Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.03.2001, sp. zn. I. ÚS 539/98 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 46/21 SbNU 411 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.539.98

sp. zn. I. ÚS 539/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti Ing. T. O., Ing. M. O., MUDr. J. O., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 49 C 43/92, 15 C 190/92, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 21 Co 438/96, a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99 a 23 Cdo 1227/99, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 49 C 43/92, 15 C 190/92, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 21 Co 438/96, se zrušují. II. Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99 a 23 Cdo 1227/99, se odmítá. Odůvodnění: I. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Brně rozhodoval ve věci žalobců (stěžovatelů a dále K. P. a T. K.) proti žalované Správě nemovitostí města Brna, s.p., o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí a nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Tímto rozsudkem zamítl návrh, aby byl nahrazen projev vůle žalované, potřebný k uzavření blíže specifikované dohody o vydání uvedených nemovitostí stěžovatelům a dále zamítl návrh, aby byla mezi žalovanou a žalobci K. P. a T. K. uzavřena dohoda o vydání blíže určených nemovitostí. V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Brně především uvedl, že stěžovatelé vyzvali žalovanou (resp. jejího právního předchůdce PBH Brno II) k vydání domu v Marešově ulici v B. spolu se zastavěnou plochou a zahradou, k.ú. Š., LV č. 10 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Stěžovatelé jsou právní nástupci (synové) po zemřelé MUDr. E. O., která uplatnila svůj restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dne 23. 8. 1991. Svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí opírala MUDr. O. o to, že jejich původním vlastníkem byla MUDr. M. K., která je v roce 1960 v tísni nuceně darovala státu a mezi jejími závětními dědici byla rovněž dcera jejího manžela MUDr. E. Olšovská, tzn. matka stěžovatelů. Městský soud v Brně konstatoval, že darovací smlouva, uzavřená na základě nabídky MUDr. M. K., byla uzavřena platně, avšak toliko ve vztahu k domu, nikoliv již ve vztahu k zastavěné ploše a zahradě, neboť v přijaté nabídce byl zcela konkrétně a přesně příslušným orientačním číslem a dalšími údaji označen pouze dům a nikoliv související pozemky. Městský soud v Brně dále dospěl k závěru, že k převodu vlastnictví k domu na stát došlo "v prokázané tísni". Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. však může být oprávněnou osobou dědic ze závěti, který nabyl část dědictví. V daném případě byla tímto dědicem ještě před svou smrtí MUDr. O. Podle citovaného ustanovení se však musí jednat o takového dědice, který dědí dědický podíl a nikoliv o dědice, kterému podle závěti připadly pouze jednotlivé věci nebo práva. U MUDr. O. se prý jednalo o situaci, kdy jí připadly toliko ideální spoluvlastnické podíly ke zcela konkrétně určeným nemovitostem, tzn. jednotlivé věci (jejich části). Proto Městský soud v Brně dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy nemají nárok na uzavření dohody o vydání nemovitosti. Ze stejného důvodu jim prý nemůže být vydána ani předmětná zastavěná plocha a zahrada, přestože se v tomto případě jedná o převzetí věcí státem bez právního důvodu podle ustanovení §6 odst. 2 citovaného zákona. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek Městského soudu v Brně ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanou tak, že se zamítá návrh, aby byl nahrazen projev vůle odpůrce potřebný k uzavření dohody ve znění uvedeném v tomto rozsudku. Dovolání proti tomuto rozsudku připuštěno nebylo. Dále vyslovil, že ve vztahu mezi navrhovateli P., K. a odpůrcem bude o věci samé a o náhradě nákladů řízení rozhodnuto konečným rozsudkem. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., protože podle obsahu dědického spisu ve věci zůstavitelky MUDr. M. K. dědička ze závěti MUDr. E. O. nabyla pouze jednotlivé věci z dědictví. Současně však na daný případ prý nelze aplikovat ani jiné ustanovení §3 odst. 4 cit. zákona, neboť MUDr. E. O. byla ve vztahu k původní vlastnici MUDr. M. K. nevlastní dcerou, "což je vztah, na který žádné ustanovení §3 odst. 4 zákona nepamatuje". Proto se krajský soud dále zabýval otázkou, zda stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami dle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na základě dědické posloupnosti po MUDr. K. podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§460 a násl.). V tomto směru krajský soud konstatoval, že oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je pouze ta fyzická osoba, z jejíhož vlastnictví přešla konkrétní věc do vlastnictví státu za podmínek v zákoně uvedených. Musí se tedy jednat o původního vlastníka věci, "který není mrtvý nebo prohlášen za mrtvého do uplynutí lhůty, ve které mohl svůj restituční nárok uplatnit. Pokud však do uplynutí této lhůty původní vlastník zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, mohou se domoci nároku fyzické osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona". Krajský soud v této otázce vycházel ze zásady, že pokud zvláštní předpis upravuje určité občanskoprávní vztahy, je nutno jej aplikovat před předpisem obecným. To znamená, že v daném případě aplikoval zákon o mimosoudních rehabilitacích přednostně před občanským zákoníkem, protože zákon č. 87/1991 Sb. řeší i otázku právního nástupnictví po oprávněné osobě uvedené v ustanovení §3 odst. 1, takže není možné používat obecnou úpravu, obsaženou v ustanovení §460 a násl. občanského zákoníku. Jestliže by totiž na restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. měla být aplikována ustanovení §460 a násl. občanského zákoníku, pak by ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. údajně ztratilo smysl. Krajský soud rovněž odmítl námitku stěžovatelů, že ustanovení §3 odst. 1 ve spojení s §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno vykládat tak, že se týká i osob, jejichž věci přešly do držby a nikoliv do vlastnictví státu, neboť §3 odst. 1 tohoto zákona prý jasně hovoří o přechodu do vlastnictví státu a je zde odkaz na §6, tedy i na jeho odst. 2. Protože vlastnictví a držba představují odlišné právní kategorie, dovodil krajský soud, že nabytím účinnosti (1. 4. 1991) zákon č. 87/1991 Sb. zavedl nový způsob nabývání vlastnictví, a to na základě jiných skutečností stanovených zákonem (§132 odst. 1 občanského zákoníku). "Pokud tedy na věc lze aplikovat restituční zákon, nabývá stát vlastnictví i fyzickou okupací bez právního důvodu, přestože podle obecných předpisů by se v tomto případě vlastníkem nikdy nemohl stát". Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99, a 23 Cdo 1227/99, odmítl dovolání stěžovatelů, které podali proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, jako nepřípustné. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR především zdůraznil, že dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. - na něž stěžovatelé poukazují - je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě stěžovatelé navrhli vyslovení přípustnosti dovolání v souvislosti s posouzením otázky statutu osoby oprávněné požadovat vydání věci podle restitučního zákona. K tomu Nejvyšší soud ČR uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb. si klade za cíl napravit či alespoň zmírnit majetkové křivdy vzniklé v rozhodném období, přičemž toto zmírnění křivd spočívá především ve vydání odňatých věcí, avšak pouze těm osobám, které restituční zákon ve svém ustanovení §3 považuje za oprávněné. V souzené věci prý nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §3 odst. 2, odst. 4 písm. a), c) až e) a odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., přestože stěžovatelé svůj nárok na vydání sporných nemovitostí nejprve dovozovali právě ze skutečnosti, že jejich matka MUDr. E. O. byla testamentární dědičkou původní vlastnice MUDr. K. V tomto případě totiž nárok dědice původního vlastníka není odvozen z obecného dědického práva, nýbrž ze zvláštního nástupnictví daného restitučním zákonem. Závěr odvolacího soudu, že MUDr. E. O. nepříslušel statut osoby oprávněné k vydání předmětných nemovitostí podle §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., neboť jí podle závěti připadly toliko jednotlivé věci, mezi něž sporné nemovitosti nepatřily, prý respektuje ustálený výklad tohoto ustanovení. Podle tohoto ustáleného výkladu totiž nejsou rozhodující výsledky dědického řízení, nýbrž znění závěti. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR přiznání statutu oprávněných osob podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže stěžovatelům svědčit ani na základě dědické posloupnosti po zemřelé MUDr. K. Statut oprávněné osoby je totiž přiznán pouze původnímu vlastníkovi, jehož věc přešla v rozhodném období do vlastnictví státu některým ze způsobů, jež zná ustanovení §6 cit. zákona. II. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené vlastnické právo ve smyslu čl. 11 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Brně spatřují stěžovatelé již v tom, že obecný soud neposoudil darovací smlouvu z 21. 4. a 29. 9. 1960 jako absolutně neplatnou ve smyslu tehdy účinného občanského zákoníku a že nesprávně vyhodnotil otázku aktivní legitimace stěžovatelů. Městský soud v Brně prý sice konstatoval, že předmětná smlouva se vůbec nevztahovala na zastavěný pozemek a zahradu a že tedy tyto nemovitosti nikdy nepřešly do vlastnictví státu, nicméně se zabýval toliko posuzováním stěžovatelů jako oprávněných osob podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. "bez vztahu k tomu, že stát zřejmě převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu". Tím, že se Městský soud v Brně vůbec nezabýval otázkou neplatnosti zmíněné darovací smlouvy a důsledky z ní vyplývajícími, nemohl ani správně posoudit otázku vlastnického práva stěžovatelů, které údajně vzniklo v důsledku dědické posloupnosti po zemřelé MUDr. K. Stejného pochybení se prý v napadeném rozsudku dopustil také Krajský soud v Brně, který navíc dospěl "ke zcela neudržitelnému závěru", že z ustanovení §3 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá nový způsob nabývání vlastnictví státem, a to na základě jiných skutečností vymezených zákonem (§132 odst. 1 občanského zákoníku). Tento právní závěr prý ve svých důsledcích znamená, že stát nabývá vlastnictví i fyzickou okupací bez právního důvodu, což stěžovatelé považují za zcela nepřípustné. Proto se domnívají, že je nutno rozlišovat mezi situacemi, kdy zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, došlo ke zrušení výroků o trestu propadnutí majetku nebo propadnutí věci, a to s účinky ex tunc (a kdy je aplikace ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. výslovně vyloučena), a mezi případy dle ustanovení §1 odst. 2 cit. zákona, kdy v případě převzetí věci státem bez právního důvodu není nutná pozdější rehabilitace, tzn. zrušení příslušného právního aktu, na který se pohlíželo jako na platný. Právní ochrana vlastníka věci je v tomto případě údajně určena nikoliv restitučním zákonem, nýbrž občanským zákoníkem. O tom svědčí i skutečnost, že ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje toliko na případy, kdy věc přešla do vlastnictví státu a odkaz na ustanovení §6 prý rozhodně nemůže znamenat, že zákonodárce hodlal založit vlastnické právo státu tam, kde nevzniklo podle předpisů účinných před 1. 1. 1990, nýbrž že ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona dopadá toliko na ty případy uvedené v §6, kde věc přešla do vlastnictví státu. Jestliže tedy věc do vlastnictví státu nepřešla, ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. aplikovat nelze a oprávněnou osobou podle tohoto zákona je vlastník věci. Přitom vlastnické právo se nabývá smrtí zůstavitele. Stěžovatelé proto tvrdí, že v tomto případě není možno zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat jakožto speciální zákon přednostně před příslušným občanským zákoníkem, jak to učinil krajský soud, neboť jestliže speciální zákon v tomto případě "zvláštní úpravu oprávněné osoby nemá", nemůže nic na postavení vlastníka jako oprávněné osoby měnit. Restituční zákon prý pouze upravuje speciální postup při uplatnění nároku vlastníka na vydání jeho věci, který má přednost před klasickou vindikační žalobou a jedině v tomto rozsahu zákon č. 87/1991 Sb. deroguje občanský zákoník. Stěžovatelé se proto domnívají, že jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stát vůbec nepřešlo a že proto mají přednost před všemi osobami oprávněnými. Proto navrhují, aby byly napadené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušeny. Stěžovatelé ústavní stížnost doplnili dodatkem č. 1 k ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2000, v němž především původní ústavní stížnost rozšířili i o návrh na zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR prý totiž v napadeném rozsudku nenapravil předchozí vady, jichž se dopustily obecné soudy, které spočívají v tom, že právní závěry neodpovídají výsledkům provedeného dokazování (neboť údajně pomíjejí prokázané vlastnické právo stěžovatelů) a že obecné soudy nevyložily zákon č. 87/1991 Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku ústavně konformním způsobem. Stěžovatelé v tomto směru zopakovali argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti. Skutečnost, že odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR je "konformní s existující ustálenou judikaturou", prý nemůže vést k závěru, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a že bylo možno podané dovolání odmítnout. Stěžovatelé na ústním jednání před Ústavním soudem trvají. III. Usnesením ze dne 20. 12. 2000, č.j. I. ÚS 539/98-30, Ústavní soud změnu návrhu na zahájení řízení obsaženou v citovaném dodatku k ústavní stížnosti připustil. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a předpoklady, vyžádal si příslušný soudní spis a požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně, Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastníky řízení - K. P., T. K. a Správu nemovitostí města Brna, s.p. v likvidaci. K. P., T. K. a Správa nemovitostí města B., s.p. v likvidaci, se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali (§28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Městský soud v Brně k ústavní stížnosti uvedl, že předmětná žaloba nebyla opřena o žádný zákonný důvod a že žalobci nebyli shledáni oprávněnými osobami. Městský soud v Brně dále upozornil na skutečnost, že v současnosti je rozhodováno o případném restitučním nároku K. P. a T. K. ke stejným nemovitostem (viz str. 1), jelikož Nejvyšší soud ČR ve vztahu k těmto osobám zrušil citované rozsudky nižších soudů. Proto účastník řízení navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Krajský soud v Brně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozsudku. Stěžovatelé prý opomíjejí skutečnost, že předmětné nemovitosti byly MUDr. N. (provdané K.) státem reálně odňaty a vlastnické právo k nim bylo zapsáno ve prospěch státu. I v případě dle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy stát věc "usurpoval" (např. okupací), lze hovořit o "navrácení" majetkových práv a skutkovou podstatu tohoto ustanovení je prý nutno postavit naroveň ostatním skutkových podstatám uvedeným v cit. ustanovení §6. Restituční nárok může být uplatněn jen způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem, z čehož také vyplývá, že jej může uplatnit jen ten, komu je přiznán statut osoby oprávněné (§3 zákona č. 87/1991 Sb.). Stěžovatelé prý však nejsou ani těmi, jimž byly nemovitosti státem odňaty a nejsou ani osobami vyjmenovanými v §3 odst. 4 cit. zákona, tzn. "odvozenými" oprávněnými osobami. V. Ústavní stížnost je částečně důvodná. Ústavní soud v první řadě (opakovaně) konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry napadených rozsudků obecných soudů, pokud neshledá, že intenzita porušení základních práv nebo svobod dosahuje ústavně právní roviny. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily čl. 11 a čl. 36 Listiny. K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury tento článek chrání toliko vlastnické právo již existující, nabyté, a nikoliv rovněž tvrzený nárok na ně. Proto se tento článek v zásadě nevztahuje na restituční spory a ani v souzené věci se jej nelze s úspěchem dovolávat. . Ústavní soud se dále soustředil na posouzení otázky, zda obecné soudy napadenými rozsudky neporušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. V tomto směru stěžovatelé namítali, že soudy chybně posoudily předmětnou darovací smlouvu jako platnou, že nesprávně vyhodnotily otázku jejich aktivní legitimace a poukázali na to, že stát převzal předmětné pozemky bez právního důvodu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou "fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem ČSFR." To znamená, že vymezení pojmu "oprávněné osoby" podle tohoto zákona se vztahuje toliko na ty případy, na které citovaný zákon pamatuje. Je proto zřejmé, že zákon č. 87/1991 Sb. představuje ve vztahu k občanskému zákoníku speciální zákon, který musí být aplikován přednostně, přirozeně však pouze v těch případech, které výslovně upravuje. Pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., tedy tento zákon nemůže mít postavení speciálního zákona (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaný in: Právní rozhledy č. 11/2000, str. 524-525). V souzené věci však již z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Brně vyplývá, že předmětná darovací smlouva byla uzavřena platně, avšak toliko ve vztahu k domu a nikoliv již ve vztahu k zastavěné ploše a zahradě, neboť v přijaté nabídce byl zcela konkrétně označen pouze dům a nikoliv související pozemky (srov. příloha předmětného soudního spisu G). Z této skutečnosti však obecné soudy přesto dovodily právní závěr, že předmětná zastavěná plocha a zahrada nemohly být stěžovatelům vydány, protože je převzal stát bez právního důvodu podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně uvedl, že vlastnictví a držba představují odlišné právní kategorie a proto účinností zákona č. 87/1991 Sb. byl zaveden nový způsob nabývání vlastnictví (fyzická okupace bez právního důvodu), a to na základě jiných skutečností stanovených zákonem ve smyslu ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku. Podle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelé správně namítali, že právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci do vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je z ústavněprávního hlediska neudržitelný. Smysl restitučního předpisu totiž spočívá ve snaze o zmírnění byť alespoň některých majetkových křivd, vzniklých v rozhodném období, a tento smysl by byl zjevně popřen, jestliže by byl v samotném restitučním předpisu založen nový důvod vzniku vlastnického práva státem. Jak totiž vyplývá i z gramatické dikce ustanovení §6 citovaného zákona, odstavec 1 tohoto předpisu upravuje případy, kdy v rozhodném období "věc přešla na stát", zatímco podle odstavce 2 povinnost vydat věc se vztahuje "i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu." Je tedy zjevné, že smysl odstavce 2 uvedeného ustanovení nespočívá v konstituování nového nabývacího titulu věci pro stát, nýbrž v úpravě případů držby věci státem, k níž bez právního důvodu došlo. Z těchto důvodů Ústavní soud dospívá k závěru, že Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tím, že zamítly restituční návrh stěžovatelů s poukazem na to, že stěžovatelé nebyli oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., přestože v případě předmětných pozemků je stát zjevně převzal bez právního důvodu. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v tomto rozsahu vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušil, čímž vytvořil obecným soudům procesní prostor pro nové meritorní rozhodnutí, v jehož rámci bude možno reflektovat uvedený právní názor Ústavního soudu, tzn. vyhodnotit nárok stěžovatelů i z hlediska obecných občanskoprávních předpisů. Pokud jde o napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v něm posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. To znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu. Dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci. Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti, brojící proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. 3. 2001