ECLI:CZ:US:2007:2.US.795.07.1
sp. zn. II. ÚS 795/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatelů M. Ch. a M. N., obou zastoupených JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem v Klatovech, Zlatnická 78, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 2934/2006-131, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2006, č. j. 42 Co 184/2006-119, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Města Orlová jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdili, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítali porušení vlastnického práva, práva na rovné zacházení a práva na řádný proces.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali poskytnutí finanční náhrady za pozemky, na jejichž vydání předtím uplatnili nárok podle zákona o půdě. Pozemkový úřad rozhodl tak, že předmětné pozemky nevydal. Žalobci byli soudem vyzváni, aby upřesnili žalobu, protože nespecifikovali výši žalované částky. Na základě této výzvy posléze upravili žalobní petit tak, že se domáhali proti oběma žalovaným (Město Orlová a Stavební bytové družstvo Orlová) zaplacení částky 50.000 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou. O takto podané žalobě bylo rozhodnuto Okresním soudem v Karviné rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 17 C 263/2003-94, tak, že žaloba byla zamítnuta. Soud dovodil, že ani jeden ze žalovaných není věcně pasivně legitimován. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelé pak ještě podali dovolání, které bylo Nejvyšším soudem České republiky odmítnuto.
Ještě před tím, než se Ústavní soud začne návrhem věcně zabývat, musí zkoumat, zda je přípustný. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatelé, pokud napadají ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu, odvozují včasnost podání datem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto zčásti jako nepřípustné a zčásti bylo zamítnuto. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dovolání stěžovatelů směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost tedy byla dána toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V tomto směru byli o podmínkách přípustnosti dovolání stěžovatelé odvolacím soudem řádně poučeni. Žádnou otázku zásadního právního významu tak, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, však nenastolili. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, poněvadž neobsahovalo žádné důvody, pro něž by právní závěry odvolacího soudu měly být přezkoumány. Odmítl tedy dovolání nikoliv z důvodu, že by jeho přípustnost závisela na jeho uvážení, ale proto, že stěžovateli nebyla nastolena žádná právní otázka, kterou by musel zvažovat z toho pohledu, zda se nejedná o otázku zásadního právního významu. Za této situace je ústavní stížnost, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, nepřípustná, neboť byla podána po lhůtě, která počala běžet již doručením rozsudku odvolacího soudu. Ten byl doručen stěžovatelům dne 3. 7. 2006 a ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě dne 27. 3. 2007 a týž den též doručena faxem. Na daný případ nelze ani aplikovat výjimku vyplývající z ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost tak byla podána řádně v zákonné lhůtě jen proti rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 263/2003, a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud ČR odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a nic nového neuvedly. Město Orlová se nevyjádřilo a Stavební bytové družstvo Orlová se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Vyjádření doručená Ústavnímu soudu neobsahovala žádné pro Ústavní soud relevantní skutečnosti, proto k nim ve svém rozhodování nepřihlížel a z toho důvodu je ani účastníkům řízení nerozesílal.
Po seznámení se s obsahem návrhu, připojených příloh a spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 263/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Stěžovatelé se uplatněnými námitkami pohybují pouze v rovině podústavního práva a jejich podání není nic jiného než polemika s právními závěry obecných soudů. Navíc předkládají shodné námitky, s nimiž se podrobně vypořádaly obecné soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. To znamená, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho užití jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jejich závěry nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Ústavní soud pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod, avšak žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.
Předmětem věcného přezkumu ze strany Ústavního soudu je pouze řízení před dovolacím soudem. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá žádné tvrzení stěžovatelů, že postupem Nejvyššího soudu ČR byli zkráceni ve svých ústavně garantovaných právech. Dovolání bylo odmítnuto z důvodů jeho nepřípustnosti v souladu s platnou právní úpravou řízení o dovolání. Skutečnost, že dovolací soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, rozhodně nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481)
Nad rámec výše uvedeného je třeba dodat, že závěry obecných soudů v dané věci jsou správné. Stěžovatelé byli právně zastoupeni advokátem, kterého si zvolili. Pokud podali žalobu proti věcně pasivně nepříslušným subjektům, šlo o jejich volbu procesního postupu a sama okolnost, že postupovali nesprávně nemůže být napravena v řízení o ústavní stížnosti. Zásady spravedlivého procesu směřují především k zajištění rovného postavení účastníků řízení. To vylučuje možnost ze strany soudu poučovat účastníka řízení o hmotném právu, neboť by se tím zvýhodňoval proti druhému účastníkovi a právě takovým postupem by došlo k porušení pravidel spravedlivého řízení.
Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části, ve které směřovala proti rozhodnutí NS podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a v části, ve které směřovala proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §43 odst. 1 písm. b) jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu