ECLI:CZ:US:2007:2.US.70.06.1
sp. zn. II. ÚS 70/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele ing. M. J., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 4 C 448/97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 12 Co 454/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2384/2005, a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Současně navrhuje také odložit vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94. Má za to, že podmínky pro tento postup jsou naplněny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 4 C 448/97, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 4 C 448/97, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému ing. E. P. (dále je "žalovaný"), na vydání v rozsudku blíže popsaných obrazů Orava a Buchlov a lustru z jeleního paroží "se zajištěním jejich bezpečného navrácení bez poškození na místo Okarec 10". Žalobci bylo uloženo nahradit náklady řízení žalovanému. Uvedený rozsudek je založen na závěru, že stěžovatel (žalobce) nebyl k podání žaloby aktivně legitimován. Obrazy měly být součástí nemovitostí, ohledně nichž stěžovatel uzavřel dne 20. 10. 1993 nájemní smlouvu; ta však byla shledána neplatnou, neboť pronajímatel, Pozemkový fond ČR, nebyl v době jejího uzavření vlastníkem pronajímaných nemovitostí. Požadovaný lustr pak v době uzavření smlouvy nebyl ani součástí pronajímaných nemovitostí, neboť byl oddělen a stal se samostatnou věcí.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 12 Co 454/2004, bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno a žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. I odvolací soud shledal nájemní smlouvu z 20. 10. 1993 stěžovatele s Pozemkovým fondem ČR za neplatnou. Totéž platí i pro "zápis" ze dne 18. 1. 1994, který soud dle obsahu posoudil jako nájemní smlouvu mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem ČR. Závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele je tedy správný.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2384/2005, bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2006, bylo rozhodnuto ve věci projednání dědictví po paní M. H., jehož účastníkem byl ing. E. P., mj. tak, že obrazy Orava a Buchlov, dále specifikované signaturou a cenou, a lustr z paroží nabývá uvedený dědic, jako dědic závětní.
Shora uvedená rozhodnutí napadá stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti, když výsledek řízení před obecnými soudy označuje za odepření spravedlnosti. Nájemní smlouvu s Pozemkovým fondem ČR ze dne 20. 10. 1993, včetně řádného doplnění zápisem ze dne 18. 1. 1994 (který tak není samostatnou nájemní smlouvou) považuje za platnou. Hospodářská smlouva z r. 1981 pozbyla v době účinnosti zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, účinnosti, a tedy právo užívání nemovitostí povinnými osobami skončilo. Pozemkový fond byl vlastníkem nemovitostí, a to i dle katastru nemovitostí. Soudy se též nezabývaly skutečností, že předmětné nemovitosti byly předmětem probíhajícího restitučního řízení a že zásahem žalovaného (stěžovatel uvádí, že žalovaný v dubnu 1994 se svým synem vnikl do "budovy" a zmocnil se požadovaných obrazů a odvezl je a při uzavírání dohody o vydání lustru z jeleního paroží se "vydával za dědice") došlo k porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Pokud jde o usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94 (vydané v dědickém řízení po M. H., jehož stěžovatel nebyl účastníkem), stěžovatel tvrdí, že jím došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci. Sporné věci byly vlastnictvím pouze jeho strýce E. H. a nebyly předmětem dědického řízení po něm. M. H. je nikdy nevlastnila a zařazení těchto věcí do dědictví je tedy zcela nesprávné. Vydání věcí zcela cizí osobě, která o sobě prohlásí, že je jejich dědicem, aniž by k takovému závěru dospěly soudy, považuje stěžovatel za zásah do svých ústavně zaručených práv.
Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížnost sepsanou advokátem předcházela podání, psaná stěžovatelem, k nimž ovšem, s ohledem na povinné právní zastoupení, soud nepřihlížel.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou v plném rozsahu splněny formální předpoklady dané Ústavou ČR a zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, neboť jedině v tom případě může přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Shledal ovšem, že ve vztahu k rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným. Stěžovatel správně poukazuje v ústavní stížnosti na to, že nebyl účastníkem řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo. Hovoří sice o jiném zásahu orgánu veřejné moci, nicméně v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje jeho zrušení (tedy nikoli, aby Ústavní soud zakázal pokračování v porušování práva a svobody, a přikázal obnovení stavu před porušením). Ústavní stížnost je přitom oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže tedy stěžovatel nebyl účastníkem řízení a napadá rozhodnutí, jež je jeho výsledkem, není osobou k tomu oprávněnou. V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se tak věcně zabýval pouze zbývajícími rozhodnutími obecných soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud má za to, že stěžovatel ve své stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů, a to bez relevantního přesahu z hlediska ústavního práva. V řízení, jehož výsledek napadá, se domáhal vydání movitých věcí, přičemž svůj nárok opíral o nájemní smlouvu s Pozemkovým fondem ČR. Tu však obecné soudy shledaly absolutně neplatnou z důvodů uvedených výše a podrobně popsaných a odůvodněných v napadených rozhodnutích. To, zda byl pozemkový fond vlastníkem pronajímaných nemovitostí, řešily obecné soudy jako otázku předběžnou, a dospěly k opačnému závěru, než stěžovatel. Skutečnost, že s tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor dovolacího i odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, soudy se řádně zabývaly předmětem žaloby tak, jak jej stěžovatel vymezil, jejich závěry jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k jakémukoliv porušení práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítnul jednak podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a jednak dle §43 odst. 1 písm. c) cit. zák. jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Za dané situace také nemohl vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. D 1911/94, Nd 376/94, neboť i ve vztahu k němu je stěžovatel osobou neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu