ECLI:CZ:US:2007:2.US.88.06.1
sp. zn. II. ÚS 88/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci navrhovatele V. Š., zastoupeného JUDr. T. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 28 Cdo 1738/2005, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2005, sp. zn. 25 Co 636/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 2. 2006, splňující i v ostatním formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 4 C 62/98, zjistil Ústavní soud následující:
Žalobce se jako vlastník pozemku č. 1196/2 v S. (dále "předmětný pozemek") domáhal mimo jiné zaplacení nájemného na uživateli stavby, zřízené na tomto pozemku v době, kdy byla odňata z užívání jeho právního předchůdce na základě rozhodnutí o nuceném pachtu podle zákona č. 46/1955 Sb. Nájemní vztah mezi ním jako vlastníkem a žalovanou jako uživatelem stavby vznikl dle jeho názoru dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v důsledku ustanovení jeho §22. Žalobou ze dne 13. 1. 1998 požadoval zaplacení nájmu za dobu od 1. 7. 1991 do 31. 12. 1996 ve výši 44.739,74 Kč, v průběhu řízení návrh rozšířil na období do 31. 12. 2000 a na částku 99.828,34 Kč.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, čj. 4 C 62/98-210, žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný pozemek není pozemkem, spadajícím do zemědělského půdního fondu, a nevztahuje se na něj proto zákon o půdě, o nějž žalobce svůj nárok opírá. Tento rozsudek zrušil v odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 8. 4. 2002, čj. 21 Co 217/2001-257, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2002, č. j. 21 Co 217/2001-264. Odvolací soud uložil soudu prvého stupně zjistit, zda předmětný pozemek byl ke dni účinnosti zákona pozemkem zastavěným, vyňatým ze zemědělského půdního fondu, zejména proto, že v příslušném rozhodnutí o tomto vynětí shledal nejasnosti v označení pozemku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. listopadu 2003, čj. 22 Cdo 1544/2002-308, dovolání stěžovatele bez odůvodnění odmítl, neboť jej neshledal přípustným (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud následně usnesením ze dne 12. února 2004, sp. zn. III. ÚS 407/02, odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti všem shora uvedeným rozhodnutím pro její zjevnou neopodstatněnost. Výhradami stěžovatele, jimiž brojil proti závěrům obecných soudů ohledně právního názoru stojícím na stanovisku, že na předmětný pozemek se nevztahuje zák. č. 229/1991 Sb., se nezabýval, neboť měl za to, že mu to za daného procesního stavu nepřísluší.
Poté ve věci opět rozhodoval Okresní soud v Jičíně a rozsudkem ze dne 30. 7. 2004, čj. 4 C 62/98-453, žalobu proti prvému žalovanému, tj. ČR - Městský úřad v Sobotce, zamítl (výrok I) a v částce 31. 421,70,- Kč "jako bezdůvodné obohacení" za období od 1. 7. 1991 do 12. 1. 1996 proti druhému žalovanému, tj. Městu Sobotka, žalobu také zamítl (výrok II). Dle výroku III je základ nároku na zaplacení bezdůvodného obohacení za období od 13. 1. 1996 do 31. 12. 2000, ve vztahu k druhému žalovanému, důvodný. Podle výroku IV se o výši nároku a náhradě nákladů řízení rozhodne v konečném rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, čj. 25 Co 636/2004-497, rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčených výrocích označených I, II a ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným ve výroku IV potvrdil. Dále pak zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku IV v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi žalobcem a 1. žalovaným, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvého stupně.
Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k závěru, že předmětný pozemek byl před účinností zákona o půdě vyňat ze zemědělského půdního fondu. V době, kdy probíhalo řízení o vynětí ze zemědělského půdního fondu, byl pozemek v užívání zemědělské organizace, která podle §2 zákona 123/1975 Sb. s ním hospodařila v rozsahu, v jakém by toto oprávnění příslušelo vlastníkovi. Rozhodnutí bylo doručeno jí, protože se týkalo změny užívacího práva, tedy práva příslušné zemědělské organizace. Zákon neukládal povinnost doručit rozhodnutí vlastníkovi pozemku, který nemohl způsob užívání a hospodaření s ním ovlivnit. Je proto správný závěr, že ke dni účinnosti zákona o půdě nepatřil předmětný pozemek do zemědělského půdního fondu, a zákon se proto na něj nevztahuje. Přitom nelze použít ani ustanovení §30 zákona o půdě, podle něhož se pro postup podle části druhé zákona o půdě považuje i majetek neuvedený v jeho §1 odst. 1, pokud byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván. V dané věci totiž nejde o postup podle druhé části uvedeného zákona, ale podle §22, tedy jeho části čtvrté. Nárok stěžovatele tedy soudy považovaly za nárok z bezdůvodného obohacení 2. žalovaného (1. žalovaný nebyl shledán pasivně legitimovaným v daném sporu), ovšem z části promlčený. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvého stupně věcně správným, vyjma výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a 1. žalovaným, pro něhož řízení končí, a mělo proto být v tomto rozsahu rozhodnuto.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, čj. 28 Cdo 1738/2005-557, dovolání stěžovatele, které shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť shledal rozsudek odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce v posouzení, zda na daný případ lze aplikovat ustanovení §22 zákona o půdě, zamítl. V projednávaném případě odvolací soud správně posoudil dané právní vztahy, pokud na ně neaplikoval zákon o půdě, ale občanský zákoník, a dovolání je proto nedůvodné.
Stěžovatel napadá rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, čj. 28 Cdo 1738/2005-557, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2005, čj. 25 Co 636/2004-497, projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že Nejvyšší soud pochybil, pokud neshledal jeho dovolání přípustným též dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ačkoli Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, čj. 4 C 62/98-210, rozhodl ve věci jinak, neboť se řídil právním názorem vysloveným v předchozím rozsudku krajského soudu. Dále nesouhlasí se závěrem, dle něhož mezi stěžovatelem a 2. žalovaným nevznikl ex lege vztah k nájmu k předmětnému pozemku dle §22 odst. 9 zák. č. 229/1991 Sb. Tento názor dle něj nepřípustně omezuje práva oprávněných osob a zvýhodňuje osoby povinné a nebere ohled na ustanovení §30 cit. zák. Dovozuje, že předmětné nemovitosti mají být pro potřeby řešení právních otázek týkajících se jiných částí zákona posuzovány s přihlédnutím k tomuto ustanovení per analogiam, i když došlo pouze k nucenému odnětí užívání těchto nemovitostí. Nesouhlasí ani s právním názorem, že předmětný pozemek nebude zemědělsky obhospodařován, což nemá opodstatnění, neboť pozemek je ve vlastnictví stěžovatele, hraničí s jiným jeho pozemkem, který je zemědělsky obhospodařován a je zastavěn nepovolenou stavbou bez souhlasu vlastníka, která nemůže požívat právní ochrany na úkor vlastnického práva vlastníka. Stěžovatel dále tvrdí, že se soud nijak nezabýval jeho námitkami, týkajícími se řady rozporů při hodnocení právních otázek, ač jsou rozhodné pro posouzení existence nájemního vztahu. Krajský soud pak dle něj rozhodl na základě nesprávného hodnocení důkazu, zejména v otázce určení právní platnosti změny charakteru části pozemku parc. č. 1169 PK. Soud také nesprávně zhodnotil skutečnosti zjištěné v důkazním řízení před soudem 1. stupně, jak namítal i v odvolání. Nezabýval se též skutečnostmi rozhodnými pro posouzení zejména otázek částečného promlčení nároku stěžovatele, ač je namítal a vyplývaly přímo z §42 o.z. vzhledem k soudem tvrzené skutečnosti, že žalovaný č. 1 (resp. č. 2) užíval předmětný pozemek bez právního důvodu. Soud pochybil i když rozhodl o částečném promlčení nároku stěžovatele "z důvodu o 1 rok kratší subjektivní lhůty k promlčení nároku z titulu náhrady škody" oproti nároku z titulu úhrady nájemného za užívání pozemku, aniž se zabýval §40a o.z.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele stran pochybení Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti jeho dovolání. Stěžovatel se domníval, že jeho dovolání bylo přípustné nejen dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ale i dle písm. b) tohoto ustanovení, dle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ústavní soud má za to, že tuto jeho námitku vyvrátil dostatečně již sám dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvádí, že dovolatel není aktivně legitimován k dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně sice rozhodl svým druhým rozsudkem zčásti jinak než svým rozsudkem původním, v něm však návrh žalobce zamítl zcela. Jinak rozhodl pouze ve výroku, v němž uznal nárok žalobce poprávu, v této části by ovšem byla k dovolání aktivně legitimována žalovaná strana. Pokud stěžovatel nyní tvrdí pouze opak, tedy že soud rozhodl ve věci jinak, neodpovídá to realitě (vyjma výroku, do něhož není subjektivně oprávněn se dovolat) a stěžovatel tuto svou námitku ani nijak blíže neodůvodňuje. Ústavní soud tak s odkazem na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu jeho námitku pokládá za nedůvodnou.
Dále se tedy zabýval námitkami, směřujícími k meritu sporu, čímž byla otázka, zda má stěžovatel (částečně promlčený) nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemku, nebo zda lze jeho vztah mezi ním a 2. žalovaným podřadit pod ustanovení §22 (odst. 9) zákona o půdě, a jde tedy o nárok z nájemního vztahu.
Obecné soudy konstatovaly, že jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ustanovení §22 odst. 9 (nyní odst. 8) zákona o půdě nelze v projednávané věci aplikovat. Dle tohoto ustanovení platí, že nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem nemovitostí, s výjimkou zemědělské půdy, k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byla nemovitost podle části druhé tohoto zákona vydána, mezi nimi nájemní vztah, který lze kdykoliv vypovědět. Výpovědní lhůta je tři měsíce. Výpovědní lhůta začne běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Obecné soudy ovšem dospěly k závěru, že se toto ustanovení týká vzniku nájemního práva k nemovitostem, jež nejsou zemědělskou půdou, přitom se však na ně zákon o půdě vztahuje (§1 odst. 1 zákona o půdě s výjimkou zemědělské půdy). Pokud jde o pozemky zastavěné, vztahuje se tedy zákon o půdě, [a tím i jeho §22 odst. 9)] pouze na pozemky zastavěné stavbami, jež jsou vyjmenovány v §1 odst. 1 písm. b) a c). Jedná se tedy jen o stavby, jež patřily k původní zemědělské usedlosti, nebo o stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, přičemž o takový případ zde nejde, neboť jde o stavbu silnice sloužící jako přístupová komunikace k domům v obci. Ustanovení §22 odst. 9 zákona o půdě proto nelze použít. Odvolací soud (a soud prvého stupě) se sice detailně zabýval tím, zda rozhodnutí o vynětí předmětného pozemku z půdního fondu nabylo řádně právní moci, a to se závěrem, že se tak stalo (s podrobným odůvodněním, s nímž souhlasil i dovolací soud), dovolací soud ovšem s odkazem na stávající judikaturu zdůraznil, že rozhodující je stav faktický, nikoli evidence pozemků. Obecné soudy dále dodaly, že aplikace §22 odst. 9 zákona o půdě není možná ani s ohledem na §30 téhož předpisu, dle něhož pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván. Stěžovatel (jemuž majetek nebyl odebrán) se domáhá nároku dle části čtvrté tohoto zákona.
Ústavní soud má za to, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti se shora uvedenými závěry, které byly náležitě odůvodněny, toliko polemizuje, a to argumenty, jež uplatňoval i v průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž jeho námitky postrádají ústavně právní relevanci. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jsou právní názory obecných soudů ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak lze uvést následující: Obecné soudy při výkladu zákona o půdě vzaly v úvahu i jeho ustanovení §30 a náležitě odůvodnily, proč ani na jeho základě nelze zákon o půdě na projednávanou věc aplikovat. Není tak pravdou, že by jejich závěry nebraly na dané ustanovení "ohled". Tvrdí-li stěžovatel, že jeho pozemek může být v budoucnu potenciálně zemědělsky obhospodařován, odkazuje Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1883/2000, v němž bylo vysloveno, že: "zemědělský pozemek nemůže být současně zastavěn, nejde-li jen o stavbu dočasnou. (...) pro vztahy občanského práva hmotného je rozhodující skutečný stav pozemků, nikoli jejich evidence, která nemusí vždy být v souladu se skutečností a v případě takového nesouladu má dojít k její opravě" (obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2409/2003). Zde nadto je stav faktický shodný se stavem dle jeho evidence. Ve světle shora citovaného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zohlednilo primárně faktický stav předmětného pozemku, je pak irelevantní námitka, týkající se hodnocení platnosti změny charakteru pozemku. Obecné soudy se zabývaly všemi relevantními okolnostmi případu a z tohoto pohledu se také náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatele.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v projednávaném případě došlo k jakémukoli porušení práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu