ECLI:CZ:US:2007:2.US.759.06.1
sp. zn. II. ÚS 759/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. P. J., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2006, č. j. 30 Cdo 304/2006-121, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2005, č. j. 42 Co 70/2005-110, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. září 2004, č. j. 80 C 136/2001-96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě, a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a jemu předcházejících rozhodnutí soudů nižších instancí.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 22. července 2004, č. j. 80 C 136/2001-95, vyzval žalobce (stěžovatele) s odkazem na předchozí zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, aby ve lhůtě čtrnácti dnů od doručení této výzvy své podání opravil a doplnil.
Protože žalobce na výzvu soudu nereagoval, Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 10. září 2004, č. j. 80 C 136/2001-96, podání žalobce ze dne 21. června 2001 odmítl a rozhodl o nákladech řízení. K odůvodnění uvedl, že podání žalobce nesplňuje náležitosti dané ustanovením §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a to zejména ve vztahu k rozhodujícím skutkovým tvrzením, rovněž žalobní petit není úplný, určitý a srozumitelný, přičemž jde o takové vady podání, pro něž nelze v řízení pokračovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. února 2005, č. j. 42 Co 70/2005-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že v posuzovaném případě žalobce označil vykonatelné pohledávky, které má vůči původnímu dlužníkovi. Z dalšího vylíčení rozhodujících skutečností však už vůbec nevyplývá, jaké právní úkony mají být vůči žalobci neúčinné. Doklady z pokladního deníku totiž mohou prokazovat toliko to, že k plnění došlo, ve vztahu k vlastním právním úkonům, na základě kterých bylo plněno, nemají žádnou vypovídací hodnotu. Z žalovaných tvrzení žalobce tak nelze dovodit, o jaké konkrétní dlužníkovy právní úkony, které měly zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, se jedná. Nekonkrétnost a neurčitost se pak promítla i do samotného žalobního petitu. Odvolací soud uzavřel, že pro tyto nedostatky nelze žalobu projednat.
Následné dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením dne 30. srpna 2006, č. j. 30 Cdo 304/2006-121, zamítl. Dovolací soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že žalobcem vytknuté vady návrhu na zahájení řízení, spočívající v neurčitém a nesrozumitelném označení odporovatelných právních úkonů, okolností významných z hlediska §42a odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") a nedostatku určitosti a srozumitelnosti žalobního petitu, neodstranil, a že pro tento nedostatek nelze žalobu o určení neúčinnosti právních úkonů podle §42a obč. zák. věcně projednat.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které bylo způsobeno tím, že soudy se odmítly věcně zabývat jeho žalobou, přičemž odmítnutí věcného projednání bylo založeno na zcela nesprávné právní úvaze. Obecné soudy vycházely ze závěru, že žalobce nepopsal v žalobě skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit existenci převodního úkonu, neboť pouze právní úkon může být neúčinný. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že popisované skutečnosti nevypovídaly o existenci právního úkonu. Naopak z toho, že došlo opakovaně k výplatě peněžních prostředků, bylo to zachyceno v peněžních dokladech a zapsáno do pokladního deníku, nabyvatelé prostředky přijali a převodce je k vrácení nevyzývá, lze usuzovat na závěr o existenci příslušných právních úkonů všech subjektů ve formě "tichého souhlasu". Dle názoru stěžovatele nelze souhlasit s tím, že dvoustranný právní úkon, jehož obsah spočívá v pouhém rozhodnutí zbavit peněžních prostředků jeden subjekt a tyto převést na dva jiné subjekty, nemá žádný obsah, právním úkonem není a jde tedy o pouhou fakticitu, na níž nelze aplikovat §42a obč. zák. Podstata úvahy obecných soudů je tedy v tom, že když se prostředky prostě převedou (převodem mezi účty, výplatou v hotovosti), nejde o právní úkon. Stěžovatel dále dovolacímu soudu vytýká, že se věcně nevypořádal s jeho argumentací v dovolání. Svým závěrem o faktické činnosti dovolací soud argumentaci stěžovatele nijak nepřezkoumal. V dovolání přitom stěžovatel poukazoval na to, že faktické realizaci převodu musel nutně předcházet příslušný projev vůle, jehož podstatou bylo rozhodnutí o odeslání či převod příslušné částky jinému subjektu. S argumentací, že skutečnosti uvedené v žalobě již nasvědčují existenci takového rozhodnutí u dlužníka (převodce) a že žaloba je dostatečně určitá se dovolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatel konečně poukázal na to, že nic nenasvědčuje tomu, že by existoval jakýsi další obsah vzájemných projevů vůle mezi dlužníkem a oběma nabyvateli. Samo rozhodnutí převést peněžní prostředky do majetku nabyvatelů má po obsahové stránce charakter darovací smlouvy, což stěžovatel v průběhu řízení sám právně nekvalifikoval, ale to ani nebylo jeho povinností a tato skutečnost nemůže být důvodem pro odmítnutí věcného projednání žaloby.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že svůj náhled na danou věc vyjádřil srozumitelně ve shodě se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, při projednávání se nedopustil žádného procesního pochybení. Odkázal přitom na své usnesení, v jehož odůvodnění se vypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění všech ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Ústavnímu soudu, jako soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, tedy nepřísluší hodnotit zhodnocení důkazů provedených v té které věci obecnými soudy, a nemůže proto ani v této věci zaujímat stanovisko ke zhodnocení provedeného dokazování, tedy ke skutkovým závěrům učiněných soudy obecnými.
V dané věci byla žaloba stěžovatele, jíž se domáhal odporovatelnosti úkonů žalovaných podle §42a obč. zák. a v žalobě specifikovaných, odmítnuta, neboť podle názoru obecných soudů nesplňovala náležitosti podle §79 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k rozhodujícím skutkovým tvrzením a žalobní petit byl neúplný, neurčitý a nesrozumitelný. Obecné soudy postavily odmítnutí žaloby na závěru, že doklady z pokladního deníku, kterými stěžovatel v žalobě argumentoval, mohou prokazovat toliko to, že k plnění došlo, avšak ve vztahu k vlastním právním úkonům, na základě kterých bylo plněno, nemají žádnou vypovídací hodnotu. Z odůvodnění obecných soudů tak bylo možno vyvodit závěr, že pro odporovatelnost je třeba, aby žalobce tvrdil a prokazoval konkrétní právní úkon, na jehož základě byla určitá částka převedena. Proti těmto závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Je v souladu se zněním §42a obč. zák., aby žalobce řádně označil právní úkony, jejichž neúčinnosti se domáhá. Pokud v petitu žaloby stěžovatel uváděl, aby soud prohlásil za právně neúčinné ty úkony, na základě kterých dlužník převedl na žalované finanční hotovost ve specifikovaných částkách, měl tyto právní úkony blíže konkretizovat. V tomto směru byl požadavek soudu prvního stupně na úpravu a doplnění žaloby obsažený usnesení ze dne 22. července 2004, č. j. 80 C 136/2001-95, v němž odkázal na předchozí zrušující usnesení odvolacího soudu (č. j. 42 Co 144/2004-90) v pořádku. Jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud přesně vyjádřily, v jakém směru by měla být žaloba upravena a doplněna. Jestliže stěžovatel na výzvu soudu prvního stupně žádným způsobem nereagoval, nedbal svých procesních práv dostatečně bedlivě a nyní se nemůže domáhat nápravy pochybení obecných soudů.
Ústavní soud považuje závěry obecných soudů ohledně nutnosti specifikace právních úkonů, jejichž neúčinnosti se stěžovatel domáhal, tak jak jsou souhrnně vyjádřeny v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2006, č. j. 30 Cdo 304/2006-121, za ústavně souladné.
Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu