ECLI:CZ:US:2007:2.US.719.06.1
sp. zn. II. ÚS 719/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. E. F., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Krejčím, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. srpna 2006 č. j. 5 NZT 28/2006-68, a usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV expozitura Plzeň ze dne 10. srpna 2006 sp. zn. ČTS: OKFK-30/3-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 11. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaného usnesení policejního orgánu, kterým bylo proti němu a dalším osobám zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 1994, a to ve formě spolupachatelství, kterého se měli dopustit uceleným řetězcem činností v úmyslu majetek CS Fondu energetiky, CS Fondu kapitálových výnosů a CS Fondu pravidelných dividend, uložený po zpeněžení portfolia cenných papírů na běžných účtech u Plzeňské banky, coby depozitáře, převést zahraničním obchodním společnostem Swirglen Limited a Treuunion Steurberatungsgeselschaft, čímž způsobili uvedeným fondům, resp. jejich podílníkům celkovou škodu ve výši 1.236.284.000 Kč, a dále zrušení v záhlaví uvedeného usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné. Především má za to, že obvinění nesplňuje všechny náležitosti, zejména v něm není náležitě popsána subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, které je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu. V této otázce stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení orgánů činných v trestním řízení musí konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, platí, že jím je iniciována realizace řádného zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 trestního řádu, tedy zásada, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Proto pouhé zahájení trestního stíhání není samo o sobě způsobilé přezkoumávanou věc posunout do ústavně právní roviny. Otázka důvodnosti trestního stíhání je předmětem celého řízení, završeného řízením před soudem, kde je v plné míře prostor i pro uplatnění námitek ústavněprávního charakteru (čl. 4 Ústavy).
Na napadeném usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Ústavní soud neshledává deficity ústavněprávní relevance definované jurisprudencí Ústavního soudu jako závady patrné prima facie (sp. zn. III. ÚS 511/02 in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 30. N. 105. str. 471; aj.), na niž se stěžovatel odvolává. Z odůvodnění rozhodnutí státního zástupce vyplývá, že námitky stěžovatele shrnul jako námitky nedůvodnosti a nezákonnosti usnesení o zahájení trestního řízení. Dále je z něj patrno, že se státní zástupce jak zákonností, tak důvodností usnesení trestního stíhání zabýval s tím, že nejprve definoval podmínky zákonnosti a důvodnosti a následně shledal jejich naplnění. Státní zástupce tedy sice nerozebíral jednotlivé námitky stěžovatele, avšak zabýval se jejich obecnějším rámcem a podstatou, což lze v posuzovaném případě shledat ústavně souladným. Skutečnost, že státní zástupce vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (též sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Přiměřenou rychlost rozhodnutí státního zástupce, stejně jako to, že se podobnými stížnostmi ostatních obviněných zřejmě zabýval ve stejné době a dospěl ke stejným závěrům, nelze přitom považovat za postup odporující materiálně podstatě základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
Závěrem je třeba zdůraznit, že námitky vztahující se k důvodnosti zahájení trestního stíhání obecně, jakož i námitky ke správnosti skutkové věty, právní kvalifikace, a dostatečnosti provedených důkazů, jsou předmětem řízení, které je usnesením o zahájení trestního stíhání teprve zahájeno a v případě podání obžaloby bude předmětem soudního řízení. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vyslovil, že zásadně nezasahuje do věcí pravomocně neskončených, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, které upravují to které řízení (viz sp. zn. III. ÚS 62/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. N. 78. str. 243).
Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal stěžovatelem namítané porušení základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu