožitného nábytku. Jiný výklad považuje za zmanipulovaný dvojvýznam a provokaci, o níž stěžovatelé nevěděli. Výpověď svědka Manfreda k otázce, kdo požadoval a kdo nabídl množství 1 kg kokainu považuje za obecnou a neurčitou. Na důkaz podpory tvrzení o zinscenovanosti a policejní provokaci událostí stěžovatelé odkazují na rozpory ve výpovědi svědka pod krycím jménem Laďa, které zpochybňují verzi obžaloby, na nevyvážené postavení obhajoby, na nezákonný způsob provádění důkazů, zejména výpovědí utajených svědků "Manfreda a Ladi", na nichž bylo postaveno jejich odsouzení, na neprocesní způsob konání výslechu holandského agenta Manfreda (o jehož provedení nebyl řádně vyrozuměn obhájce JUDr. Keršner, a který dle stěžovatelů nebyl zhojen ani jeho výslechem u odvolacího soudu dne 19. 10. 2004, neboť obhajoba nebyla předem o tomto výslechu utajovaného svědka vyrozuměna a nemohla se na něj řádně připravit) a na rozpory v jeho výpovědi, na jeho neprocesní postavení jako agenta v období od října 2000 do začátku prosince 2001 (předmětné povolení bylo soudem vydáno až 15. 6. 2001 a tento agent na území ČR již nezákonně působil, přičemž k této skutečnosti nalézací soud nezaujal žádné stanovisko), na to, že záznamy pořízených odposlechů, které soudy použily na podporu výpovědi svědka Manfreda oproti tvrzení stěžovatelů, byly jako důkaz zmanipulovány a zdeformovány (slangový výraz pro kokain - sníh - jenž byl vmanipulován do usvědčujícího telefonického rozhovoru Manfredem, není dle stěžovatelů v obecném podvědomí veřejnosti znám). V této souvislosti upozorňují na nepřípustnou selekci důkazů, když ze stovek provedených záznamů odposlechů byly soudy přezkoumány jen některé. Policejní postup měl dle jejich názoru všechny atributy zastřené formy provokace podněcující stěžovatele ke spáchání trestné činnosti (agenti policie aktivně vytvářeli podmínky k tomu, aby stěžovatelé realizovali jejich program bez jediného konkrétního důkazu, že trestnou činnost před touto provokací prováděli). Mají za to, že z trestního spisu nevyplývají žádné důvody, pro něž by měla být utajována identita svědků obžaloby, jejichž výpovědi byly klíčovými důkazy. Rozbor rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lüdi proti Švýcarsku zpochybňují tím, že neměli žádné trestní aktivity. Upozorňují také na nezákonný přístup dozorové činnosti státního zastupitelství, které v rámci nestandardních vztahů dozorové státní zástupkyně s vedoucí expozitury ÚOOZ v Brně dozorovalo takovým postupem, že každá stížnost obhajoby byla zamítnuta. Odkazují i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že uznání viny nemůže být založeno výlučně na výpovědích agentů v postavení utajovaných svědků.
Stěžovatelé tedy mají za to, že nebyly splněny základní předpoklady pro uplatnění pátracích operativních prostředků, které předpokládají zásah policie do skutkového děje za účelem rozkrytí zločinecké struktury. Nasazení agentů Ladi a Manfreda neměla dle stěžovatelů sebemenší základ k takovému postupu, když nebylo možno ovlivňovat žádné páchání trestní činnosti. Dle stěžovatelů to bylo právě jednání policie, které aktivně vytvořilo předpoklady pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu dle §187 tr.zák., neboť stěžovatelé takový úmysl neměli. Odkazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že stát nikdy nesmí rozhodnout o tom, že se pokusí občana (byť by se choval podezřele) vyprovokovat ke spáchání trestného činu, přičemž nelze ani akceptovat simulaci příležitostí, takový postup není ničím jiným než formou nezákonného zneužití pravomoci. Stěžovatelé opakují, že to byl Manfréd, který je kontaktoval a "na jejich osoby dorážel". Vyslovují přesvědčení, že jim mělo být nade vší pochybnost prokázáno, že měli úmysl trestný čin spáchat a že tento trestný čin by spáchali i bez přispění policie. Stejné stanovisko zastává i nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 597/99. Uvedené závěry zcela jednoznačně dopadají i na policejní provokaci uskutečněnou v projednávaném případě. Mají za to, že od samého počátku byli zbaveni práva na spravedlivý proces, proto jsou důkazy opatřené proti nim procesně nepoužitelné.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na již uvedené nezákonné překážky a na řadu dalších překážek, na něž stěžovatelé spolu s obhájci v průběhu celého trestního řízení soustavně naráželi a které nebyly v žádné fázi řízení příslušně kompenzovány, což poškodilo jejich práva na spravedlivý proces. Dále odkazují na deformovaný postup odvolacího soudu, který jim oproti nalézacímu soudu nepřiměřeně a bezmála dvojnásobně navýšil tresty odnětí svobody. Obsah odvolacího řízení považují za záhadně zmanipulovaný a nestandardní.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Vrchní soud v Olomouci, coby účastník řízení, a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, coby vedlejší účastník řízení.
Vrchní soud v Olomouci považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť její odůvodnění je toliko opakováním obhajoby stěžovatelů uplatněné v trestním řízení, jíž se soudy zabývaly.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně nevzdalo, svého oprávnění vyjádřit se ke stížnosti ovšem nevyužilo.
Stěžovatelé na uvedená vyjádření, která jim byla zaslána k případné replice, nijak nereagovali.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem provádění a hodnocení důkazů, zdůrazňují jednostrannost řízení ve prospěch obžaloby a neprovedení některých z navrhovaných důkazů a zpochybňují zákonnost celého trestního řízení a nestrannost orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr.ř., jakož i ustanovení §125 tr.ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek směřujících do procesu dokazování a napadajících skutkové a právní závěry obecných soudů, ať se již týkají skutku pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku soudu I. stupně, kvalifikovaného jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1,2 písm. a) tr. zák., ve znění novely z.č. 265/2001 Sb., tak i skutku popsaného ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu a kvalifikovaného jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr.zák.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, v řízení byly v souladu s §2 odst. 5 tr.ř. provedeny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci. Soudy provedly i důkazy navrhované obhajobou a pokud některým návrhům nevyhověly, ústavně konformně odůvodnily, proč nebylo potřeba dokazování doplňovat. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak se v posuzované věci stalo. Provedené důkazy v duchu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr.ř. soudy poté vyhodnotily a své závěry a úvahy také v odůvodnění svých rozsudků řádně vyložily. Ústavní soud, který neposuzoval jednotlivá ve věci vydaná soudní rozhodnutí izolovaně a nehledal v nich případné dílčí vady, jak činí stěžovatelé, ale nahlížel na ně komplexně z hlediska principů spravedlivého procesu jako celku, v jejich postupu neshledal žádné takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Stěžovatelé koncipují svou velmi rozsáhlou ústavní stížnost ve snaze dosáhnout opětovného detailního přezkumu celého trestního řízení, včetně procesu dokazování před obecnými soudy. Taková role ovšem, jak bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Jak vyplývá z obsahu napadených rozsudků, v případě skutku uvedeného pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, jehož spáchání první stěžovatel kategoricky popřel, vyšel soud ze svědeckých výpovědí R. S. a R. H., učiněných v přípravném řízení za účasti obhájce prvního stěžovatele, a také vysvětlil, proč neuvěřil jejich později změněným výpovědím. Nadto přihlédl i k dalším provedeným důkazům - zejména záznamům odposlechů telefonních hovorů a protokolu o provedení domovní prohlídky v bytě stěžovatele a v jeho restauraci, které korespondují s prvotními výpověďmi svědků S. a H. a tvoří s nimi ucelený řetězec důkazů, které prvního stěžovatele ze spáchání tohoto skutku usvědčují. Odvolací soud, který se řádně vypořádal s odvolacími námitkami, jež jsou nyní uplatněny i v ústavní stížnosti, se s postupem soudu prvního stupně i jeho skutkovými a právními závěry plně ztotožnil.
Pokud jde o další skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, i jeho spáchání, stěžovatelé popřeli a hájili se tím, že s muži, o kterých se dodatečně dozvěděli, že jsou policisté, vyjednávali obchod s dodávkou starožitného nábytku a nikoli dodávku kokainu. Jejich obhajoba však byla vyvrácena výpověďmi svědků "Manfreda" a "Ladi", o jejichž věrohodnosti nevznikly žádné pochybnosti, s nimiž korespondují i další provedené důkazy (především záznamy odposlechnutých telefonických hovorů). Odvolací soud sice shledal pochybení soudu prvního stupně při zjišťování a výpočtu prospěchu získaného nakoupením kokainu, při provedení důkazu výpovědí svědka "Manfreda" a při provedení důkazu záznamem telefonních hovorů mezi svědkem "Manfredem" a druhým stěžovatelem, tato pochybení ovšem sám napravil, když výslech svědka "Manfreda" provedl v režimu utajeného svědka při veřejném zasedání, přehrál zvukové záznamy telefonických rozhovorů mezi druhým stěžovatelem a svědkem "Manfredem" a přečetl zprávu Národní jednotky EUROPOL, týkající se cen kokainu v Evropě v roce 2001. Na základě takto doplněného dokazování dospěl k obdobným skutkovým zjištěním ohledně jednání obou stěžovatelů, včetně jejich podílu na trestné činnosti, jako soud prvního stupně. Shodně s ním uzavřel, že trestná činnost nebyla vyprovokována aktivním jednáním policejních agentů a důvodnou neshledal ani námitku, že nebyly splněny procesní podmínky pro výslech svědků v režimu utajení. Přisvědčil však odvolací námitce státního zástupce, pokud jde o snahu získat trestným jednáním značný prospěch, a s ohledem na to jednání obou stěžovatelů kvalifikoval podle přísnějšího ustanovení trestního zákona a trest jim uložil v rámci trestní sazby stanovené tímto přísnějším ustanovením. Uznal také odvolací námitku obžaloby, že druhý stěžovatel nemůže být označen účastníkem na trestné činnosti prvního stěžovatele podle §10 odst. 1 písm. c) tr.z., když ustanovení §7 tr. zák. pomoc k zvlášť závažnému trestnému činu podle §41 odst. 2 tr.z. již považuje samu o sobě za přípravu k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr.z.
V postupu obecných soudů a jejich konečných skutkových a právních závěrech neshledal Ústavní soud žádnou libovůli či extrémnost, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. Jestliže odvolací soud shledal odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatelů, za důvodné, pokud jde o snahu stěžovatelů získat trestným jednáním značný prospěch, a použil proto přísnější právní kvalifikaci, na kterou dopadá trestní sazba v rozmezí od osmi do dvanácti let odnětí svobody, nelze jeho postup, kdy stěžovatelům uložil tresty odpovídající této vyšší sazbě, považovat za deformovaný, jak jej nepřípadně označují stěžovatelé.
Ústavní soud považuje za vhodné podrobněji se vyjádřit toliko k námitkám, jimiž stěžovatelé v podstatě argumentují tím, že nebyly splněny základní předpoklady pro uplatnění pátracích operativních prostředků, že se stali oběťmi policejní provokace, a že usvědčující důkazy jsou procesně nepoužitelné.
Je pravdou, že z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces, vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek stanovených v §160 odst. 1 tr.ř. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize s jiným úkolem, uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení §1 odst. 1 tr.ř., tj. postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod. Pod tlakem hrozby organizované a jiné mimořádně závažné činnosti musel zákonodárce v posledních letech novelizacemi trestního řádu a policejního zákona přikročit k zakotvení procesních postupů, umožňujících efektivní odhalování a stíhání skryté kriminality. Mezi takové právní instituty patří rovněž v předmětné trestní věci použité operativně pátrací prostředky - použití agenta dle §34b policejního zákona (nyní upraveno v §158e tr.ř.) a předstíraný převod věci dle §34c policejního zákona (nyní upraven v §158c tr.ř.). Zakotvení těchto institutů do trestně procesního zákonodárství je legitimním prostředkem obrany občanů a státu před nebezpečnými formami kriminality a je dnes znám i v zahraničních právních úpravách demokratických států.
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud při aplikaci těchto právních institutů ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení. Jak vyplývá z obsahu listinných důkazů, založených ve spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 T 11/2002, na č. l. 242 - 292, policejní orgány byly při jejich použití vedeny snahou objasnit další dosud neznámé skutky a pachatele závažné drogové kriminality, kdy od července 1998 bylo policií rozpracováno rozsáhlé podezření z trestné činnosti osob (mezi kterými byl i první stěžovatel a svědek R. S.), spočívající v přepravě kokainu z Itálie přes Rakousko do České republiky. Policie měla přitom jasné signály o tom, že první stěžovatel prodává kokain nejméně R. S. a R. H. a dopouští se tak trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Pokud na tomto základě soudy povolily od 10. 3. 2000 použití agentů z řad českých policistů a od 15. 6. 2001 použití agenta, příslušníka zahraničního policejního sboru (skrytého vyšetřovatele nizozemské policie, jemuž bylo povoleno používat krycí doklady a legendu o jiné osobní existenci), stalo se tak za dodržení zákonem stanovených podmínek. Stejně tak byly splněny zákonné podmínky pro použití předstíraného převodu věci v případě objednávky a uhrazení 1 kg kokainu ze strany prvního stěžovatele.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelů, že policejní orgány se aktivně podílely na jejich trestné činnosti a vyprovokovaly je k ní. Nelze přehlédnout, že to byl sám první stěžovatel, který navázal kontakt se skrytým policistou vystupujícím pod krycím jménem "Manfred", požádal jej o dodávku určitého množství drogy a stanovil i další podmínky obchodu. Byl to také první stěžovatel, který tomuto policistovi předal částku 21.000,- švýcarských franků na zakoupení drogy, přičemž druhý stěžovatel se rozhovoru o dodávce drog účastnil jako překladatel. Konkrétní dodávku pak první stěžovatel domlouval prostřednictvím druhého stěžovatele se skrytým policistou telefonicky s tím, že drogu měl předat další policista vystupující pod krycím jménem "Laďa". Z toho je zřejmé, že trestná činnost stěžovatelů nebyla vyprovokována aktivním jednáním policejních agentů a nenese žádné znaky mimořádného ovlivnění vnějším policejním zásahem, jak dovozují stěžovatelé. I když jednání policistů tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného jednání. Byl to naopak první stěžovatel, kdo vystupoval aktivně a cílevědomě. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osob, které mu měly drogu obstarat, není pro posouzení trestnosti relevantní. Ústavní soud, aniž by obecně zpochybňoval závěry vyslovené v dřívějším nálezu, sp. zn. III. ÚS 597/99, na nějž stěžovatelé odkazují, dospívá k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. policejní provokace. Podrobný rozbor uvedeného nálezu i stěžovateli zmiňovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lüdi versus Švýcarsko provedl ostatně ústavně konformním způsobem soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, a není proto třeba jej nyní znovu opakovat.
Neobstojí ani námitka stran působení svědka "Manfreda" po určitou dobu bez rozhodnutí soudu, neboť z výpovědi tohoto svědka i samotných stěžovatelů vyplývá, že k osobním kontaktům a jednáním mezi nimi docházelo až v době, kdy již bylo o povolení tohoto agenta soudem rozhodnuto.
Ústavní soud neshledal jakékoli pochybení ani ve skutečnosti, že agenti z řad českých policistů a holandský policista vystupující pod krycím jménem "Manfred" byli vyslechnuti podle §55 odst. 2 tr.ř. jako utajení svědkové. Je zřejmé, že odhalení jejich identity by znemožňovalo vykonávat jejich povolání (také podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva obstojí jako důvod pro utajení svědka - policisty potřeba jeho použitelnosti pro jeho další tajné operace, což je o to zřetelnější v podmínkách malého státu, jako je ČR) a s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti je také zřejmé, že existuje aktuální hrozba porušení jejich základních práv. Lze zajisté souhlasit s tezí, že procesní institut utajeného svědka vždy více či méně omezuje právo obviněného "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě", zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, při kolizi tohoto práva s jinými významnými hodnotami (ochranou bezpečnosti ohroženého svědka, zájmem na potírání nebezpečné kriminality) lze však toto opatření přiměřeně omezit a nevýhodu obviněného kompenzovat vhodnými procesními opatřeními (srov. Van Mechelen a spol. proti Nizozemsku z r. 1997, Doorson proti Nizozemsku z r. 1996). V daném případě byl výslech utajených svědků - českých policistů - prováděn bezprostředně v soudní síni, v přítomnosti obou stěžovatelů a jejich obhájců, kteří mohli klást svědkům otázky (čehož také využili). Byl tedy umožněn bezprostřední kontakt soudu a všech procesních stran s těmito anonymními svědky. Soud, stěžovatelé i obhájci si mohli učinit bezprostřední úsudek o způsobu, jak byly výpovědi podány a mohli se zapojit do výslechu. Holandský policista vystupující pod krycím jménem "Manfred" nebyl sice při svém výslechu přítomen v jednací síni, jeho výpověď a kladené otázky byly do soudní síně přenášeny technickým zařízením, ale i v tomto případě bylo stranám umožněno na jeho výpověď reagovat a klást svědkovi otázky. I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je takový způsob výpovědi přípustný (viz zmiňované věci Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, Doorson proti Nizozemsku z r. 1996). Bez významu pro hodnocení věrohodnosti utajených svědků nemůže zůstat ani skutečnost, že na rozdíl od jiných případů, kdy jako anonymní svědci vystupují osoby spolupracující s policií a pocházející z kriminálního prostředí, v daném případě byli utajenými svědky příslušníci policie, tedy osoby podléhající služebnímu dozoru a podrobeni vyššímu stupni právní a profesní odpovědnosti. Ostatně, obecné soudy měly příležitost přesvědčit se o skutečné identitě utajených svědků - policistů a prověřovat jejich věrohodnost, jak to umožňuje ustanovení §55 odst. 2 tr.ř. Stěžovatelům je navíc známa podoba těchto svědků, ví tedy, jaké osoby v jejich věci vypovídaly, a na jejich výpověď proto mohli adekvátně reagovat. Samotná skutečnost, že jim není známa jejich totožnost, nemůže být na újmu jejich práva na obhajobu ani nemůže vést k porušení jejich dalších základních práv Pro posouzení dané věci je rozhodující, že odsouzení stěžovatelů nebylo výlučně založeno na anonymních výpovědích, neboť výpovědí svědků s utajenou totožností bylo využito ve spojení s dalšími opatřenými důkazy, a to především se záznamy odposlechnutých telefonických hovorů, ale i s dalšími provedenými důkazy. Poukaz stěžovatelů na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Biritus a spol proti Litvě z r. 2002, Windisch proti Rakousku z r. 1990 či ve shora zmiňovaných věcech, v nichž šlo o to, že výpovědi utajovaných svědků byli jedinými usvědčujícími důkazy, je z tohoto důvodu nepřípadný.
Pokud stěžovatelé v této souvislosti namítají, že záznamy odposlechnutých telefonických hovorů byly zmanipulované, i s touto námitkou a požadavkem, aby u hlavního líčení byly přehrány všechny záznamy telefonických hovorů, které byly ve věci odposlechnuty, se obecné soudy velmi podrobně a ústavně konformně vypořádaly. Ústavní soud považuje za nadbytečné k jejich odůvodnění v tomto směru cokoli dodávat.
Stejně tak považuje za nadbytečné vyjadřovat se k námitce stěžovatelů, že výslech agenta "Manfreda" v Holandsku byl proveden neprocesním způsobem, neboť odvolací soud jeho výslech při veřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2004 provedl znovu. Pokud stěžovatelé v této souvislosti namítají, že jim bylo úmyslně zatajeno, že bude tento svědek odvolacím soudem vyslechnut a nemohli se proto na něj připravit, Ústavní soud připomíná, že je věcí odvolacího soudu, které důkazy v odvolacím řízení provede za podmínek §259 odst. 3 tr.ř., a nemá přitom žádnou povinnost vyrozumívat strany řízení o tom, kterými důkazy hodlá již zjištěný skutkový stav doplňovat. Obhajoba ostatně sama opakování výslechu svědka "Manfreda" navrhovala a trvala na něm po celou dobu řízení před soudy. Měla tedy dostatek prostoru, aby se na něj připravila
Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by soudní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu