ECLI:CZ:US:2007:2.US.829.06.2
sp. zn. II. ÚS 829/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. L. H., zastoupeného Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 40, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2006 č. j. 19Co 211/2005-300 za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1. Správy Krkonošského národního parku Vrchlabí, 2. Správy a údržby silnic Královéhradeckého kraje jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vydaný v řízení o podané žalobě stěžovatele na určení, že J. H., zemřelý, ani jeho ležící pozůstalost, nezastoupená opatrovníkem, nebyly v důsledku úmrtí J. H. subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do jeho práv zakotvených článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména proto, že soud se řádně nezabýval posouzením charakteru žaloby stěžovatele a její podstaty, v důsledku čehož došlo vůči stěžovateli k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Navrhuje tedy, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Z obsahu stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zároveň napadl shora označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové dovoláním. Proto usnesením ze dne 6. února 2007 řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud. Poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007 č. j. 28 Cdo 236/2007-329 (jehož kopie byla stěžovatelem doručena Ústavnímu soudu dne 14. května 2007) dovolání stěžovatele odmítnuto, dopadla překážka pokračování v řízení a Ústavní soud usnesením ze dne 6. června 2007 rozhodl o pokračování v řízení.
Z kopie stížností napadeného rozhodnutí, jakož i z kopie rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 9. července 2003 u Okresního soudu v Trutnově žalobu, jíž se domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že J. H., zemřelý, nebyl subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H., ležící pozůstalost po J. H. nebyla subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a nebyla v konfiskačním řízením ani zastupována opatrovníkem, a nemovitosti uvedené v příloze k žalobě náležící do vlastnictví J. H. a tvořící ležící pozůstalost po něm nepřešly dne 23. června 1945 do vlastnictví Čs. státu nebo jiného subjektu. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. prosince 2004 č. j. 6 C 92/2003-239 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok sub II. a III.). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové stížností napadeným rozsudkem tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele, aby soud připustil vystoupení vedlejšího účastníka na straně žalované (Ministerstvo financí ČR) z řízení a aby na jeho místo vstoupila Česká republika - Ministerstvo financí, výrokem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba proti Ministerstvu financí ČR a společnosti Lesy ČR, a. s. zamítnuta, a v tomto rozsahu řízení zastavil, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba proti 1. a 2. vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem zamítnuta, a ve výroku o náhradě nákladů mezi stěžovatelem a těmito účastníky, potvrdil a výrokem IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud především poukazoval na to, že stěžovatel se svou žalobou nedomáhá určení práva nebo právního vztahu, ale domáhá se určení existence nebo neexistence několika právních skutečností; odvolací soud byl toho názoru, že výroky soudu, jimiž by byly stěžovatelem uváděné skutečnosti určeny, by nemohly nic změnit na právním vztahu nebo právu k ležící pozůstalosti po zůstaviteli J. H. Nešlo tu proto o určovací žalobu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, ale o žalobu v citovaném ustanovení blíže nespecifikovanou. Stěžovatel také nebyl na základě nějakého rozhodnutí odkázán na soudní řízení, v němž by mělo být rozhodnuto o právních skutečnostech uvedených v žalobě. Nešlo tu rovněž o žalobu domáhající se určení, že konkrétní majetek patřil zůstaviteli v době jeho smrti, aby mohl žalobce dosáhnout jeho dodatečného projednání v řízení o dědictví. Odvolací soud byl také toho názoru, že na základě rozhodnutí o "takto koncipované žalobě by katastr nemovitosti nemohl vložit do katastru právo vlastníka ve prospěch zůstavitele J. H.". Pokud šlo o žalobou uváděnou konfiskaci majetku J. H. podle dekretu č. 12/1945 Sb., byl odvolací soud na základě výsledků v řízení provedených toho názoru, že tu došlo ke konfiskaci majetku J. H., po úmrtí tohoto zůstavitele, ale ještě před přijetím této pozůstalosti, na niž se ve smyslu ustanovení §547, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811 hledělo tehdy tak, jako kdyby byla dosud v držení zemřelého. Zůstaviteli J. H. tu byl tedy zkonfiskován nemovitý majetek, jehož projednání bylo jen navrženo v dědickém řízení; poněvadž ani stěžovatel netvrdil, že by zůstavitel měl ještě jiný majetek, postupovaly soudy v dědickém řízení podle dříve platného tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř. z.) a ve smyslu ustanovení §72 tohoto předpisu nepřikročily k projednání pozůstalosti, když tu už nebylo jmění zůstavitele.
Dovolací soud následně odmítl rovněž dovolání podané stěžovatelem, neboť neshledal důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c). o. s. ř. Nejvyšší soud především konstatoval, že otázkou přípustnosti určovacích žalob se ve své judikatuře zabýval, naposledy se k takové právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v případech, které má na zřeteli zákon č. 229/1991 Sb., a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práv podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Poukázal rovněž na ve věci zásadní výklad k uvedené právní otázce ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). Dle jeho uvážení odvolací soud tu svým rozsudkem z 21. 9. 2006 rovněž rozhodoval o určovací žalobě žalobce, jež svým obsahem vyjadřovala souvislost navrhovaného určení s nárokem podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. §6 a §7 odst. 2 tohoto zákona i ustanovení zákona č. 243/1992 Sb.), přičemž žalobce sám ve své žalobě uvedl, že usiluje o zjištění a určení, zda bylo možné, aby tu "na základě dekretu č. 12/1945 Sb. vzniklo vlastnické právo tehdejšímu Čs. státu k ležící pozůstalosti po J. H.". Nemohl tu proto dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 9. 2006 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k i právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), popřípadě že by v tomto svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Obecné soudy (Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Trutnově) dospěly k právnímu závěru, který má oporu ve skutkových zjištěních, a to, že dle své povahy nebyla žaloba stěžovatele určovací žalobou, ale žalobou, která nemá oporu v žádném ustanovení platného práva.
Lze v tomto ohledu, stejně jako to učinily soudy všech tří stupňů, poukázat na skutečnost, že žalobní nárok prostřednictvím určení právní skutečnosti vychází ze zpochybnění skutečností nastalých hluboko v minulosti a jeho formulace, i přes odlišnost od "klasického" určovacího výroku ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., vyjadřuje snahu o znovuzískání majetku po předku stěžovatele, tato snaha však není zákonem - ani příslušnými restitučními předpisy, ani obecnou úpravou - z hlediska dnešního právního řádu aprobována. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), dle nějž "I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." se tak uplatní ve svých principech i nyní.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o tom, zda majetek určité osoby podléhá konfiskaci, rozhodovaly dle dekretu č. 12/1945 Sb. tehdejší správní orgány (podle §1 odst. 3 cit. dekretu o výjimkách z konfiskace majetku osob národnosti německé a maďarské rozhodovaly okresní národní výbory, o tom, zda lze osobu považovat za zrádce nebo nepřátele československé republiky, jíž byl rovněž majetek konfiskován podle §3 téhož dekretu, rozhodovaly zemské národní výbory, konečné rozhodnutí pak náleželo v obou případech ministerstvu zemědělství, tedy orgánu, jehož rozhodnutí mohl případně přezkoumat pouze správní soud, nikoliv soud civilní. Tento princip musí být zachován i nadále. Žaloba stěžovatele však tento princip popírá a snaží se vytvořit nový opravný prostředek proti procesu, v němž došlo ke konfiskaci majetku jeho předka. Takový postup je však z pohledu dnešního (ostatně i tehdejšího práva) nepřípustný a skutečnost, že obecný soud neprojednal meritorně jeho žalobu, nemůže být považována za odepření spravedlnosti. Proto i odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je v souladu se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.), a není tedy možné odvolacímu soudu pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2007
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu