ECLI:CZ:US:2007:2.US.689.06.1
sp. zn. II. ÚS 689/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. P. Š., 2. J. H., oba zastoupeni JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 3 Tdo 746/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle jejich názoru porušeno ustanovení čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhají se jeho kasace.
Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, stěžovatelé byli společně s dalšími spoluobvniněnými rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 102 T 131/2002, uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustili tím, že stěžovatel 2. jako jednatel společnosti Intech Group s.r.o. (dále jen I. G. s.r.o.) a stěžovatelka 1. jako jeho zmocněnkyně převzali od společnosti Kovošrot Děčín, a. s. částku ve výši 3.417.168,40 Kč za prodej provozovny společnosti I.. G. s. r. o. Z této částky neoprávněně, bez souhlasu dalších společníků a jednatelů použili ve svůj prospěch částku 2.387.467,- Kč, když předstírali její předání novému společníku a o tuto částku tedy poškodili společnost I. G., s. r. o. Za tento trestný čin byli stěžovatelé podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo všem obviněným uloženo omezení spočívající v tom, aby v průběhu zkušební doby podle svých možností uhradili způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti I. G., s. r. o., škodu ve výši 2.387.467,- Kč.
Odvolání stěžovatelů byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl dle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Lze konstatovat, že ústavní stížnost je v podstatě spíše jen nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a s jejich skutkovými zjištěními, svědčící o přesvědčení stěžovatelů o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, neboť z něj činí další instanci v rámci obecných soudů.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Z hlediska ústavněprávního lze uvést, že soudy ohledně spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (zejména výpovědi obviněných, výpovědi svědků, listinné důkazy, znalecký posudek aj.), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k závěru o spáchání předmětného skutku prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatelé nedoložili. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve věci stěžovatelů vydaly.
Za tohoto stavu nelze soudům, i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí), nic podstatného vytknout; i v tomto směru v úvahách soudů nejsou přítomny prvky svévole. Pokud tedy soudy jednání stěžovatelů posoudily jako trestný čin zpronevěry a uznaly je vinnými, lze takovou právní kvalifikaci soudů považovat za závěr odpovídající skutkovým zjištěním. K tomu lze, současně v postavení jisté reakce na část námitek stěžovatelů, souhlasně poukázat na právní názor Nejvyššího soudu, že svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. mohou být i peníze, přičemž je-li tento trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, platí zde zásady o spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), kdy není nezbytné, aby každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty. Pro spolupachatelství je nezbytný společný úmysl pachatelů, jenž musí zahrnovat jednak společné jednání, jednak sledování společného cíle. Za těchto okolností pak postačí, uskuteční-li každý ze spolupachatelů jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem všech těchto jednání (dílčích aktů), což byl právě případ projednávané věci.
Stran četných námitek stěžovatelů, stavících však Ústavní soud v zásadě do role, která mu nepřísluší, lze příkladmo uvést, že pokud stěžovatelé namítali, že z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není vůbec zřejmé, jakým způsobem se jednotliví odsouzení měli na spáchání trestného činu podílet, a formulace skutku naopak vytváří dojem, jako by se všichni podíleli na spáchání trestného činu stejným dílem společným jednáním, Ústavní soud poukazuje konsensuálně na závěr Nejvyššího soudu, že lze sice soudu prvního stupně vytknout do jisté míry nepřesný a poněkud příliš stručný popis skutku ve výrokové části jeho rozsudku, na druhé straně však skutková zjištění obou soudů, v jejichž rámci byla náležitě vymezena činnost jednotlivých obviněných (spolupachatelů), závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dovolují. Stran námitky stěžovatelů, že samotné postavení ve společnosti ještě neznamená, že této osobě byly svěřeny finanční prostředky, neboť musí dojít k určitému aktu, kterým tato osoba získá do své dispozice finanční prostředky a musí být samozřejmě prokázáno, že s těmito prostředky naložila v rozporu se svými povinnostmi, Ústavní soud aprobuje z ústavněprávních hledisek názor Nejvyššího soudu, tj. k závěru, že určité finanční prostředky byly svěřeny určité osobě, není nutné samostatného "svěřovacího aktu", nýbrž postačí ze strany svěřující osoby toliko jejich svěření do faktické dispozice určité osoby, která vyplývá ze vztahu mezi svěřující osobou a určitou osobou. V potřebě existence vždy samostatného "svěřovacího aktu" k závěru o svěření finančních prostředků určité sobě, čehož se dovolává stěžovatel, nelze shledávat - stran relevantní trestněprávní stránky - v podstatě žádné ratio, jedná se o pouhé formalistické nazírání. V dané věci přitom stěžovatel J. H. byl jedním z jednatelů společnosti Intesch Group, s.r.o., a stěžovatelka Ing. Š. byla jeho zmocněnkyně, přičemž spolu s dalšími obviněnými za společnost nejprve provedli schválenou obchodní transakci a po jejím uskutečnění měli zároveň možnost se získanými finančními prostředky disponovat. Tato dispozice měla ovšem být uskutečněna ku prospěchu společnosti jako vlastníka, a nikoliv, jak se v posuzovaném případě stalo, k její škodě a na úkor dalších společníků.
Na tomto základě - tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů - Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu