ECLI:CZ:US:2007:2.US.86.07.1
sp. zn. II. ÚS 86/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. G., zastoupené JUDr. L. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2006, č. j. 18 Co 428/2006-106, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně práv a základních svobod a právo na náhradu na zrušený trest propadnutí majetku dle čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 33 C 73/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka se žalobou ze dne 28. 4. 2004 domáhala určení, že je vlastníkem ideální jedné čtvrtiny budovy č.p. 503 na stavební parcele č. 1273, ideální jedné čtvrtiny této stavební parcely a ideální jedné čtvrtiny pozemkové parcely č. 1274, vše v P., k.ú. B. Tvrdila, že tyto nemovitosti, nabyté dědictvím v r. 1970, pozbyla na základě odsuzujícího rozsudku pro trestný čin opuštění republiky, jehož součástí byl i výrok o propadnutí majetku. Odsuzující rozsudek byl na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), zrušen ex tunc. Protože stěžovatelka jako cizí státní příslušnice není tzv. oprávněnou osobou ve smyslu restitučních zákonů, nic jí nebrání, aby se svého práva domáhala postupem dle obecných předpisů.
Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, č. j. 33 C 73/2004-74. Vyšel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že nápravy majetkových křivd, jichž se dopustil minulý režim, je třeba se domáhat toliko podle restitučních předpisů a nelze aplikovat obecné předpisy.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2006, č. j. 18 Co 428/2006-106, tak, že rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. S názorem soudu I. stupně se plně ztotožnil, když za klíčový judikát v dané problematice označil rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Po rekapitulaci základních okolností případu poukazuje na to, že rozsudek odvolacího soudu je v extrémním nesouladu s jednoduchým právem. Dle jejího názoru bylo jednoznačně prokázáno, že vlastnické právo státu k předmětným nemovitostem zaniklo ke dni účinnosti zákona o soudní rehabilitaci zrušením odsuzujícího rozsudku s účinky ex tunc. Tímto dnem stát ztratil svoji dobrou víru, že předmětné nemovitosti drží jako pravý vlastník. Naopak stěžovatelka své vlastnické právo k předmětným nemovitostem v řízení prokázala. Dle ní soud dostatečně nezvážil, že měla již před vydáním odsuzujícího rozsudku postavení politického uprchlíka na základě rozhodnutí Německého spolkového úřadu pro uznání zahraničních uprchlíků ze dne 17. 1. 1977. Stěžovatelka odkazuje na rozsudky vydané v řízení o její žalobě na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, v nichž je konstatováno, že nemůže být oprávněnou osobou, neboť nesplnila podmínku státního občanství ke dni 1. 11. 1994, požadovanou zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), a z toho důvodu nemůže mít její žaloba naději na úspěch. Protože zákon o mimosoudních rehabilitacích ve smyslu ustanovení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci neupravil podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku ve prospěch tzv. neoprávněných osob, přičemž neposkytnutí jakékoli náhrady jen určité skupině osob vylučuje článek 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, musí být předmětná věc v držbě státu ke dni účinnosti zákona o soudní rehabilitaci těmto tzv. neoprávněným osobám vrácena na základě obecné právní úpravy, neboť jinak jde o diskriminaci osob žijících trvale na území jiného státu či s cizím státním občanstvím. Právní názor o zániku existujícího vlastnického práva tzv. neoprávněných osob účinností restitučních zákonů je dle stěžovatelky neudržitelný a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu, které vyslovily názor, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných). Zrušení odsuzujících rozsudků včetně zrušení výroku o trestu propadnutí majetku s účinky ex tunc ve prospěch všech obviněných bez rozdílu jejich státního občanství s poskytnutím náhrad jen vybrané skupině těchto osob je v rozporu s čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu i s ústavním principem rovnosti.
Stěžovatelka považuje rozsudek soudu II. stupně za protiústavní i v otázce naléhavého právního zájmu, když desítky nálezů Ústavního soudu i stovky rozsudků Nejvyššího soudu vycházejí z naléhavého právního zájmu v případě nesprávného zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Žalobu na ochranu existujícího vlastnického práva osoby, která nikdy nebyla tzv. oprávněnou osobou, a nemohla tudíž úspěšně uplatnit zvláštní restituční nárok v případě prokazovaného existujícího vlastnického práva je v souladu se zákony i mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána.
Stěžovatelka spolu s ústavní stížností požádala o zrušení ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., které dle ní diskriminuje občany podle jejich státního občanství, neboť brání vrácení propadnutého majetku obviněným, kteří nebyli oprávněnou osobou dle zákona č. 87/1991 Sb., a jejichž odsuzující rozsudek včetně výroku o propadnutí majetku byl zrušen s účinky ex tunc.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Městský soud v Praze. Ve svém vyjádření zrekapituloval průběh řízení a plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, podle nichž důsledkem trestní rehabilitace nebylo automatické obnovení vlastnického práva ex tunc a podle nichž specialita restitučních předpisů vylučuje možnost domáhat se určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných předpisů občanského práva.
Pokud jde o první skupinu námitek stěžovatelky, je nutno přiznat, že Ústavní soud v několika svých rozhodnutích skutečně vyslovil právní názor, jehož se stěžovatelka nyní dovolává, že ke zrušení rozsudku a výroku o propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci docházelo s účinností ex tunc s důsledkem, že rehabilitovaný neztratil své vlastnictví (srov. např. nález I. ÚS 130/96 ze dne 3. 12. 1996). Stěžovatelka však pominula, že tento právní názor Ústavního soudu doznal záhy zásadní změny. Plénum Ústavního soudu totiž přijalo k této problematice postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/94, ze dne 11. 3. 1997 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 7, str. 308). Podle tohoto stanoviska pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Plénum Ústavního soudu tak kvalifikovaným způsobem (srov. §13 zákona o Ústavním soudu) odmítlo názor, že by zrušení výroku o propadnutí majetku s účinností ex tunc obnovovalo vlastnické právo rehabilitovaných osob. Naopak, podle tohoto stanoviska ustanovení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci váže úpravu podmínek uplatňování těchto nároků na zvláštní zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích. Plénum Ústavního soudu tedy v minulosti jednoznačně dospělo k závěru, že důsledkem zrušení trestních rozsudků nebylo automatické obnovení vlastnického práva, nýbrž k jeho konstituování došlo až na základě podmínek stanovených v restitučních předpisech.
Rovněž otázkou vztahu mezi restitučními předpisy a obecnými občanskoprávními předpisy se již zabývalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), v němž řešilo střet právních názorů druhého senátu, který dospěl v řízení o ústavní stížnosti k odlišnému závěru než první senát ve věci, sp. zn. I. ÚS 539/98, a čtvrtý senát ve věci, sp. zn. IV. ÚS 403/98 (na něž odkazuje stěžovatelka).
Podle překonaného právního názoru, s nímž se ztotožňuje i stěžovatelka, pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., tento zákon nemůže mít povahu speciálního zákona. Plénum Ústavního soudu ovšem dospělo v předmětném stanovisku k závěru opačnému, totiž, že účel restitučních předpisů a charakter žaloby na určení vlastnického práva vylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví podle občanského zákoníku. Podle tohoto stanoviska „restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným….Byť k majetkovým křivdám, které mínil (zákonodárce) zmírnit (nikoli napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoli změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení… Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoli zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového“.
Právní závěry formulované v obou stanoviscích pléna Ústavního soudu, jež představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu, plně dopadají na posouzení projednávané ústavní stížnosti a druhý senát Ústavního soudu je jimi vázán. Argumenty ústavní stížnosti, vycházející z již překonaných právních názorů vyslovených v některých dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jsou s ohledem na závěry uvedené v citovaných stanoviscích i vzhledem k výsledku napadeného řízení před obecnými soudy, který nebyl s uvedenými stanovisky v rozporu, irelevantní.
Ústavní soud závěrem podotýká, že skutkově i právně obdobnou problematiku řešil v usnesení ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 377/05. Tímto usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost i návrh na zrušení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, když stejně jako v nyní projednávané věci neshledal v postupu obecných soudů jakékoli vybočení z ústavních mezí.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Ze stejných důvodů odmítl i návrh na zrušení ustanovení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť jde o návrh akcesorický, sledující osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu