ECLI:CZ:US:2007:2.US.705.06.1
sp. zn. II. ÚS 705/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. T., zastoupeného Mgr. Radimem Smolenem, advokátem, se sídlem V Celnici 1031/4, Praha, směřující proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. srpna 2006, č. j. 5 NZT 28/2006-68, a policejního orgánu ze dne 10. srpna 2006, ČTS: OKFK-30/3-2005, za účasti 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. října 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního orgánu ze dne 10. srpna 2006, ČTS: OKFK-30/3-2005, kterým bylo proti němu a dalším osobám zahájeno trestní stíháno pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 1994, a to ve formě spolupachatelství, kterého se měli dopustit uceleným řetězcem činností v úmyslu majetek CS Fondu energetiky, CS Fondu kapitálových výnosů a CS Fondu pravidelných dividend, uložený po zpeněžení portfolia cenných papírů na běžných účtech u Plzeňské banky, coby depozitáře, převést zahraničním obchodním společnostem Swirglen Limited a Treuunion Steurberatungsgeselschaft, čímž způsobili uvedeným fondům, resp. jejich podílníkům celkovou škodu ve výši 1.236.284.000 Kč, na čemž se měl stěžovatel podílet jednak tím, že se podílel na vzniku smlouvy, podle které se Plzeňská banka stala depozitářem, podílel se na prodeji portfolia cenných papírů, nejvyšší představitele banky dopředu informoval o budoucím odlivu peněžních prostředků uvedených fondů a intervenoval ve prospěch jejich uvolnění, a dále usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. srpna 2006, č. j. 5 NZT 28/2006-68, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu namítá, že rozhodnutí policejního orgánu je odůvodněno pouze souhrnně, neboť z něj vyplývá pouze to, že bylo provedeno na základě pokynu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, a vychází z informací a listin, jejichž pětistránkový seznam následuje. Popis mnoha těchto informací a listin je přitom zcela obecný. Rozhodnutí státního zástupce pak namísto konkrétního odůvodnění obsahuje pouze obecné a nic neříkající závěry, a nevypořádalo se tak s konkrétními argumenty stěžovatele. Rozhodnutí státního zástupce bylo vydáno po šesti dnech od předložení spisu a stěžovatel prezumuje, že spis musel mít nejméně sedm set stran. Rozhodnutí státního zástupce je až na identifikaci obviněných obsahově totožné s rozhodnutím o stížnosti jiného (nekonkretizovaného) obviněného v téže věci, který ve své stížnosti uplatnil jiné argumenty. Z toho dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí státního zástupce.
Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, platí, že jím je iniciována realizace řádného zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 trestního řádu, tedy zásada, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Proto pouhé zahájení trestního stíhání není samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavně právní roviny. Otázka důvodnosti trestního stíhání je předmětem celého řízení, završeného řízením před soudem, kde je v plné míře prostor i pro uplatnění námitek ústavněprávního charakteru (čl. 4 Ústavy).
Na napadeném usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Ústavní soud neshledává deficity ústavněprávní relevance definované jurisprudencí Ústavního soudu jako závady patrné prima facie (sp. zn. III. ÚS 511/02 in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 30. N. 105. str. 471; aj.), na niž se stěžovatel odvolává. Z odůvodnění rozhodnutí státního zástupce vyplývá, že námitky stěžovatele shrnul jako námitky nedůvodnosti a nezákonnosti usnesení o zahájení trestního řízení. Dále je z něj patrno, že se státní zástupce jak zákonností tak důvodností usnesení trestního stíhání zabýval tím, že nejprve definoval podmínky zákonnosti a důvodnosti a následně shledal jejich naplnění. Státní zástupce tedy sice nerozebíral jednotlivé námitky stěžovatele, avšak zabýval se jejich obecnějším rámcem a podstatou, což lze v posuzovaném případě ještě shledat ústavně souladným. Skutečnost, že státní zástupce vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje přitom sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (též sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Přiměřenou rychlost rozhodnutí státního zástupce, stejně jako to, že se podobnými stížnostmi ostatních obviněných zřejmě zabýval ve stejné době a dospěl ke stejným závěrům, nelze přitom považovat za postup odporující materiálně podstatě základních práv a svobod, kterých se stěžovatel odvolává.
Závěrem je třeba zdůraznit, že námitky vztahující se k důvodnosti zahájení trestního stíhání obecně, jakož i námitky ke správnosti skutkové věty, právní kvalifikace, a dostatečnosti provedených důkazů, jsou předmětem řízení, které je usnesením o zahájení trestního stíhání teprve zahájeno a v případě podání obžaloby bude předmětem soudního řízení. Ústavní soud přitom ve své ustálené judikatuře vyslovil, že zásadně nezasahuje do věcí pravomocně neskončených, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, které upravují to které řízení (viz sp. zn. III. ÚS 62/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. N. 78. str. 243).
Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu