ECLI:CZ:US:2007:2.US.624.07.1
sp. zn. II. ÚS 624/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného Mgr. M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2006 č.j. 25 Co 325/2006-111 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2006 č.j. 13 C 88/2001-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž bylo jako opožděné odmítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2006 o rozvodu manželství.
Dle přesvědčení stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství, který obdržel dne 21. 5. 2004 na jeho tehdejší adresu v USA, podáno k poštovní přepravě dne 26. 5. 2004, tedy ve lhůtě dle občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom uvedené tvrzení prokázal předložením podacího lístku, a pokud k němu soudy nepřihlédly, zasáhly nepřípustně do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že dle ust. §57 odst. 3 o.s.ř., je lhůta zachována, je-li poslední den učiněn úkon nebo podání odevzdáno orgánu, který ho má doručit, přičemž není nutné, aby takové podání bylo skutečně doručeno. Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 120/96 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2166/02.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Hradci Králové z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší a jednak se domáhá zrušení rozhodnutí, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o osobním stavu účastníků řízení.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se totožnými námitkami stěžovatele řádně zabývaly a důkladně, jak ve své evidenci, tak na základě předloženého podacího lístku, ověřovaly a posuzovaly, zda v projednávané věci bylo včas podáno řádné odvolání. Své závěry, dle nichž stěžovatel neprokázal, a to ani na základě předloženého podacího lístku, že odvolání bylo ve lhůtě odesláno, patřičně zdůvodnily. V tomto směru Ústavní soud není oprávněn právní závěry obecných soudů, učiněné na základě provedeného dokazování, přezkoumávat.
Poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu i rozhodnutí Nejvyššího soudu není v projednávané věci případný, neboť se týká zcela jiných skutkových i právních okolností. Ústavní soud připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Především však bylo nutno přihlédnout k tomu, že v projednávaném řízení o rozvod manželství bylo rozhodováno o osobním stavu účastníků, který byl pravomocným rozhodnutím nově konstituován a dle názoru Ústavního soudu by revokací tohoto rozhodnutí došlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení účastníků řízení.
Ústavní soud poukazuje na to, že již ve svém předchozím rozhodnutí, sp. zn. II ÚS 465/02, se zabýval situací, kdy proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování, jehož porušení je v ústavní stížnosti namítáno.
Ve shodě s tímto závěrem má Ústavní soud za to, že i v projednávané věci by případná kasace napadených rozhodnutí o odmítnutí odvolání proti rozhodnutí o rozvodu manželství znamenala zásah do principu právní jistoty do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty.
Uvedené úvahy jsou podpořeny i stávající právní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu [§230 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 2 písm. b), §204 odst. 3 o.s.ř.], která nepřipouští uplatnění mimořádných opravných prostředků, ani prominutí zmeškání lhůty k odvolání v případech, kdy již pravomocné rozhodnutí soudu konstituovalo či změnilo osobní stav účastníků řízení, tedy pokud je rozhodováno ve stanovených případech podle zákona o rodině.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu žalobkyně ze dne 25. 9. 2001 mohlo být z důvodů na straně stěžovatele, který se k jednání nedostavoval a od prosince 2002 po dobu 1 roku se zdržoval na neznámé adrese v zahraničí a posléze i během přetrvávajícího pobytu v zahraničí trval na projednání věci po jeho blíže nekonkretizovaném návratu do České republiky, rozhodnuto až dne 14. 4. 2004. Stěžovatel, který rozhodnutí soudu prvého stupně převzal dne 21. 5. 2005, pak soudu sdělil až dne 6. 2. 2006, že ve věci bylo podáno odvolání. S ohledem na zjištěné Ústavní soud považuje za vhodné upozornit i na to, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva) a bylo tedy na stěžovateli, pokud jak tvrdí, měl zájem na zachování manželství, aby svá procesní práva důsledně a fakticky realizoval v průběhu vlastního řízení před obecnými soudy.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítané porušení práva na spravedlivý proces, neboť jak ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu