ECLI:CZ:US:2007:2.US.606.06
sp. zn. II. ÚS 606/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 62 Co 384/2004-183, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 1119/2006-213, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným a i co do ostatních formálních náležitostí zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyhovujícím návrhem se stěžovatel domáhá zrušení obou v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo nepřípustně zasaženo do jeho základních práv; konkrétně uvádí právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat, jak vyplývá ze čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i právo nebýt omezen na vlastnickém právu jinak, než ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Napadená rozhodnutí vzešla z občanskoprávního sporu, v němž se stěžovatel domáhal po žalovaných odstranění věcí - vrat a betonové zdi - ze svého pozemku. Městský soud v Praze rozsudkem změnil v odvolacím řízení vyhovující rozhodnutí soudu prvé instance tak, že žalobu ve věci samé zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, neboť na rozdíl od soudu prvého stupně vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou. Vyšel ze zjištění, že žalovaní po opakovaném zaplavení svých nemovitostí vodou vystavěli na sousedícím pozemku stěžovatele betonovou zeď za účelem ochrany svého pozemku a stavby na něm stojící před následky dalších prudkých dešťů. Ze závěrů v řízení provedeného znaleckého posudku a podaného odborného vyjádření úseku technicko-bezpečnostního dohledu Vodohospodářského rozvoje a výstavby Prahy pak soud dovodil, že existence zídky je nutná k ochraně před škodami na věci, a jde proto o zařízení vybudované v rámci plnění prevenční povinnosti ve smyslu §417 odst. 1 občanského zákoníku. Nemůže tak nařídit její odstranění, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy a nepřiměřeně by tím zasáhl do práv žalovaných. Navíc byla stavba, jak odvolací soud dále zjistil, vybudována se souhlasem právního předchůdce stěžovatele, RaJ Praha, a to na náklady žalovaných. Na rozdíl od soudu prvého stupně soud odvolací z těchto skutečností vyvodil, že v posuzované věci nemůže jít o takový zásah do vlastnického práva žalobce, jaký má na mysli §135c odst. 1 občanského zákoníku. Navíc vyslovení povinnosti odstranit neoprávněnou stavbu (jak rozhodl obvodní soud) je nejpřísnější sankcí přicházející v úvahu jen v případě zlé víry stavebníka, či zvlášť hrubého porušení jeho povinností, což nebyl případ žalovaných.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem, specifikovaným v záhlaví tohoto usnesení, jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění podrobně rozebral obsah a závěry dokazování vedeného ke zjištění, zda byl či nebyl se zřízením stavby vysloven souhlas tehdejším vlastníkem, resp. subjektem práva hospodaření s příslušným státním majetkem, národním podnikem RaJ Praha, a potvrdil kladný závěr odvolacího soudu. Ve smyslu §135c občanského zákoníku proto nelze zeď považovat za neoprávněnou stavbu.
Stěžovatel nyní namítá, že takové rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování a k omezení jeho ústavního práva došlo na základě neexistujících skutečností. Především vytýká odvolacímu soudu, že závěr o souhlasu se zřízením stavby neopřel v odůvodnění napadeného rozsudku o odkaz na konkrétní důkaz. Soudy obou stupňů dále odsunuly do pozadí fakt, že na stavbu nebylo vydáno žádné stavební povolení ani nebyla ohlášena, jakož i to, že na stavbě nebyl dán žádný konkrétní veřejný zájem. Soudy vyšších stupňů pominuly výsledek místního šetření provedeného soudem prvého stupně a dle názoru stěžovatele rozhodly od stolu, aniž by ochránily jeho shora zmiňovaná základní práva. Za odporující právu na soudní ochranu dále považuje upřednostnění práv žalovaných před vlastnickým právem stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že není opodstatněný.
S ohledem na charakter stížnostní argumentace považuje Ústavní soud za nutné především připomenout meze vytyčené mu Ústavou ČR pro zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů; Ústavní soud není ve vztahu k nim soudem nadřízeným, který by tvořil vrchol jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval např. již v nálezu, sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V občanském soudním řízení jsou k rozhodování sporů a jiných právních věcí povolány obecné soudy, které jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé (čl. 82 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Leda v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Jinak platí, že Ústavní soud závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud by s nimi sám nesouhlasil. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod.
Pokud tedy stěžovatel obecným soudům vytýká to, jakou váhu daly skutečnosti, že stavba nebyla úředně povolena ani ohlášena, jak vyhodnotily otázku veřejného zájmu na jejím zřízení a existenci, či do jaké míry považovaly za významný výsledek místního šetření, pohybuje se jeho argumentace pouze v rovině běžného zákona. Jeho podání pak není nic jiného než polemika s tím, v jakém rozsahu obecné soudy považovaly za potřebné vést dokazování a jak vyhodnotily jednotlivé provedené důkazy a celkový zjištěný skutkový stav, případně s tím, jaké právní závěry na podkladě toho učinily. Jak bylo výše uvedeno, takto pojatá stížnost nutně staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc je nutno podotknout, že důvodem, o který - především dovolací soud - zamítnutí žaloby opřel, je nemožnost považovat stavbu zdi za neoprávněnou ve smyslu ustanovení §135c občanského zákoníku za situace, kdy s její výstavbou souhlasil stěžovatelův právní předchůdce. Uvedené námitky stěžovatele proto argumentaci soudů relevantní pro meritorní rozhodnutí zcela míjejí.
Dále stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, z jakých důkazů učinil závěr o souhlasu RaJ Praha s výstavbou předmětné zdi. V tom je třeba dát stěžovateli za pravdu - odvolací soud se v předmětném rozhodnutí na dvou místech zmiňuje o existenci souhlasu se stavbou, aniž by však uvedl pramen tohoto zjištění. Přitom Ústavní soud již dříve judikoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, str. 121), že z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Z tohoto pohledu by i v posuzované věci bylo nutno hodnotit jako zákonnému postupu nevyhovující takové odůvodnění rozsudku, v němž odvolací soud pracuje se skutkovým zjištěním, které je navíc pro rozhodnutí ve věci samé klíčového významu, přičemž neuvede to, z čeho a jakým způsobem takový poznatek získal. V tomto případě však zaváhání odvolacího soudu dostatečně napravil soud dovolací, když ve svém rozsudku (str. 3 a 4 odůvodnění) poukazuje na konkrétní listinné důkazy, z nichž dané zjištění vyplývá. Důkazy byly v řízení provedeny a jsou založeny ve spise. To ostatně nezpochybňuje ani sám stěžovatel, pouze se mylně domnívá, že pochybení soudu tohoto typu nemůže napravit v rámci instančního postupu soud nadřízený.
Protože žádný nepřípustný zásah do stěžovatelových práv Ústavní soud neshledal, podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu