ECLI:CZ:US:2007:2.US.845.06.1
sp. zn. II. ÚS 845/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. P. C., proti výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 3 Ads 65/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti výroku III. shora označeného rozhodnutí správního soudu, pročež se domáhá, s ohledem na deklarované porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na přiměřenou náhradu nákladů řízení, coby součásti práva na spravedlivý proces, jeho kasace.
V záhlaví tohoto usnesení citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 41 Cad 93/2004 (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.), a ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. P. C., byla přiznána odměna za zastupování ve výši 650 Kč (výrok III.).
Ústavní soud zkoumal nejprve otázku, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stěžovatel takovouto osobou není.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. §72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Předpokladem podání ústavní stížnosti je tedy to, že stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ze strany Ústavního soudu lze potom stěžovateli vyhovět pouze v případě, že tvrzení o porušení jeho ústavně zaručeného práva nebo svobody bylo shledáno důvodným. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů (srov. např. I. ÚS 74/99).
To však stěžovatel svou ústavní stížností, kterou napadá pouze výrok III. citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, správně nereflektuje. Z povahy věci je totiž zřejmé, že stěžovatel nemůže být dotčen ve sféře svých práv napadeným výrokem, neboť ten má relaci toliko ve vztahu k advokátovi JUDr. P. C.i (jednalo se o otázku přiznání odměny ustanovenému zástupci stěžovatele za zastupování). Nešlo naopak o přiznání náhrady nákladů řízení, o kterých bylo rozhodnuto pouze v rámci výroku II. označeného rozsudku (poukaz stěžovatele na porušení jeho práva na přiznání přiměřené náhrady nákladů řízení rozhodnutím správního soudu ve výroku III. je tak nepřípadný).
Obsah ústavní stížnosti stěžovatele v podstatě značí dovozování porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod toliko z dotčení třetí osoby ve sféře jejích práv (ustanovenému advokátovi stěžovatele měla být přiznána odměna v jiné výši), pročež takto koncipovaná ústavní stížnost ve svém důsledku značí podanou ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby.
Z toho, ve světle shora podaných úvah, plyne, že stěžovatel nemůže být osobou oprávněnou podat ústavní stížnost ve smyslu shora citovaného §72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je tedy podána osobou zjevně neoprávněnou, a proto jsou naplněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. pro její odmítnutí soudcem zpravodajem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj