ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2384.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2384/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. P., zastoupenému advokátkou, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 448/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2005, č. j. 12 Co 454/2004-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost vrátit na původní místo níže specifikované obrazy a lustr, které byly neoprávněně odvezeny z objektu bývalého statku v O., který si žalobce pronajal od P. f. Č. r. Žalobce tvrdil, že je „oprávněným držitelem“ shora uvedených věcí, a že se jím stal na základě nájemní smlouvy, již uzavřel 20. 10. 1993 s P. f. Č. r. pod číslem 83 N 93-64, kterou si pronajal nemovitosti v tamním katastrálním území blíže specifikované v příloze ke smlouvě z 18. 1. 1994, když obrazy i lustr z paroží tvořily příslušenství, resp. součást pronajatých nemovitostí.
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2004, č. j. 4 C 448/97-269, zamítl žalobu „žalobce na vydání obrazu Orava – olej, plátno 248 cm x 180 cm, signováno dole Holsz – Hradil, v ceně 10.000,- Kč, obrazu Buchlov – olej, plátno, 225 cm x 160 cm, signováno vpravo dole Holsz – Hradil, v ceně 10.000,- Kč a lustru z jeleního paroží kuželového tvaru o průměru asi 2,5 m v ceně 18.000,- Kč se zajištěním jejich bezpečného navrácení bez poškození na místo Okarec 10“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Ze zprávy P. f. Č. r. soud prvního stupně zjistil, že fond s žalobcem uzavřel shora zmíněnou nájemní smlouvu, která byla ukončena výpovědí z 31. 1. 1996, resp. odstoupením od smlouvy z 27. 6. 1996. Soud dále vyšel z hospodářské smlouvy uzavřené 12. 11. 1981 mezi tehdejším Krajským semenářským podnikem O. B. (dále „podnik O.“) a bývalým Jednotným zemědělským družstvem S., na základě níž byly předmětné budovy, v nichž se nacházely sporné věci, převedeny ze státního do družstevního vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že P. ú. Č. r. v době uzavírání nájemní smlouvy s žalobcem nebyl správcem ani vlastníkem předmětných nemovitostí, resp. sporných věcí, a že nájemní smlouva, již s žalobcem uzavřel, je neplatná. Žalobce proto nebyl k podání žaloby aktivně legitimován, neboť neprokázal, že by byl oprávněným držitelem sporných věcí.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 12 Co 454/2004-285, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zejména konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy je správný. Posoudil též obsah listiny označené jako zápis sepsaný 18. 1. 1994 v kanceláři D. A. S. za účelem pronájmu nemovitostí bývalého statku v O.; konstatoval, že zápis přes jeho pochybnou úroveň po formální, formulační a obsahové stránce lze považovat za nájemní smlouvu podle §663 ObčZ, nicméně vytkl této smlouvě vady, pro které ji považoval za neplatnou. Bez ohledu na zmíněné vady nájemní smlouvy odvolací soud konstatoval, že ji uzavíral subjekt, který k tomu vzhledem k hospodářské smlouvě z 12. 11. 1984 nebyl oprávněn, byla proto neplatná a žalobce nebyl k podání žaloby aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Uplatňuje dovolací důvod uvedený §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který spatřuje v porušení dispoziční zásady, neboť nikdo z účastníků řízení nenavrhoval provedení důkazu nájemní smlouvou se zaměřením na její platnost, resp. žalobce její platnost nezpochybňoval. Při respektování dispoziční zásady bylo třeba vycházet ze stavu v době uzavření nájemní smlouvy s tím, že je platná. Připomíná, že řízení o vydání věci bylo zahájeno z podnětu dědického oddělení Okresního soudu v Třebíči, když řízení vedené pod sp. zn. D 1911/94 – Nd 376/94 bylo přerušeno a soud měl rozhodnout o sporných skutečnostech tak, aby jeho rozhodnutí bylo použitelné v řízení o dědictví věcí, jež jsou předmětem žaloby na vydání. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení platnosti nájemní smlouvy číslo 83 N 93/64; odvolací soud v rozporu s hmotným právem zaměnil ujednání o stanovení doby s podmínkou. Porušil i §35 ObčZ, když chybně vyložil obsah zápisu z 18. 1. 1994, který označil za další nájemní smlouvu, ač jde o součást shora zmíněné smlouvy. Nepostupoval podle §35 odst. 3 in fine ObčZ, když nechránil dobrou víru žalobce v postavení adresáta právního úkonu. Na jedné straně akceptoval stanovisko soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal svoji aktivní legitimaci, na druhé straně sám dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost ujednání o délce trvání nájmu s tím, že jde o neplatnou podmínku, u níž není jisté, zda nastane. Jeho závěr o neplatnosti podmínky, která podle něho způsobuje neurčitost v ujednání o době nájmu a tím neplatnost celé nájemní smlouvy, vychází z nesprávné interpretace §36 ObčZ. Nájemní smlouva je atypická, není však neobvyklá v tom, že řeší nájem jednoho celku, to je zemědělského objektu sestávajícího z polností, bytových a nebytových prostor. Byla uzavřena na dobu určitou – do vydání nemovitostí v restitučním řízení oprávněným osobám. Ukončení nájmu ze strany pronajimatele při takto uzavřené nájemní smlouvě by bylo možné pouze dohodou s nájemcem, nikoliv ale odstoupením od smlouvy nebo její výpovědí. K ukončení nájmu nedošlo a nájemní smlouva proto stále platí. Není možné, aby odvolací soud zastával dvojí přístup - na jedné straně potvrdil odstoupení od smlouvy k polnostem v řízení vedeném u tamního soudu pod sp. zn. 5 C 602/96 a na druhé straně v řízení u stejného soudu pod sp. zn. 4 C 448/97 dospěl k závěru, že stejná nájemní smlouva je neplatná. Nelze přehlížet, že mezi tímto řízením a restitučním řízením vedeným dovolatelem je provázanost, kterou soudy pomíjejí a soustřeďují se přehnaně na formální stránku věci. Právní posouzení zápisu z 18. 1. 1994 s jeho přílohami jako další nájemní smlouvy, jak činí odvolací soud, je nesprávné. Jde o součást nájemní smlouvy, když jde jen o předávací protokol k bytovým a nebytovým prostorám na stavební parcele č. 16/1 v k. ú. O. Hospodářská smlouva č. 2-11/81/práv. je podle dovolatelova názoru neplatná ex tunc z důvodu neurčitosti projevu vůle smluvních stran. Není v ní specifikováno, zda šlo o převod vlastnictví či správy národního majetku a obsahuje řadu dalších nedostatků, k nimž odvolací soud nepřihlédl. Soud nevzal v úvahu ani skutečnosti týkající se evidence nemovitého majetku v katastru nemovitostí. Dovolatel tvrdí, že nájemní smlouva číslo 83 N 93/64 je jeden právní úkon, předmětem nájmu je zemědělská usedlost a je zde specifikována doba nájmu, stanovená u nemovitostí podléhajících restitučnímu řízení logicky s určitostí a jistotou, že nastane. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, pokud jde o lustr z jeleního paroží. Jestliže se podnik O. nestal oprávněným držitelem uvedeného lustru, bylo třeba jeho počínání, to je demontáž lustru a jeho odvoz z O. chápat jako jednání bez právního důvodu a v rozporu s blokačním paragrafem zákona o půdě, který takové dispozice s majetkem zakazuje. Vydání lustru žalovanému je neplatné, neboť takto neoprávněný držitel vydal věc neoprávněné osobě. Dovolatel znovu poukazuje na to, že odvolací soud rozhodl o stejném právním úkonu ve dvou řízeních odlišně – viz shora zmíněné rozsudky sp. zn. 4 C 448/97 a 5 C 602/96. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatel namítá, že soudy porušily dispoziční zásadu občanského soudního řízení (podle obsahu námitky mělo jít ve skutečnosti o zásadu projednací), když učinily závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, aniž by účastníci tuto neplatnost namítali. Podle konstantní judikatury však soudy přihlížejí k absolutní neplatnosti z úřední povinnosti, bez ohledu na tvrzení a návrhy účastníků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, publikovaný pod č. C 1322 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Soudy obou stupňů vyšly v nalézacím řízení z úvahy, že nájemní smlouva nebyla platná, neboť pronajímatel – P. f. Č. r. – nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti; ta byla totiž ve vlastnictví zemědělského družstva, které ji získalo hospodářskou smlouvou z 12. 11. 1981. Dovolatel až v dovolacím řízení namítá, že k této smlouvě nebyl dán Ministerstvem financí tehdy potřebný souhlas a že smlouva je neplatná pro neurčitost, neboť z ní není zjevné, zda jde o převod správy nebo vlastnictví národního majetku. Tyto otázky však řeší napadená rozhodnutí v souladu s judikaturou. Dovolací soud vyslovil, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/2005, str. 414). V dané věci pak žalobce ani poté, kdy soud prvního stupně z uvedené smlouvy vyšel, netvrdil, že by potřebný souhlas nebyl dán.
V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1774/2004, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz) dovolací soud uvedl, že v případě, že společenské organizace při převodu majetku použily formulář, který umožňoval jak převod vlastnictví, tak i správy národního majetku, aniž proškrtly části formuláře, které se týkaly převodu správy národního majetku, je po provedeném výkladu (§25 hospodářského zákoníku) třeba dospět k závěru, že mělo jít o převod vlastnictví; vychází se z toho, že tyto organizace nebyly subjekty správy národního majetku, takže zjevně muselo jít o převod vlastnictví. To platí i o převodu národního majetku na družstvo, které též nemohlo být subjektem práva hospodaření s národním majetkem, mohlo však nabývat vlastnictví.
Z uvedeného se podává, že dovolací soud nemůže připustit dovolání pro přezkum základního závěru o neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu, že Pozemkový fond nebyl subjektem oprávněným k jejímu uzavření. Za této situace by bylo již nadbytečné se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání, neboť by nemohly na výsledku řízení nic změnit. Jen na okraj se poznamenává, že i v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 602/96 Okresního soudu v Třebíči neshledal odvolací soud důvodným návrh P. f. Č. r. na vyklizení předmětných nemovitostí M. J., když dovodil, že žalobce neprokázal, že by byl jejich vlastníkem nebo správcem; tento závěr není v rozporu se zjištěním o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené P. f. jako neoprávněným pronajímatelem.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu