ECLI:CZ:US:2007:2.US.739.07.1
sp. zn. II. ÚS 739/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů F. M. a B. M., obou zastoupených JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou, se sídlem K. Sliwky 125, 733 01 Karviná-Fryštát, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. ledna 2007, č. j. 28 Cdo 1137/2006-302, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 57 Co 653/2004-283, a rozsudku Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově ze dne 1. září 2004, č. j. 29 C 179/96-261, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, a Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a Zemědělského podniku Rázová, s. p., se sídlem Revoluční 18, 792 01 Bruntál, a Pozemkového fondu České republiky se sídlem Husinecká 1024/11, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé brojí proti shora uvedeným rozhodnutím a navrhují jejich zrušení. Tvrdí, že postupem soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nesprávně aplikovaly zákonná ustanovení dopadající na jejich případ. Mělo tak být zasaženo do jejich základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětem sporu před obecnými soudy byl stěžovateli uplatňovaný nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Spor započal již v roce 1996 a po četných úpravách byl nakonec veden o částku 166.722,40 Kč. Jednalo se o podíl po dědečkovi stěžovatelů, F. P., který byl v roce 1946 odsouzen podle retribučního dekretu Mimořádným lidovým soudem mimo jiné k propadnutí poloviny svého majetku. Konfiskace majetku však fakticky nikdy neproběhla a jejich babička a po návratu z vězení i dědeček na zemědělském majetku hospodařili dále, a to i se živým a mrtvým inventářem, až do konce padesátých let minulého století, kdy teprve byl majetek předán v souvislosti s kolektivizací. Z toho ve vztahu k živému a mrtvému inventáři stěžovatelé dovozovali, že v této době ve skutečnosti šlo již o zcela jiný majetek, než na který dopadal výrok trestního rozsudku z roku 1946 o propadnutí majetku. Kromě toho se dovolávali i toho, že rozhodnutí Mimořádného lidového soudu bylo nespravedlivé, protože se důkazně opíralo o výpověď člena senátu, zatímco všichni pozvaní svědci naopak potvrzovali nevinu jejich dědečka.
Okresní soud v Karviné žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelé jako děti sourozence původního vlastníka nejsou oprávněnými osobami, a tudíž nejsou aktivně věcně legitimováni k uplatnění předmětného nároku. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelů shledal ve zcela jiných právních důvodech, a sice v té skutečnosti, že majetek F. P. byl konfiskován, a v rozsahu konfiskací postiženého majetku se nelze domáhat náhrady za živý a mrtvý inventář.
Stěžovatelé podali ve věci dovolání, které Nejvyšší soud ČR připustil, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě vyložil tak, že se jím vymezuje jiný okruh osob oprávněných k nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář, než je okruh osob vymezený v §6 téhož zákona. V tomto případě jsou totiž oprávněnými osobami vlastníci movitých věcí sloužících k provozu zemědělské výroby, což mohou být osoby odlišné od vlastníka pozemků, např. nájemci zemědělské půdy, kteří hospodařili s vlastním inventářem. Dále se pak zabýval charakterem živého a mrtvého inventáře v pojetí zákona o půdě a dovodil, že rozdíl mezi nárokem na náhradu za živý a mrtvý inventář a nárokem podle části druhé zákona o půdě je ten, že v tomto případě nejde o institut vydání věci, ale o náhradu vydáním věcí stejného druhu. Výkladem v rozhodné době platných právních předpisů (konkrétně obecného občanského zákoníku a občanského zákoníku z roku 1950) dospěl k závěru, že věci získané přírůstkem ze zemědělské půdy nebo z chovu zvířat náležely vlastníkovi pozemku nebo zvířete a protože vlastníkem podílu připadajícího původně na F. P. hospodařícího na obojím byl v důsledku konfiskace stát, nejsou stěžovatelé v rozsahu tohoto majetku věcně aktivně legitimováni k uplatnění předmětného nároku.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově, sp. zn. 29 C 179/96. Dále si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově se k věci nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Krajský soud v Ostravě se vyjádřil jen tak, že v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a že základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Ani Nejvyšší soud ČR neuvedl žádnou novou argumentaci. Upozornil pouze na to, že stěžovatelé opakují argumentaci uplatněnou v dovolacím řízení, se kterou se Nejvyšší soud ČR vypořádal a takto formulovanou ústavní stížností staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, což je nepřípustné. Ve věci samé odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstata námitek uplatněných stěžovateli se dá soustředit do dvou okruhů. Jeden je veden v rovině procesní a druhý v rovině výkladu hmotného práva.
Pokud jde o námitky procesního charakteru, stěžovatelé namítají, že odvolací soud rozhodl sice tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, ovšem ze zcela jiných právních důvodů. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu tím, že odvolací soud stěžovatele na tento svůj jiný právní náhled neupozornil. V tomto směru učinil Ústavní soud závěr, že k porušení pravidel spravedlivého procesu nedošlo, neboť povinnost soudu sdělit účastníkům, že věc je po právní stránce možné posoudit jinak, je dána jen tehdy, pokud by jiný právní náhled na věc mohl vést k potřebě dalších tvrzení nebo důkazů. Tak tomu však v tomto případě nebylo. Potřeba dalšího skutkového tvrzení nebo důkazu právním názorem odvolacího soudu nemohla být vyvolána, neboť na těch skutkových zjištěních, z nichž vycházelo jeho jiné právní hodnocení, nebylo možné cokoliv změnit. Šlo o skutková zjištění doložená objektivními důkazy, jejichž existence byla v řízení doložena a nebylo možné je hodnověrně zpochybnit.
K otázce výkladu hmotného práva musí Ústavní soud zdůraznit, že jeho úkolem není výklad podústavních předpisů. To je úkolem obecných soudů. Ústavní soud připustil, že jejich výkladem může dojít k zásahu do ústavně chráněných základních práv jen tehdy, pokud by šlo o výklad, který by byl ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními a šlo by tak o projev libovůle ze strany obecného soudu, nebo pokud by výklad podústavního práva byl přehnaně formalistický. Ani o jeden z těchto případů se nejedná. Právní závěr odvolacího soudu podpořený detailním výkladem Nejvyššího soudu ČR je standardním výkladem práva, který vystihuje podstatu a smysl zákonných ustanovení, která byla v daném případě aplikována a lze si jen těžko představit výklad jiný. Ústavní soud navíc nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvážení o zásadnosti právního významu věci v sobě zahrnuje především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu ČR (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Polemika stěžovatelů nedosahuje ústavněprávní roviny a je pouze projevem jejich nespokojenosti s výsledkem řízení, proto jako taková nemůže vést k opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, neboť jak ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu