ECLI:CZ:US:2007:2.US.723.06.1
sp. zn. II. ÚS 723/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Dipl. Ing. et Dr. Ing. h. c. A. E. F. L., zastoupeného Mgr. Jakubem Svobodou, advokátem Advokátní kanceláře Arzinger & Partneři, v. o. s., se sídlem Dušní 11, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 4 Tz 159/2005, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2001, č. j. 4 To 694/2000-2374, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. srpna 2000, č. j. 5 T 148/97-2215, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 3) Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a 3) Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal elektronicky, telefaxem a k poštovní přepravě dne 6. listopadu 2006 ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. srpna 2000, č. j. 5 T 148/97-2215, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z."), v souběhu s pokračujícím trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. a) tr. z., a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. c) tr. z., kterých se měl dopustit tím, že se v určitém období pokusil o soulož, souložil a i jinak pohlavně zneužíval dvě dívky mladší patnácti let, a v určitém období pohlavně zneužíval dalších pět dívek mladších patnácti let a všem těmto dívkám opatřoval heroin, který tyto dívky v jeho přítomnosti používaly ve formě cigaret, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a trestu propadnutí věci, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2001, č. j. 4 To 694/2000-2374, kterým byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a nově mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 4 Tz 159/2005, kterým byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 2, čl. 39, a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 odst. 1 písm. c), a odst. 2, a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a), b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy konkrétně namítá, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno nezákonně.To je dáno tím, že v úvodním záznamu o sdělení obvinění ze dne 22. srpna 1996 naprosto chybí v popisu skutkové věty údaje o subjektivní stránce trestného činu, u trestného činu pohlavního zneužívání, že se mělo jednat o dívku mladší patnácti let, u trestného činu omezování osobní svobody, že se mělo jednat o neoprávněné bránění v užívání svobody. Záznamům o sdělení obvinění ze dne 7. listopadu 1996, a 28. dubna 1997, kterými bylo rozšířeno trestní stíhání o nové trestné činy, rovněž chybí popis subjektivní stránky a popis veškerých podstatných znaků jednotlivých skutkových podstat, tak, aby jemu vytýkaná jednání nemohla být zaměněna za jiná, a odkazuje na právní názory obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 43. str. 363) a sp. zn. IV. ÚS 582/99 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17 N. 30. str. 221). Uvedené pochybení se pak promítlo i do obžaloby, neboť ani v ní není u vymezení úmyslných trestný činů uvedena subjektivní stránka. U trestného činu podle §187 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona není popsáno jednání, které by bylo možné považovat za přechovávání omamné a psychotropní látky. Tytéž vady popisu vytýkaných skutků se přenesly i do výroku rozsudku prvého stupně. Konkrétně v něm nebyl uveden jiný způsob pohlavního zneužívání, ačkoliv obsahuje označení "pohlavní zneužívání jiným způsobem". Není uvedeno, že by stěžovatel jednal s vědomím, že poškozené jsou mladší patnácti let.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že jen pokud návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
Řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízením samostatným (srov. §266 a násl. trestního řádu). Proto je rozhodnutí v něm učiněné, v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 287/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 174. str. 331). Ústavní soud tedy není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona. Toto pravidlo vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost může stěžovatel podat poté, co neuspěl se svými námitkami před prvoinstančním a odvolacím, případně též dovolacím soudem. K tomu je mu zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud dle čl. 88 Ústavy vázán, poskytnuta uvedená lhůta. Pokud stěžovatel svého práva nevyužije a ústavní stížnost nepodá (což stěžovatel vskutku neučinil), nelze nevyužití práva na podání ústavní stížnosti reparovat v rámci řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona a až v tomto řízení dodatečně poukazovat na chyby, jimiž v minulosti mělo být zatíženo rozhodování obecných soudů. Pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (sp. zn. III. ÚS 205/97 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 9 N. 159. str. 375).
V posuzované věci byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2001, č. j. 4 To 694/2000-2374, který formálně završil trestní stíhání, doručen stěžovateli dne 17. července 2001. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku a proti jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvého stupně marně uplynula v pondělí dne 17. září 2001. V části, týkající se těchto rozsudků, je ústavní stížnost podána opožděně, a jako takovou je nutné ji odmítnout.
Ústavní soud poznamenává, že z hlediska záruk ochrany základních práv katalogizovaných ať už v Listině, nebo v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána, neexistuje žádný ústavní imperativ zakotvit do právního řádu mimořádný opravný prostředek typu stížnosti pro porušení zákona. Jestliže ovšem zákonodárce institut stížnosti pro porušení zákona do právního řádu vtělil, nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces (obdobně v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. ledna 1970, č. 2689/65, in http://cmiskp.echr.coe.int/ navštíveno 15. srpna 2007). Proto při existenci takového přímo ústavně nezaručeného opravného prostředku nelze jej posuzovat, jako by stál mimo rámec spravedlivého procesu nebo se rozhodování o něm nacházelo v ústavně právním vakuu, z čehož plyne povinnost ústavně konformní interpretace i části trestního řádu vztahující se k dovolání. Tento princip - jak vyplývá ze shora uvedeného - je aplikovatelný i na řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud tak může podrobit přezkumu jen vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona. Na tomto místě musí ovšem zdůraznit, tak, jak to učinil mnohokrát v minulosti, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Rozsah přezkumu předchozího řízení na základě stížnosti pro porušení zákona je vymezen v ustanovení §267 trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona. Jestliže ministr spravedlnosti podá důvodně stížnost pro porušení zákona proti výroku o vině, přezkoumá Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda byla i proti těmto výrokům podána stížnost pro porušení zákona. Byla-li stížností pro porušení zákona napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumá Nejvyšší soud uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona specifikoval celkem pět případů porušení zákona, k nimž mělo dojít v řízení před obecnými soudy. Ve vztahu k jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst.1 tr. z. nebylo podle jeho názoru obviněnému řádně a v souladu se zákonem sděleno obvinění, neboť v jednom případě se jednalo pouze o citaci právní věty z ustanovení §242 odst.1 tr. z., aniž bylo rozvedeno jakým konkrétním jednáním mělo k pohlavnímu zneužívání dojít, a v dalším případě, kde trestné jednání mělo být naplněno jednak souloží a jednak pohlavním zneužíváním, nebylo konkrétně uvedeno, se kterou dívkou měl stěžovatel souložit a kterou měl jinak pohlavně zneužívat.
V případě trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. a) tr. z., popis jednání ve výroku rozsudku podle názoru ministra spravedlnosti neobsahuje žádný ze znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, konkrétně v popisu skutku není uvedeno, že se jednalo o sexuální aktivity realizované za peníze. Pokud by popis skutku byl proveden správně, tak, jak to odpovídalo skutkovým zjištěním, mělo být jednání stěžovatele kvalifikováno jako trestný čin podle §217 písm. b) tr. z., tedy, že dívky k zahálčivému nebo nemravnému životu sváděl.
V případě výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, mělo pochybení v popisu skutku spočívat ve jmenovitém zahrnutí dalších osob, kterým měl stěžovatel opatřovat omamnou látku heroin, ačkoliv tyto osoby nebyly jmenovitě uvedeny ve sdělení obvinění.
Další výhrada se týkala závěru nalézacího soudu, že stěžovatel zneužívaným dívkám opatřoval heroin. Poukazuje na to, že v průběhu celého řízení nebylo jednoznačně prokázáno, o jakou látku se jednalo.
Poslední výhrada se týkala právní kvalifikace tohoto jednání stěžovatele, které podle názoru ministra spravedlnosti mělo být kvalifikováno jako trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 tr.z., neboť omamnou látku dívkám neopatřoval ani ji pro ně nepřechovával, nýbrž jim na její opatření dával peníze.
Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti dovozoval, že rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích v této věci byl vydán na základě řízení, které trpělo závažnými procesními vadami a odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, když tato pochybení zcela pominul.
V rozsahu stížností pro porušení zákona vznesených výhrad se Nejvyšší soud posuzovaným případem zabýval a se všemi námitkami se vypořádal v souladu s pravidly řádného procesu. Ostatně stěžovatel Nejvyššímu soudu nevytýká konkrétní porušení zásad procesu, které jsou stanoveny trestním řádem pro projednání stížnosti pro porušení zákona.
Jak je patrné z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta, soud se podrobně zabýval celým trestním řízením. Zrekapituloval postup při sdělování obvinění v přípravném řízení a uzavřel, že ve sdělení obvinění bylo podle platné úpravy zapotřebí dodržet obsahové náležitosti, kterými byly popis skutku, zákonné označení trestného činu a důvody, pro které byl stěžovatel stíhán, přičemž všechna sdělení obvinění těmto procesním podmínkám odpovídala. K obsahovým náležitostem záznamu o sdělení obvinění se Ústavní soud vyjádřil zásadním způsobem v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 43. str. 363), ve kterém vyjádřil obecně závazný závěr, že bližší okolnosti případu mohou být prokázány až v průběhu řízení, avšak v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedeny základní okolnosti, nasvědčující tomu, že se obviněný dopustil trestného činu tak, aby obviněný byl konkrétně seznámen se všemi okolnostmi, které jsou mu kladeny za vinu a tím byly vytvořeny podmínky pro jeho efektivní obhajobu. V tomto směru nebyla práva stěžovatele dotčena, neboť ze záznamů o sdělení obvinění mu bylo od počátku známo, v jakém jeho konkrétním jednání je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu.
Nejvyšší soud se dále vypořádal i s námitkou týkající se popisu skutku kvalifikovaného jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst.1, písm. a) tr. z. Podrobně vyložil objektivní i subjektivní stránku uvedeného trestného jednání a v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně přesvědčivě vystihuje znaky uvedeného trestného činu, avšak připouští, že toto jednání současně naplňuje také i znaky trestného činu podle §217 písm. b) tr. z. Výklad citovaného ustanovení trestního zákona Nejvyšším soudem je logický, odpovídá znění zákonného ustanovení i jeho smyslu. Nejvyšší soud tudíž tímto výkladem nevybočil z mezí své věcné příslušnosti vyložit obsah zákona, a Ústavní soud není věcně příslušný do tohoto výkladu jakkoliv zasahovat.
Stejně tak i výklad Nejvyššího soudu týkající se tvrzené nezákonnosti spočívající v uvedení dalších konkrétních osob mladších osmnácti let, které původně nebyly jmenovitě uvedeny v záznamu o sdělení obvinění pro trestný čin dle §187 odst.1. a 2 písm. c) tr. z., nevybočuje z mezí jeho věcné příslušnosti vyložit obsah zákona. Správně poukázal na to, že ve znění zákona platném do 31. prosince 2001 dílčí útok pokračujícího trestného činu nebyl z procesního hlediska považován za samostatný skutek, ale za součást jediného skutku, a proto nebylo v rozporu s trestním řádem, pokud obžaloba zahrnovala i další útok vůči konkrétním osobám, pro který výslovně nebylo trestní stíhání zahájeno ani později vzneseno obvinění, neboť s ostatními zažalovanými útoky tvořil jeden skutek.
Nejvyšší soud se podrobně zabýval i další namítanou nezákonností, která měla spočívat v porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Šlo o závěr soudu, že stěžovatel opatřoval postiženým dívkám heroin, ačkoliv v řízení nebylo prokázáno, že by šlo o tuto látku. Nejvyšší soud se podrobně zabýval provedenými důkazy k prokázání této skutečnosti a z tohoto hodnocení dovodil, že závěr soudu byl v souladu se skutkovými zjištěními, jimiž bylo spolehlivě prokázáno, že šlo o uvedenou látku.
Pokud jde o kvalifikaci jednání podle ustanovení podle §188a odst. 1 a 2 tr. z., jako trestného čin šíření toxikomanie, Nejvyšší soud vyložil, že okolnost, že stěžovatel sám drogu nekoupil, neznamená, že nebyl naplněn zákonný znak trestného činu, vyjádřený slovy zákona "bez povolení jinému opatří omamnou nebo psychotropní látku nebo jed". Výraz "opatřit" neznamená jen koupit, ale např. i darovat peníze za účelem koupě takové látky. Takový výklad zákona není v žádném případě extrémně rozšiřující a naopak plně vystihuje smysl zákonného ustanovení, které zřetelně sleduje postih různých forem "opatřování", tedy nejen koupi.
Z uvedeného tedy lze učinit závěr, že Nejvyšší soud v posuzovaném případu postupoval v souladu s čl. 90 Ústavy, neboť se v plném rozsahu vypořádal s námitkami uplatněnými ministrem spravedlnosti v řízení před ním, a plně respektoval práva účastníků řízení. Ve svém rozhodování vycházel z platného práva a jednal tak v souladu i s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud se seznámil s obsahem předložených listinných materiálů a neshledal, že by stěžovateli v řízení o stížnosti pro porušení zákona byla upřena jím uváděná základní práva.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a v části týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu