ECLI:CZ:US:2007:2.US.617.07.1
sp. zn. II. ÚS 617/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele K. S., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, čj. 33 T 11/2001-710, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1062/2002, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2006, čj. 1 Nt 357/2006-31, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, čj. 7 To 133/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (vzhledem k tomu, že stěžovatel dané ustanovení spojuje s právem na soudní ochranu, má zjevně na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny) a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud z přiložených listiny a vyžádaných spisů Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 11/2001 a 1 Nt 357/2006, zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33T 11/2001, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 3. 2001 kolem 06,00 hodin v Plzni, v prostoru kolejiště odstavného nádraží Plzeň - Koterov, poblíže areálu ČD - Správa dopravních cest, fyzicky napadl H. K., na kterou zde čekal schovaný v dřevěné boudě, a když projížděla okolo na jízdním kole, přistoupil k ní, strhnul jí z kola a železnou tyčí na ni zaútočil opakovanými údery silou velké intenzity do hlavy a do rukou, kterými si poškozená hlavu chránila, v útoku pokračoval i v době, kdy poškozená nebyla schopná se bránit, a svého jednání zanechal až tehdy, když k místu přicházeli náhodní svědci přivolaní intenzivním křikem poškozené, poté z místa uprchl, přičemž tímto jednáním jí způsobil mnohočetná zranění hlavy a rukou a poškozená byla zachráněna jen díky operačnímu zákroku, který jí byl bezprostředně poskytnut jen díky okamžitému zásahu náhodných svědků a blízkosti odpovídajícího lékařského pracoviště. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 1. 2003, čj. 6 Tdo 1062/2002-835, poté dle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl i dovolání stěžovatele. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli i jeho zástupci doručeno dne 31. 1. 2003.
Usnesením ze dne 22. 11. 2006, č. j. 1 Nt 357/2006-31, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy v jeho trestní věci, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 11/2001, ve které bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu ze dne 25. 6. 2002. Soud podle odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu pro obnovu řízení nejsou v této věci splněny. Jednotlivě se přitom zabýval stěžovatelem předloženými důkazními návrhy.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 7 To 133/2006, byla zamítnuta stížnost stěžovatele podaná proti posledně uvedenému rozhodnutí. Taktéž tento soud neshledal naplnění podmínek, za nichž by bylo možné povolit obnovu řízení, což blíže odůvodňuje, a neshledal ani pochybení v řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Stížnost tedy vyhodnotil jako nedůvodnou. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli i jeho zástupci doručeno dne 15. 1. 2007.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že soudy v jeho věci opomněly provést navržené důkazy, resp. vypořádat se s tím, proč je neprovedly. Uvádí, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená možnost volného výběru z důkazů, ale předpokladá, že soud provede všechny důkazy, kterými může být objasněn skutkový základ věci. Soudy dle jeho názoru rozhodovaly při neúplně zjištěném skutkovém stavu, což vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci. Stěžovatel dále popisuje dosavadní průběh řízení a namítá, že soud měl k dispozici důkazy ve věci dříve neznámé, které zpochybňují dříve provedené důkazy. Konkrétně zejména detailně rozebírá "rekonstrukci" na místě činu, provedenou jeho právním zástupcem, a odborná vyjádření, která zpochybňují věrohodnost výpovědi poškozené. Předložil též článek z Hospodářských novin o vlivu stresu na schopnost zapamatovat si události a ze serveru iDnes, na jehož základě usuzuje, že pachatelem stíhaného trestného činu může být někdo jiný. Dovozuje též, že důkaz provedený v původním řízení - doznání stěžovatele - byl proveden v rozporu s procesními předpisy a nové důkazy jeho věrohodnost zpochybňují. Důkaz studií Dr. Morgana, o němž pojednával zmíněný článek uveřejněný v Hospodářských novinách o tom, jak prožitý stres zkresluje zážitky uložené do paměti, soud neprovedl, ani se k němu nijak nevyjádřil.
Ústavní stížnost je zčásti pozdě podaná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 3, §43 odst. 1 písm. b) zák. o Ústavním soudu].
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pomíjí, že řízení, v němž se rozhodovalo o vině a trestu bylo již meritorně skončeno a všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele byly vyčerpány s tím, že rozhodnutí o posledním z nich bylo stěžovateli (a jeho zástupci) doručeno dne 31. 1. 2003. Návrh na obnovu řízení není ve vztahu k původnímu rozhodnutí o vině a trestu dalším procesním prostředkem k ochraně práv, a jeho podáním se tedy neprodlužuje, resp. nepočíná běžet nová, lhůta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána dne 7. 3. 2007, a ústavní stížnost je tedy ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, čj. 33 T 11/2001-710, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1062/2002, podaná po lhůtě k tomu určené. Ústavní soud se tedy námitkami stěžovatele, které zpochybňovaly předchozí rozhodnutí, včetně věrohodnosti tehdy provedených důkazů a eventuelním porušení procesních pravidel v daném řízení zabývat nemohl. Omezil se tedy na zjištění, zda další dvě rozhodnutí obecných soudů o návrhu stěžovatele na obnovu řízení jsou ústavně konformní.
Dle §278 odst. 1 věta prvá tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy se tím, zda shora uvedené podmínky byly naplněny, pečlivě zabývaly. Jednotlivě se vyjádřily též ke stěžovatelem navrženým důkazům - článku z 23. 10. 2006 ze serveru iDnes, záznamu činnosti, označovanému jako rekonstrukce, odborným vyjádřením MUDr. B. a MUDr. K. Obsah rozhodnutí netřeba zde opisovat, neboť je účastníku znám, nicméně zjednodušeně řečeno, soudy ani s ohledem na tyto důkazy neměly za to, že by byly podmínky obnovy řízení naplněny, což dále pečlivě, logicky a srozumitelně odůvodňují. V jejich postupu tak v této části nelze spatřovat jakékoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Pokud jde o důkaz prací Dr. Morgana (resp. tedy článkem v Hospodářských novinách, který o ní pojednával), která měla dokumentovat vliv stresu na schopnost zapamatování, což stěžovatel dává do souvislosti se stresem poškozené a její schopnosti si zážitky upamatovat, nutno podotknout, že se k tomu vyjádřil v obecné rovině odvolací soud, když navržený důkaz novinovými články odmítl jako naprosto irelevantní. V tomto postupu, resp. v tom, že soud prvého stupně se s tímto návrhem konkrétně nevypořádal, nelze - v kontextu daných rozhodnutí - spatřovat i zásah do práv stěžovatele. Obdobné problematiky se totiž týkala i odborná vyjádření soudních znalkyň a krajský soud především uvedl, že z výpovědi poškozené nevycházel jako z výpovědi jednoznačně usvědčující. Za usvědčující považoval zejména další, jím jmenované důkazy, které nebyly v řízení zpochybněny. Obdobně se k věci staví odvolací soud. Ústavní soud má za to, že toto lze vztáhnout i na uvedený stěžovatelův návrh, a napadená rozhodnutí se ve svém celku ústavně konformním způsobem s návrhem na obnovu řízení vypořádala.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti dle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu