ECLI:CZ:US:2007:2.US.797.06
sp. zn. II. ÚS 797/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1067/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 4 To 17/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2006, č. j. 28 T 3/2005-1514, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl shledán vinným spácháním trestného činu podvodu, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), porušeny byly zásady in dubio pro reo a presumpce neviny (stěžovatel zde odkázal na "čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 2" Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"). Nejvyšší soud ČR pak údajně "porušujíc čl. 13 Úmluvy" nectil kontradiktornost řízení, a tím, že o dovolání stěžovatele nerozhodl meritorně, nedodržel postup stanovený čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost splňovala podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že trestní stíhání je důsledkem účelové kriminalizace ryze soukromoprávního jednání, a napadená rozhodnutí odporují nálezům Ústavního soudu (stěžovatel zde citoval právní názory z nálezů sp. zn.: I. ÚS 4/04, I. ÚS 113/04 a ze separátního vota k nálezu sp. zn. IV. ÚS 140/02). Soudy totiž údajně nerespektovaly princip ultima ratio, při výkladu vůle aktérů porušily autonomii vůle, izolovaně vytrhly jednu obchodní transakci, a tím své hodnotící úvahy zatížily libovůlí. Nejvyšší soud ČR pak zcela účelově oddělil námitky skutkové a právní povahy, což je ústavně nekonformní postup. Nepřesvědčivost napadených rozhodnutí spatřoval stěžovatel v tom, že "abstrahují, dezintrerpretují zcela průkazná fakta". Soudy nerespektovaly znalecký závěr, že jednorázová úhrada leasingových splátek byla v obchodní společnosti, na níž byla předmětná vozidla převedena, zaúčtována jako pohledávka. Soudy se též nevypořádaly s tím, že bylo nereálné, aby jednatel (a současně obchodní ředitel) poškozené společnosti C. nebyl jako profesionál s to odlišit platby za plyn, od předplacení leasingových splátek, neboť se jasně lišily variabilním symbolem. "Kriminální verze", podle níž byl tento svědek mystifikován ručně vepsanou poznámkou "zálohy za plyn", nebyla vůbec prokázána. Soudy okolnosti převodu leasingu předmětných vozidel "účelově deformovaly do podvodného jednání jednorázové úhrady leasingových splátek, které měly být prezentovány pro jednatele [poškozené společnosti] C. jako úhrada za plyn." Soudy se tedy přiklonily k absurdní verzi, přičemž se "neobtěžovaly vypořádat s důkazem o zrcadlové provázanosti těchto operací na účtech obou společností", díky níž nemůže být "ani řeči" o podvodném úmyslu a škodě. Izolované hodnocení plyne z posouzení zápisu ze dne 3. 12. 2002, který dokládá, že převod byl smluvní proces, jež "nelze jednostranně vykládat k tíži jednoho z kontrahentů." Stěžovatel netvrdil, že účetní evidování závazku je právním titulem, jak zjednodušeně tvrdil Nejvyšší soud ČR. Stěžovatel jen poukázal, že neexistoval-li by právní titul, nebylo by o závazku takto účtováno. Vztahy ve společnosti byly neformální a dohoda nemusela být písemná. Stěží ale lze předpokládat, že by směna vozidel proběhla utajeně, nebo že by pozornosti poškozené uniklo předplacení splátek. Soudy podle stěžovatele dluží zdůvodnění, proč by bylo o transakci zrcadlově účtováno, kdyby obě společnosti neměly vůli převod realizovat dohodou, a to včetně vyrovnání.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2006, č. j. 28 T 3/2005-1514, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným tím, že jako společník a pracovník (poškozené) obchodní společnosti poté, co byl dne 20. 9. 2002 odvolán z funkce jejího jednatele v úmyslu obohatit jinou obchodní společnost, jejímž byl společníkem (dále "nabyvatelka"), nechal dne 25. 9. 2002 převést z účtu poškozené platbu 22 leasingových splátek týkajících se dvou osobních vozidel, přičemž úmyslně uvedl statutární orgán poškozené v omyl "pokud jde o účel těchto plateb vedených v účetnictví poškozené jako platba za dodávky plynu", a následně uzavřel dne 1. 10. 2002 za obě výše jmenované obchodní společnosti smlouvu o převodu práv a povinností z leasingových smluv na předmětná vozidla, přičemž vůči leasingovému pronajimateli, jenž jednal s důvěrou v zápis v obchodním rejstříku, aktivně vystupoval jako statutární orgán, kdy úmyslně využil skutečnosti, že dosud nebyl jako jednatel vymazán z obchodního rejstříku, čímž poškozené způsobil škodu nejméně 1,096,943,- Kč. Za toto jednání, v němž krajský soud spatřoval trestný čin podvodu (§250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zák.), byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let s dohledem, a stěžovateli byl současně uložen tříletý trest zákazu činnosti, jakož i peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, s eventualitou náhradního jednoletého trestu odnětí svobody.
Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 4 To 17/2006, Ústavní soud zjistil, že proti výše citovanému rozsudku krajského soudu, podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. Obchodní případ (tj. převod leasingu) byl vytržen s kontextu, a "jediným nedostatkem" je, že závazky dosud nebyly plně uhrazeny. Vrchní soud odvolání stěžovatele zamítl, jako nedůvodné.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1067/2006, Ústavní soud zjistil, že v předchozím odstavci citované
usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, podaným z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, nesprávné posouzení subjektivní stránky a nevypořádání námitek, že neexistoval omyl v účelu jednorázové úhrady leasingových splátek, neexistoval úmysl obohatit nabývající obchodní společnost a že nevznikla škoda na majetku, který by z hlediska stěžovatele byl cizím majetkem. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Námitky vznášené v ústavní stížnosti již byly vypořádány. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich postup není v rozporu s ústavním imperativem zákazu libovůle (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sb. n. u. , sv. 33, str. 377). Dle zjištění krajského soudu (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, str. 5) svědek C. koncem října 2002 sdělil stěžovateli, že pro poškozenou není únosné dále provozovat předmětná vozidla Mercedes Benz, která užíval stěžovatel a jeho manželka. Při kontrole bankovních výpisů se mu koncem října 2002 zdály některé platby (šlo o 10 a 12 plateb) podezřelé, avšak svědek K., (který byl účetním poškozené, a poté účetním nabyvatelky) připsal poznámku "záloha na plyn", čemuž svědek C. věřil (tamtéž, str. 6 nahoře). Až později podle čísel účtů zjistil, že šlo o předplacení leasingu. Krajský soud rovněž na základě znaleckého zkoumání konstatoval (citovaný rozsudek, str. 12), že předmětné splátky byly zaplaceny dopředu nad rámec splátkového kalendáře. Ke dni 31. 12. 2002 zůstala nevyúčtována pohledávka poškozené za nabyvatelkou ve výši 1,096.943,36 Kč, z titulu zaplacených leasingových splátek, které však dle leasingové smlouvy měla (srov. citovaný rozsudek, str. 13 uprostřed) hradit nabyvatelka. Krajský soud (str. 15 citovaného rozsudku) též jako listinný důkaz mj. konstatoval zápis z jednání dne 3. 12. 2002, jehož předmětem bylo postoupení leasingu předmětných automobilů, oproti postoupení jiného automobilu a zaplacení 350.000,- Kč (návrh poškozené), resp. 150.000,- Kč (návrh stěžovatele), jakož i dopis ze dne 13. 1. 2003, v němž stěžovatel vystupující jako jednatel poškozené sdělil leasingové společnosti (srov. napadený rozsudek krajského soudu, str. 16 nahoře), že má přeplatky vzniklé jako předčasné úhrady provedené poškozenou, použít na úhradu splátek týkajících se nabyvatelky. Za nelogickou označil krajský soud (srov. cit. rozsudek, str. 16 dole, resp. str. 17 dole) stěžovatelem tvrzenou posloupnost, podle níž byl nejprve předplacen leasing, a teprve poté se o věci jednalo a došlo k dohodě o převodu.
Nejvyšší soud ČR konstatoval (srov. napadené usnesení dovolacího soudu, str. 3 dole), že výsledek předmětné transakce byl takový, že nabyvatelka získala jedno vozidlo, přičemž nemusela platit žádné splátky, ačkoli správně měla platit 12 splátek, a zároveň získala druhé vozidlo, přičemž musela zaplatit 6 splátek, ačkoli správně měla platit 16 splátek. Stěžovatel tak dosáhl toho, co bylo, vzhledem k povaze a sledu jeho jednotlivých aktů, evidentním cílem jeho jednání. Logika toho, co sledovala poškozená, a toho co sledoval stěžovatel byly neslučitelné. Podle Nejvyššího soudu ČR (cit. usnesení, str. 4 nahoře) bylo záměrem získat pro nabyvatelku plnění z majetku poškozené, bez odpovídající protihodnoty (srov. i napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, str. 6 uprostřed). Vrchní soud v Olomouci konstatoval (tamtéž, str. 7 uprostřed), že je nepodstatné (jak z hlediska vyhodnocení skutkového děje, tak z hlediska naplnění zákonných znaků dané skutkové podstaty), jakým způsobem byla předmětná transakce vykazována v účetnictví nabyvatelky, když "odvolací soud nemá pochybnosti, že právě podle vůle obžalovaného." Nejvyšší soud ČR poznamenal (napadené usnesení, str. 5 dole), že nebylo vhodnější příležitosti k vyjádření vůle protiplnění poskytnout, než takové ujednání vtělit do dohody o převodu leasingu, a důvodem, proč tomu tak nebylo, bylo utajení předplacení splátek před statutárním orgánem poškozené.
Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení sice konstatoval (str. 4 uprostřed), že naplnění znaku uvedení v omyl krajský soud vadně přiřadil k označení úhrady splátek jako plateb za plyn, čímž dikce výroku o vině neodpovídá účetnictví poškozené, neboť platby byly účetně identifikovatelné dle variabilních symbolů. Ale toto jednání mělo jen zakrýt transakci, jež se uskutečnila předtím. Vytčená formulační neobratnost podle dovolacího soudu nemohla přivodit zrušení napadeného usnesení, neboť stěžovatel jednal utajeně a před statutárním orgánem zatajil, že došlo k takové platbě. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru (str. 5 nahoře cit, usnesení), že stěžovatel ve vztahu k poškozené naplnil alternativní znak skutkové podstaty zamlčení podstatné skutečnosti. Ve vztahu k leasingové společnosti naplnil stěžovatel znak uvede někoho v omyl tím, že předstíral, že je stále jednatelem poškozené.
Výše popsaný postup obecných soudů nijak nevybočuje z mezí ústavnosti. Z provedených důkazů obecné soudy vyvodily přiléhavé skutkové závěry, které stejně přiléhavě právně vyhodnotily. V jejich postupu nelze tedy nalézt znaky libovůle, či ústavně nepřijatelného výkladového, či aplikačního excesu. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani zjevně účelová, nepřesvědčivá a zejména nepřiléhavá argumentace stěžovatele, kterou se snaží podřadit svůj případ pod skutkové podstaty plynoucí z nálezů Ústavního soudu, na než ústavní stížnost odkazovala.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. ledna 2007
Jiří Nykodym
předseda senátu